Je to až neuvěřitelné, jakou popularitu dovedou získávat „zaručené zprávy“ o konci světa, soudcovském příchodu Pána Ježíše a o katastrofách kterým uniknou pouze ti, co udělají přesně „to a to“, co jim někdo radí.... Takových zvěstí, proroctví a varování není plná jen současnost, ale najdeme mnoho takových výzev v časech nedávných i dávných. Zdá se, že poselství evangelia je pro řadu lidí, nevyjímaje některé křesťany, příliš „obyčejné“, málo pestré a málo strašidelné. Ježíš Kristus ve své evangelijní zvěsti vyzývá k obrácení. Takové obrácení, je ale postupné, nenápadné a mnohdy pro člověka obtížné. Bůh se přiklání ke každému hříšníkovi a chce mu pomoci k něčemu lepšímu, než jsou hříchy. Problémem některých křesťanů ale může být potíž právě s tím, že se nedokážou srovnat se skutečností, že by snad Bůh mohl milovat i lidi, kteří nám vadí a kteří nám ubližují a jejichž potrestání bychom byli rádi svědky. Bůh ale „nehraje podle našich not“.
Proto je dobré poslechnout výzvu apoštola a „nenechat si poplést hlavu“. Držet se střídmého a spolehlivého poselství evangelia, jak je v církvi opatrováno a hlásáno. Nevěřit tomu, že nám někdo řekne zaručené zprávy, které jsou vůči evangeliu jaksi „navíc“ a že si tím pomůžeme. Věřit ve Spasitele a v Jeho poslání je tak podstatné, že to je první zásadou evangelia: „Víra v Pána Ježíše Krista.“
Co je to víra a jak ji získáme
Apoštol Pavel ve své epištole Židům učil, že víra „jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných“. A jak získáme víru? Jak získáme důkaz o svém Spasiteli, kterého jsme neviděli? Od počátku času měli proroci poznání, že Ježíš Kristus je Syn Boží, věděli o Jeho poslání a o Jeho usmíření pro celé lidstvo. Pokud bychom žili za dnů dávných proroků, věřili bychom jejich slovům? Mnozí Samuelovi věřili a šli vyhledat Nefiho, vyznali své hříchy a byli pokřtěni. Avšak Nefité z větší části „zatvrzovali srdce svá“ a byli slepí vůči znamením a divům časů.
„I stalo se všechno, ano každý bod, podle slov proroků. Ti, kteří věřili ve slova proroků, rozpoznali Spasitele během Jeho života a služby a byli požehnáni tím, že Ho mohli následovat.“ Avšak někdy byla víra i těch nejoddanějších následovníků zkoušena. Po ukřižování Tomáš slyšel svědectví o Vtělení, avšak ze začátku uvěřit nechtěl. Namísto toho „Leč uzřím,… nikoli neuvěřím.“11 Později měl tento apoštol příležitost dotknout se ran po hřebech a vyznal: „Pán můj a Bůh můj!“12 Spasitel ho pak učil, co znamená víra: „Žes mne viděl, uvěřil jsi.“
Poznáváme podobné zkoušky víry i u mladých věřících, kteří mají zásady, ale později pochybují. Enosův příběh ukazuje postup, jak víra vzniká: 1) slyšení pravd evangelia, 2) podřízení se učení a vnímavost Duchu Svatému, 3) touha po „duchovním jídle“, 4) pokání a modlitba, 5) vytrvalý boj před Bohem v modlitbě. Pro Enose to nebylo snadné, ale odměna za vytrvalost je odměna víry a pokoje. Každý z nás prochází duchovním zápasem; skutečná víra vyžaduje srdce zlomené a ducha zkroušeného.
Máme-li víru, Nebeský Otec posílí naši víru i skrze protivenství. Připomínky prorockých svědectví o působení usmíření v našem životě ukazují, že víra není jen vyznání, ale živá síla, která mění postoje a vztahy. A nakonec Joseph Smith, jako svědk konverze, vyzývá, abychom „onoho Ježíše hledali, o kterém psali apoštolové a proroci“.
Soukromá zjevení a jejich rizika
V discusi o „Velkém varování“ a soukromých zjeveních se objevují různé názory. Některá zjevení mohou působit seriózně, ale bez schválení církevní autoritou bývají považována za neověřená a často vedou věřící k iluzorním praktikám. Většina soukromých zjevení se zaměřuje na osobní prožitky vizionářů a jejich vztah s Bohem; proto je třeba je pečlivě posuzovat podle souladu s Písmem a církevní naukou. „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha“ (1Jan 4,1) a analogie z katechismu katolické církve zdůrazňuje, že ne všechna zjevení jsou pokladem víry, některá mohou sloužit jen k prohloubení víry, pokud jsou v souladu s Kristem.
Soukromá zjevení mohou přinášet užitek, ale jejich přijetí musí být provázané odpovědností: ověřit, zda jsou v souladu s Písmem, a sledovat jejich dopad na život věřících. Pokud zjevení vyvolávají strach, rozdělení nebo nátlak na konkrétní praktiky, je nutná opatrnost. Katolická Tradice a katechismus upozorňují na to, že veřejné zjevení bylo ukončeno; soukromá zjevení by měla vést k většímu žití evangelia a ne k rozkolu.
Podobně i v našem prostředí se setkáváme s názory, že evangelium je předáváno srozumitelně a jazykem, který je pro prosté věřící srozumitelný. Důležité zůstává, aby zjevení neměla moc vyvést věřící z Bible a z učení církve. Většina věřících by měla pěstovat pevné a věrné přátelství s Kristem a hledat poznání skrze Boží Slovo a modlitbu, nikoli skrze nadměrný fascinismus soukromých zjevení.
Praktické kroky pro věřící
- Bůh si přeje, abychom spasení rozuměli. Základy spásy: všichni jsme zhřešili; za hřích si zasloužíme věčný trest; Ježíš zemřel na kříži, aby splatil dluh za naše hříchy; kdo uvěří v Ježíše, má spasení a jistotu věčnosti.
- Nejsme povoláni jen k pasivnímu náboženství. Církev není jen budova; sbor jako společenství má vyučovat Bibli, rozvíjet vztah s Bohem a podporovat vzájemné obecenství.
- Každodenní čas s Bohem. Modlitba a čtení Bible jsou klíčem k duchovnímu růstu. Rozjímání a tichý čas s Bohem, ať už ráno či večer, posiluje víru a vyzařuje Jeho vůli do života.
- Často je potřeba vyhledat pevného průvodce. Najít sbor, se kterým se sdílí víra, a probrat s pastorem či duchovním otázky víry a praktických kroků v životě víry.
- Správná hodnota spásy a křtu. Křest je veřejné vyznání víry a závazek následovat Krista; sám křest tě nespasí, jen vyznání víry a poslušnost Ježíši.
Vzpomínka na výklad a varování
Ve vyučování se mluví o různých historických postavách a událostech v souvislosti s druhým příchodem a adventním očekáváním. William Miller a jeho spolupracovníci kázali o druhém příchodu, usilovali o probuzení věřících, kteří se mají obrátit a připravit na soud. V průběhu času některé sbory a církve reagovaly nátlakem, jiné naopak rozvíjely poselství a sdílely ho širokému publikumu. V důsledku toho vznikly rozpory a rozkoly, které ukazují na význam kritického a zodpovědného přístupu k proroctvím a soukromým zjevením.
O synkurenci s mezinárodními diskusemi: jedno z autoritativních prohlášení vyznívá z Olomouckého arcibiskupství, že „Velké varování“ pochází z údajných soukromých zjevení irské vizionářky a že obsahují bludy a nejsou v souladu s učením katolické církve. Je důležité ctít autoritu Písma a nauku církve, a důsledně rozlišovat mezi veřejným Božím zjevením a soukromými zjaveními.
V konečném důsledku má víra v Pána Ježíše Krista a osobní spojení s Ním zásadní význam. Žít věrně svůj každodenní život v osobním vztahu s Kristem je tou nejlepší přípravou na vše, co nás může potkat. Jak říká Mt 24,36: „O tom dni a té hodině neví nikdo, jen Otec v nebi.“ Proto je důležité mít bdělost a důvěru v Krista a budovat pevný vztah skrze modlitbu, studium Písma a službu druhým.
Na závěr je vhodné připomenout, že víra není jen teoretické přesvědčení, ale životní postoj, který vyžaduje aktivní snahu o poznání Krista, jednu cestu k Bohu a odhodlání žít podle Jeho slova.