Papež Jan XXIII. tušil, že svolání koncilu do Kostnice se mu může stát osudným. Patnáctý ekumenický koncil, na kterém byl odsouzen Jan Hus, svolal do Kostnice papež Jan XXIII. Moc se mu do toho nechtělo a dobře věděl proč. Byl jedním ze tří papežů, kteří si v té době činili nárok na nejvyšší post katolické církve. Koncil měl nastolit pořádek a Jan XXIII. se oprávněně obával, že by z jednání koncilu nemusel vyjít vítězně. O konání koncilu rozhodl pod silným nátlakem Zikmunda Lucemburského, který byl v té době čerstvě zvoleným německým králem a dělal si velké ambice na císařskou korunu.
Když se ti dva potkali ve Florencii, měl za sebou Jan XXIII. dobrodružnou římskou eskapádu. V Římě sídlil další z tehdejších papežů Řehoř XII. Jan XXIII se spojil s Ludvíkem II. z Anjou a svého římského rivala nakrátko z města vypudil. Jenže už v roce 1413 byl Řehoř XII. s výraznou dopomocí Ludvíkových rivalů zpátky v Římě. Janovi XXIII. nezbylo než hledat útočiště ve Florencii. Tam se mohl cítit celkem v bezpečí, protože město ovládali jeho zastánci Medicejové. Vlivný a ambiciózní Zikmund dokázal Jana XXIII. A tak se 16. listopadu 1414 sešlo v Kostnici 29 kardinálů, stovka učených doktorů práv a teologie, 134 významných opatů a 183 biskupů a arcibiskupů, aby udělali v katolické církvi pořádek, vyjasnili otázku papežství a vypořádali se s reformátory, jako byl Jan Hus.
Řehoř XII. nechtěl na koncilu ztratit vliv, a tak v průběhu jednání koncil uznal. Ani to ho nezachránilo. Koncil se usnesl, že by všichni tři papežové - Jan XXIII., Řehoř XII. i avignonský Benedikt XIII. - měli abdikovat. Místo nich chtěli účastníci koncilu zvolit zcela nového papeže. Řehoř a Jan se původně verdiktu koncilu podvolili. Jenže pak si to Jan rozmyslel. I když šíření pomluv patřilo ve středověku ke zcela běžným praktikám i v nejvyšších církevních kruzích, pověsti vinící Jana XXIII. z pirátství, loupení, znásilňování, sodomie a mnoha dalších zločinů zřejmě přeháněly jen zčásti.
Pokud by se papež Jan XXIII. abdikací proměnil zpět na obyčejného zchudlého neapolského šlechtice Baldassarra Cossu, hrozil mu celkem reálně soudní proces. Z něj by bez trestu nevyvázl. V zoufalé situaci zvolil Jan XXIII. zoufalý tah. Uprchl z Kostnice v naději, že tak koncil ztratí na legitimitě. Vzdoropapež Jan XXIII. Koncil nezaváhal a naplnil Janovy obavy do posledního písmene. Sesadil jej z papežského stolce, označil jej za vzdoropapeže a obvinil jej z celé řady zločinů.
Bývalý papež - nyní už zase Baldassarre Cossa - byl shledán vinným v plném rozsahu obžaloby. Nově zvolený papež Martin V. nehodlal dopustit, aby jeho předchůdce unikl spravedlnosti. Po pronásledování, které dramatickým průběhem připomínalo akční hollywoodský trhák, byl bývalý papež dopaden a uvězněn na doživotí. Nejprve si kroutil trest v Gotliebenu a později v Heidelbergu. V roce 1419 byl za vysoké výkupné propuštěn. To už však byly jeho dny sečteny.
Ve dvacátém století měl vzdoropapež Jan XXIII. jmenovce. V roce 1958 se stal 261. papežem kardinál Angelo Giuseppe Roncalli a zvolil si jméno Jan. Stalo se tak poprvé od dob vzdoropapeže Jana XXIII. Koncil se často označuje také slovem synod (případně synoda), které pochází z řeckého synodos; syn znamená cestu, chůzi, a hodos znamená cesta, takže synod lze chápat jako schůzi na cestě. My budeme užívat termín koncil, protože je podle našeho názoru pro svou největší specifičnost nejvhodnější: má ze všech tří pojmů nejmenší rozsah (a největší obsah).
Dalším církevněprávním orgánem, pro který se sice používá označení synod, ale který není koncilem v pravém a přísném slova smyslu, je nový orgán, biskupský synod. Koncilem není biskupský synod proto, že nemá právo rozhodovat. Další druh shromáždění biskupů, který není koncilem, je biskupská konference, respektive její plenární zasedání; ve své dnešní podobě je - stejně jako biskupský synod - novým typem církevněprávního orgánu. Od koncilu se liší biskupská konference tím, že nemá vlastní zákonodárnou moc, ale jen zákonodárnou moc delegovanou, tj. svěřenou jí papežem, a to buď obecně kodexem nebo zvláštním pověřením.
Všeobecné neboli ekumenické koncily jsou shromáždění všech biskupů. Protože o nich nám jde v této úvaze především, budeme se jimi zabývat podrobněji v následujících zvláštních oddílech. Ekumenický koncil je shromáždění biskupů Katolické církve svolaných z celého křesťanského světa k tomu, aby soudili a rozhodovali o záležitostech církevní nauky a kázně, a to pod autoritou papeže.
Účastníci a podmínky ekumenického koncilu
Účastníky ekumenického koncilu je dán rozdělením na ty, kdo mají rozhodující hlas (suffragium deliberativum) - koncilní otecové (Patres concilii) - a na ty, kdo mají jen poradní hlas (suffragium consultivum). Vlastním právem se mohou a mají účastnit s rozhodujícím hlasem ekumenického koncilu všichni biskupové Církve katolické; tak to vyplývá z definice ekumenického koncilu. V minulosti se koncilů též zúčastňovali světští panovníci, jejich vyslanci, a heretici a schismati, aby se před koncilem zodpovídali ze své hereze či schismatu.
Podmínky ekumenického koncilu vyžadují, aby byli svoláni na koncil všichni biskupové, a to tak, že papež svou autoritu nad koncilem vykonává zejména tím, že koncil svolává, jemu předsedá a ho potvrzuje; ze tří způsobů vykonávání jeho autority nad koncilem je nejdůležitější třetí, tedy aby koncil potvrdil. Pro ekumenický koncil platí, že musí jít o shromáždění biskupů svolaných z celého křesťanského světa a že koncil působí pod autoritou římského papeže. Na prvních osm koncilů byla přítomnost západní církve slabá, avšak papež byl většinou zastoupen svým legátem; tyto koncily se tedy chápejí jako ekumenické. Při tridentském koncilu byl také počáteční účastnický poměr různý, ale koncil se přesto za ekumenický považuje.
Ekumenickému koncilu se věnuje podrobněji i motivace jeho svolání: Jan XXIII. v encyklice Ad Petri cathedram uvedl, že je třeba „posílit rozvoj katolické víry, obnovit křesťanský život věřících a přizpůsobit život církve podmínkám naší doby“. Pro rozvoj katolické víry bylo třeba nově formulovat jednotlivé pravdy víry tak, aby je především sami katolíci lépe pochopili, mohli prohloubit svůj křesťanský život a vydávat svědectví. Teolog Karl Rahner k tomu dodal, že „tento koncil byl koncilem svobody a opravdového dialogu. A jeho základem byla stará a trvalá víra katolické církve.“
Mezi hlavní dokumenty koncilu patří věroučná konstituce o církvi Lumen Gentium a konstituce o Božím zjevení Dei verbum. Není náhoda, že papež Benedikt XVI. k 50. výročí koncilu připomněl význam a dopad: Katechismus katolické církve byl vydán jako pokyn pro vyučování ve víře a podpořil ekumenické úsilí. Dále byly významné dekrety a konstituce jako Sacrosanctum Concilium a Gaudium et spes; tyto dokumenty ukazují cíle koncilu: obnovu víry, liturgickou reformu a reakci na aktuální společenské podmínky.
V závěru se připomíná, že cílem koncilu nebylo jen formální změny, ale obnova životního způsobu církve, aby byl každý věřící zapojen do živého světa a aby se zrodil pastorální nátlak na službu světu. Katechismus katolické církve je uveden, že je nástrojem ke službě církevnímu společenství a bezpečnou normou pro vyučování ve víře.
Definice ekumenického koncilu a jeho rozdíly: Ekumenický koncil je shromáždění biskupů Katolické církve svolaných z celého křesťanského světa k tomu, aby soudili a rozhodovali o záležitostech církevní nauky a kázně, a to pod autoritou papeže. Jeho specifika spočívají v celosvětovém obsahu a v tom, že působí pod římským papežem; účastníky bývají všichni biskupové Církve katolické, a v minulosti se koncilů účastnili i světsí panovníci či heretici a schismati.
Historický přehled koncilů ukazuje, že tridentský koncil a druhý vatikánský koncil představují klíčové milníky v dějinách církve, zatímco kostnický koncil z roku 1414-1418 byla zásadní reakcí na západní schizma a odsouzení Jana Husa. Vezmeme-li v úvahu konstituce a dokumenty druhého vatikánského koncilu, je zřejmé, že jeho poselství zahrnuje nejen problematiku víry, ale i vztah církve k modernímu světu, kultuře a ekumenismu.
Na závěr je vhodné připomenout, že koncilní procesy a definice bývají často vykládány s ohledem na historické podmínky a jazykovou terminologii; etymologie pojmů koncil a synoda ukazuje, že jejich význam se vyvíjel; přesto zůstává hlavní myšlenka koncilu - vyjasnit nauku a kázeň církve v soudobém světě pod vedením papeže a kolegia biskupů.