Praha - Křesťanský svět si připomíná Velký pátek, den, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus. Tento den je proto prožíván ve znamení přísného půstu, smutku, ticha a rozjímání. Podle evangelií zemřel Ježíš na kříži ve tři hodiny odpoledne. Přibližně v tento čas se proto scházejí věřící ke zvláštní bohoslužbě. Asi čtyřicet států uznává Velký pátek jako den pracovního klidu.
V Česku se o totéž zatím neúspěšně snaží senátoři. Katolická církev na Velký pátek jako jediný den roku neslouží mše. Na připomínku Kristova utrpení se v kostelích konají jen zvláštní večerní obřady. Podobně jako na Květnou neděli jsou zpívána evangelia o Ježíšově smrti. Bohoslužby se naopak konají u protestantských církví.
Historicky je existence Ježíše Krista zaručena, nicméně zda jde skutečně o mesiáše, to je podle historika Petra Kubína záležitost víry. Proti Ježíšovi byl veden jednoduchý proces. „Byl obviněn z velezrady, židovská velerada jej nařkla, že se považuje za židovského krále, a takto byl ten spor předložen civilnímu správci prefektu Pontiu Pilátovi,“ komentoval smrt Ježíše Krista historik Kubín.
Podle něj Ježíš zemřel s velkou pravděpodobností 7. dubna roku 30, a to ve věku 37 nebo 38 let. Tomáš Halík uvádí: „Jestliže na Velký pátek uctíváme kříž, ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce.“
Pilátův soud, tedy rozhodující dějství odvěkého sporu mezi mocí a pravdou, je dalším klíčovým momentem. Ježíš je přiveden jako ten, který se „vydával za krále“. Pilát mu klade otázku: Co je pravda? Tato věta vyvolává spíše ironii a odhaluje mocenskou aroganci: „Kolik váží pravda, co záleží na pravdě?“ Ježíš však na to nedal žádnou odpověď a Pilát nepoznal, že On byl tou odpovědí.
Velký pátek navazuje i na řadu zvyklostí. Lidová tradice vypráví o údajném otevírání pokladů ve skálách a o Blaníku. Na Velký pátek běžel každý ještě před východem slunce k potoku, aby se v něm umyl, a to pro ochranu před nemocemi. Na Volyňsku chlapci potápěli a tahali kamínek, což mělo ochranu před bolením zubů. Hlas zvonů nahrazovaly řehtačky, které oznamovaly poledne a čas klekání. V krajích s tradicí plátenické výroby se předly „pašijové nitě“, které měly chránit před zlými duchy; švadleny šily košile, jež měly zázračně chránit svého majitele.
Velikonoce znamenají, že láska a život jsou silnější než smrt, a že skrze vzkříšení můžeme objevit nový život. Kristus byl vzkříšen jako první; v něm všichni dojdou života. Tomáš Halík zdůrazňuje, že Velikonoce jsou oslavou Kristova vítězství nad smrtí a že na Ježíšově smrti je otevřena cesta k plnosti života. Dominik Duka připomíná boží hrob a symboliku vztyčení kříže.
Marie Magdaléna je v evangeliích klíčovou postavou tím, že je svědkyní prázdné hrobky a prvním, kdo setká vzkríseného. Jan 20:14-16 vypráví: „Muž jí pravil: Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Marie odpověděla: „Pane, pokud jsi ho vzal, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho odnesu.“ Její uvědomění, že Ježíš je vzkříšen, se mění v radostnou službu.
Apoštolové zpočátku reagovali skepticou, protože ženy nebyly v tehdejší kultuře považovány za důvěryhodné svědky. Marie Magdaléna však vytrvala v důvěře a stala se motivací pro svědectví o „dobré zprávě o Božím království“, které Ježíš svým následovníkům svěřil. 1. Korintským 15:3-8 a Lukáš 8:1 ukazují, že víra Marii Magdalény posiluje její odolnost a činí z ní důležitou svědkyni v časném křesťanském společenství.
Marie Magdaléna byla svědkyní všem událostem: její víra čerpá sílu z toho, že Ježíš ji osvobodil od posedlosti démony a že jí dal nový smysl života. Její příběh ukazuje, jak se víra a služba pro druhé prolínají s žitím evangelia.
Podle teologických pramenů Marie nebyla zjevitelka Trojice ani samotná bohorodička, ale žena hluboké víry, která skrze Boží moc svědčila o Kristu. Matka Boží stojí v Janově evangeliu jako druhá Eva; v nebeském oslavení má Matka i uctívání a úctu, která vyživuje věřící komunitu.
Ve víře katolické tradice je mariánská úcta spojena s vírou v neposkvrněné početí a v glorifikaci-nanebevzetí. Odtud vyplývá, že Maria byla uchráněna od dědičné vinny a že její životní cesta vede k plnému setkání s Bohem v oslaveném Kristu. Zajímavé jsou i pohledy na Henochův a Eliášův odchod k Bohu; svatí otcové často vidí jejich „odchod“ spíše jako změnu a jednotu s Bohem než jako fyzickou smrt.
Matoušovo svědectví, že mnoho mrtvých vstalo při Kristově smrti, bývá chápáno spíše jako symbol obrácení lidí ke Kristu než jako doslovné tělesné vzkříšení. Důležitý je výklad, že Kristova smrt otevřela cestu k plnosti života a ke vzkříšení těla, i když tělesné vzkříšení Mariina příběhu zůstává předmětem teologických debat.
Ve světe liturgie a učitelského úsilí se Marie zjevuje i ve formě příběhů o jejím nároku na mateřství všech věřících, když Ježíš říká „Matka“ těm, kteří ho následují, a Marie spolu s apoštoly pokračuje v modlitbě a podpoře těch, kdo čekají na dar Ducha.
Marie jako prostřednice a vzor odpovědí na Boží volání
Řekla NE mnoha výmluvám a podmínkám, které mohla předložit před Boha, a to i v nejvíce složitých situacích: nevyžadovala nic, nevymlouvala se a nikdy nepřeháňela své poslání. Když se jí Gabriel zjevil a oznámil narození Ježíše, neváhala, a Josef jí uvěřil. Marie ukazuje, jak reagovat na Boží plán s důvěrou a s houževnatostí.
Ukazuje také praktické kroky: pomáhat v časech zkoušek, vytrvat v modlitbě, a být ochotnou mateřskou postavou pro Boží lid. Po Nanebevstoupení pokračovala v modlitbě s apoštoly a za ně; jako Matka ví, že Bůh uzavírá svůj plán a že její role nekončí na zemi.
Marie je proto nejenom mateřská postava, ale i princip školy víry, která učí, jak žít vírou v každodenním světě: vytrvat, sloužit, vyznávat a šířit poselství o Božím království.
- Marie NEzpochybovala Boží plán a přijala Boží vůli bez výmluv.
- NEpodléhala marnosti a nepovyšovala své poslání nad Boží plán.
- NEvykládala své poslání světu způsobem, který by dané poselství znehodnotil.
- NElpěla na sobě, ale pokračovala v poslušnosti a službě.
- NEpožadovala zvláštní zacházení, ani neurčila, jak má Bůh jednat s ní v jejím příběhu.
- NEtrávila čas „co kdyby“, ale přijala realitu Božího plánu.
- NEuzavřela se ve své sociální bublině, ale zůstávala aktivní součástí Božího lidu.
- NEodmítla Kristův kříž, ale prožila jeho světlo naděje a spásy.
- NEpřipustila, že by její syn měl být z ní vyřčen; přijala své mateřství pro nás všechny.
- NEztrácela víru ani po překážkách; modlila se a byla příkladem vytrvalé víry do konce.
Její příběh nás vyzývá, abychom i my následovali její příklady: důvěra v Boží plán, služba druhým, odvážná svědectví a naděje v Kristovo vítězství nad smrtí.