Věra Sosnarová: katolický týdeník a kontroverze kolem jejího příběhu o gulagu

Věra Sosnarová (5. května 1931, Brno) je česká občanka, která byla ve věku 14 let spolu se svou matkou a devítiletou sestrou 17. května 1945 odvlečena sovětskou tajnou službou NKVD do pracovního tábora na Sibiři. V pracovních táborech, dolech, kolchozech atd. strávily celkem 19 let (od konce roku 1945 do léta 1964). Jejich matka přežila v pracovním táboře jen 3 měsíce, zemřela v noci z 5. na 6. ledna 1946.

Věra a její sestra byly uneseny na základě toho, že jejich matka Ljuba Šímová roku 1922 uprchla před doznívající ruskou občanskou válkou do ČSR. Roku 1964 ji i se sestrou na přímluvu předsedy jednoho ruského kolchozu propustili do Jednotné zemědělské družstvo Podyjí Nový Šaldorf, kam docestovaly na počátku roku 1965. Cestovní průkaz k návratu do (ČSSR vystaven v Moskvě 1. 8. Při odjezdu ze Sovětského svazu i při příjezdu do vlasti musela údajně podepsat úplnou mlčenlivost o svém osudu a z obavy o opětovné odvedení na Sibiř mlčenlivost dlouho neporušila.

Podrobněji uvedeno: „Ve studii poukazuje i na to, že chybí jakýkoli doklad o zavlečení Sosnarové na sovětské území a zabývá se i její rodinou, která žila na hraně zákona.“ Historik Adam Hradílek z ÚSTR popsal, že Sosnarová byla v Sovětském svazu civilní zaměstnankyní v několika továrnách na Urale; podle něj tedy nebyla obětí politických represí v Sovětském svazu, jak sama tvrdí. Dochované dokumenty zpochybňují některé její výpovědi a vyvolávají otázky ohledně přesnosti vzpomínek, které prezentovala v přednáškách a v knize Krvavé jahody.

O přesnosti jejích vzpomínek vyslovili pochybnosti někteří historikové (např. Adam Hradílek z ÚSTR či Vladimír Bystrov, který se problematice odvlečených československých občanů dlouhodobě věnoval). Dne 15. 8. 1963 MV ČSSR vydalo souhlas k přesídlení Věry Sosnarové a Naděždy Úlehlové do Československa; měly se přestěhovat k nevlastní tetě v Brně. Dívky však zůstaly v SSSR ještě rok a k přestěhování do Brna nedošlo.

Ve středečním rozhovoru pro DVTV Sosnarová připustila, že v něm nestrávila devět­náct let, jak uváděla, ale poslední tři roky pracovala v Nižně-Tagilském závodu. „Byla jsem v pracovním táboře, myslela jsem lágr jako lágr,“ uvedla. Dodala, že v závodu se vyráběla vojenská technika. Podle historika Hradílka nebyly k jejím tvrzením žádné dokumenty. „Nešlo nám o papíry, ale o holý život,“ dodala.

Odborníci a publicisté vyvracejí či zpochybňují některé prvky jejích vyprávění. Kamil Činátl z ÚSTR uvedl, že paměť Sosnarové může být do určité míry falešná, a že koncentrované vyprávění o vzpomínkách na gulag je pro něj podezřelé. „Psychologové, kteří se zabývají problematikou falešné paměti, hovoří o tom, že lidé, kteří mají takto traumatické vzpomínky, si mohou vytvořit paměť, která je útěšná,“ uvedl Činátl. Podle něj jde o fikci, a že pramenný výzkum ukazuje, že paměť je falešná.

Jako výstavba kontextu: Věra Sosnarová je známá tím, že vypráví o mládkovských obdobích, která měla ve svém vyprávění zanechat silnou emocionální stopu. O svých zážitcích vydala i knihu a její besedy dojímají publikum. Osvětové akce a přednášky vyvolaly diskusi na sociálních sítích a mezi odborníky. Zatímco někteří oceňují její odvahu vyprávět, jiní poukazují na nedostatek důkazů a dokumentů k prokázání jejích tvrzení.

V souvislosti s událostmi se objevily dva main proudy názorů. Na jedné straně stojí zastánci jejího příběhu, kteří zdůrazňují lidský rozměr utrpení a dopady na rodiny. Na druhé straně stojí historici a teoretici, kteří zdůrazňují potřebu důkazů a archivního rámce pro posouzení pravdivosti vzpomínek. Ve výpovědích se objevují i poznámky o tom, že temné kapitoly sovětské historie mohou skrývat různé interpretace a že vzpomínky mohou být ovlivněny časem a kontextem vývoje veřejného mínění.

Věřiteli příběhu stojí, že některé detaily o pocitech a zkušenostech, jako například tvrzení o zastrašování hlídači či o tom, jak se zacházelo s vězni, mohou být součástí traumatické paměti, kterou lidé zpracovávají. Zároveň se však objevují výzkumy a názory, že podrobnosti mohou být exagerované či vyložené z hlediska současných historických poznatků. Nárok na odškodnění za léta strávená v gulagu byl tématem diskusí i v minulosti; Sociální a soudní praxe v souvislosti s tímto tématem vyvolává otázky a diskuse o hranicích mezi pamětí a důkazy.

Vydané zdroje a reakce na vyprávění

O příběhu se v posledních dnech mluví často a všude, diskutují jej vědci, politici i lidé na sociálních sítích. Tvrzení Sosnarové ve studii Paměť a dějiny vyvrátil historik ÚSTR Adam Hradilek. Hradilek uvádí, že Sosnarová sice v Sovětském svazu byla, ale jako civilní zaměstnanec v závodě. Podle něj byl její příběh zpochybněn již před jedenácti lety při šetření České správy sociálního zabezpečení, kam se žena obrátila se žádostí o kompenzaci za léta v gulagu. „Nezpochybňuji, že měla těžký život, ale nebyla obětí politických represí v Sovětském svazu, jak říká,“ uvedl pro Deník Rovnost.

Ve studii se rovněž uvádí, že chybí jakýkoli doklad o zavlečení Sosnarové na sovětské území a zabývá se i její rodinou, která žila na hraně zákona. Příběh se rozhodl věnovat na základě tvrzení, které si vyslechl na její přednášce. „Vypráví věci, které se nestaly, ohlupuje lidi a rozhodla se požádat o odškodnění, které jí nepatří,“ uvedl Hradilek.

Veřejný obraz Sosnarové byl dále diskutován i mezi publicisty. „Prostě tam je strašná koncentrace historek, které samozřejmě nelze vyloučit, že se teoreticky staly, ale neodpovídají tomu, co běžně líčí lidé věznění v gulagu,“ dodal Adam Drda. Zároveň vydržel názor, že její vyprávění může být součástí širšího kontextu vyrovnávání se s minulostí a trauma, ale vyžaduje pečlivé historické ověření.

Věnujme pozornost i reakci na okraj. „Na jednu stranu můžeme spekulovat o tom, že je zvláštní, že se případ Věry Sosnarové dostal ven až ve chvíli, kdy se objevila ta možnost získat nějaké odškodnění od státu,“ komentovali někteří experti. Téma se stalo široce diskutovaným v médiích a na akademických fórech, což podkopává jisté stereotypy o tom, co je a není možné ověřit známkami pravdy či fikce.

Věra Sosnarová loni získala Cenu hejtmana Jihomoravského kraje. Podle mluvčí krajského úřadu Moniky Brindzákové se neuvažuje vzhledem k citlivosti tématu a věku ženy o odebrání ocenění. „Ve světle nedávno zveřejněných skutečností, které nebylo v možnostech úřadu zjistit před udělením Ceny hejtmana, bychom v současnosti paní Sosnarové ocenění neudělili,“ uvedla.

Rovněž se objevují názory, že příběh má kulturní a historický dopad, který přesahuje jednotlivou osobu. Lidé, kteří navštívili besedy nebo četli knihu Krvavé jahody, se o pravdivosti jejího vyprávění diskutují na sociálních sítích a v médiích. Někteří vyjadřují hluboké emoce a lítost, jiní vyzývají k důkladnějším archivním vyšetřením a ověřování zdrojů.

Odpověď veřejného disku, která vyplývá z různých zdrojů, ukazuje, že téma zůstává vysoce citlivé a záludné v kontextu historické paměti a odškodnění. Pro mnohé je důležité porovnávat vzpomínky s archivními záznamy a hledat důkazy, které by potvrdily či vyvrátily jednotlivé detaily příběhu. Zvláštní pozornost věnují psychologové fenoménu falešné paměti a tomu, jak traumatické vzpomínky mohou utvářet vnitřní realitu člověka, a nakonec i veřejný obraz jeho osoby.

tags: #vera #sosnarova #katolicky #tydenik