Výstup na vyhlídkový ochoz Svatomikulášské zvonice vás odmění nádherným výhledem na Prahu. Barokní věž zvonice, dokončená v roce 1755, sloužila jako požární hláska a později i jako pozorovatelna Státní bezpečnosti. Svatomikulášská městská zvonice stojí při kostele sv. Mikuláše na Malostranském náměstí, který po právu představuje nejvýznamnější barokní stavbu u nás. Kostel i štíhlá věž zvonice jsou dílem členů rodiny Dientzenhoferů. Chrám se pyšní honosnou barokní výzdobou plnou fresek, sochařských děl a obrazů Karla Škréty. Kostel je zasvěcen sv. Mikuláši, jednomu z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství. Svatý Mikuláš je patron námořníků, obchodníků, lukostřelců, dětí, lékárníků, právníků, studentů a vězňů.
V Praze najdeme hned 3 kostely sv. Štíhlá věž zvonice není přímo součástí kostela a ani nepatří církvi, jelikož je obecním majetkem Malé Strany. Proto je také nad vchodem umístěn znak Malé Strany s pěti věžemi a proto má také vlastní číslo popisné 556, zatímco kostelní stavby popisná čísla většinou nemají. Barokní zvonice nahradila předešlou gotickou městskou zvonici, jelikož na místě původně stál gotický kostel sv. Mikuláše, který byl stržen. Stávala zde i románská rotunda sv. Svatomikulášská zvonice sloužila od 60. let 20. století jako pozorovatelna Státní bezpečnosti s krycím jménem „Kajka“. Agenti odtud monitorovali pohyb diplomatických vozidel zejména na velvyslanectvích západních zemí a koordinovali aktivity dalších agentů dole v terénu.
Už samotná cesta věží vzhůru je výpravou napříč historií. Schodiště je točité, zděné, v horní části dřevěné. Potkáte například dochovanou kancelář věžníka a dva byty věžníků, jako zdařilou ukázku, jak to tu tehdy vypadalo a fungovalo. Součástí staršího bytu je i unikátní černá kuchyň. Při stoupání vzhůru dále narazíte i na barokní kanalizační systém a zvon. Ve zvonovém patře byste původně narazily na zvony celkem čtyři. Zvony totiž coby signální zařízení představovaly hlavní součást hlásné věže. Jediný dochovaný vzácný zvon nese jméno sv. Mikuláše, je z roku 1576 a je zavěšený na dřevěné zvonové stolici z roku 1872. Ostatní tři zvony byly za první světové války zrekvírovány pro zbrojní průmysl.
Pokračujte výstupem a dostanete se na ochoz zvonice ve výšce 65 metrů; odměnou vám bude malebný výhled na Prahu. Výhledu ze Svatomikulášské městské zvonice dominuje na východní stranu Karlův most a kmitající proud jeho obdivovatelů. Prim jižního výhledu hraje kostel Panny Marie Vítězné neboli Pražské jezulátko a bývalý kostel sv. Máří Magdalény, dnes České muzeum hudby. Z ochozu máme možnost si zblízka prohlédnout venkovní výzdobu kupole chrámu sv. Mikuláše. Rozměrná okna osvětlující vnitřní prostor kněžiště zvenku dělí mohutné kamenné vázy se zlaceným plamenem. Kupole je kryta měděným plechem s charakteristickou zelenou barvou. Vrcholovou lucernu zdobí špička s motivem plamenů a trojúhelníku sv. Za kupolí vystupuje komplex Pražského hradu a zahrady pod ním. 360stupňový výhled uzavírá kostel sv. Veše.
Na malostranské střechy nad vámi navazuje pohled na chrám svatého Mikuláše. Nad malostranskými střechami, které máte pod nohama, objeví se v překvapivé blízkosti chrám svatého Mikuláše. Vstupenky na prohlídku Svatomikulášské zvonice můžete zakoupit buď přímo na místě v pokladně, nebo si je zajistit s předstihem online prostřednictvím oficiálního prodejce Colosseum Tickets. Kupoli chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně si vybaví snad každý pražský turista a není divu, že její zobrazení se probojovalo na špičku mezi dárkovými předměty s pražskou tématikou.
Na místě dnešního jezuitského komplexu ve středu Malostranského náměstí stávala malostranská radnice, dva kostely (sv. Václava a sv. Mikuláše) obklopené hřbitůvky, 15 měšťanských domů, 3 domy zádušní a malostranská zvonice. Začátkem stavebního působení jezuitů bylo rozhodnutím císaře Ferdinanda, vítěze bitvy na Bílého hoře, který jim farní kostel sv. Mikuláše spolu s farním domem a domy zádušními odevzdal. Dalších 15 domů museli jezuité vykoupit, což bylo nákladné i pomalé z důvodu jak nedostatku prostředků, tak z důvodu odporu, který jejich počínání kladli malostranští radní. Pohnutky radních byly možná náboženské, ale zcela jistě ekonomické. Teprve v roce 1654 uzavřeli jezuité s představiteli Malé Strany dohodu o vyměření staveniště. Jednou z podmínek malostranských byla výstavba nové zvonice, jako náhrady za původní, o kterou v důsledku jezuitské výstavby přišli.
Zvonice měla sloužit zároveň jako hláska - hlásná věž s bytem hlásného. Mistrovsky vytvořená věž byla dokončena roku 1752 a od té doby tvoří dominantu jihozápadního nároží kostela. Tím, jak každé patro směrem k vrcholu ustupuje a věž se zužuje, vzniká dojem, že zvonice sousední kupoli převyšuje. Není tomu tak, mají shodnou výšku 79 metrů. Autor plánů není zcela jistý, byť je za něho většinou považován Anselmo Lurago, někdy bývá uveden také K. I. Pro další osudy věže byl důležitý spor města s jezuity o vlastnictví, které město vyhrálo. Jako hláska začala být zvonice využívána od roku 1755. Do věže byly osazeny hodiny a nad vchod umístěn malostranský městský znak v rokokové kartuši. Jen jediný z původních pěti zvonů přečkal rekvírování zvonů za první a druhé světové války - zvon Mikuláš odlitý Bríkcím ze slavného kovolijeckého rodu „z Cimperka“.
Práce hlásného sestávala z povinnosti ohlašovat nebezpečí požáru, povodně nebo blížícího se nepřátelského vojska. Ve směru nebezpečí vyvěšoval červený prapor nebo v noci lucernu a zvonil na věžní zvony. Za to byl placen obcí. Činnost hlásného na svatomikulášské městské věži skončila roku 1891, kdy začal být používám požární telegraf. Hlásný se ale ještě nestěhoval, protože zůstával ve věži jako údržbář hodin zodpovědný za natahování, mazání i čištění stroje. Zcela specifické, ale typické využití získala věž v 60. letech. Zcela nahoře, ve střeše s oválnými okny, byla umístěna pozorovatelna Státní bezpečnosti s názvem „Kajka“. Pověření soudruzi odtud skvěle viděli na velvyslanectví Spojených států amerických, Spolkové republiky Německo i Velké Británie. Věž je přístupná veřejnosti.
Zvonice, která sloužila zároveň i jako požární hláska a sídlo ponocného, byla sice budována spolu s kostelem sv. Mikuláše, ale její větší část byla postavena až po dokončení chrámu. Od května 2019 je zvonice znovu přístupná pro veřejnost. Stavbu navrhl a postavil významný barokní architekt Kilián lgnác Dienzenhofer. Jeho žák a zeť Carlo Lurago ji pouze doplnil o některé detaily. Věž byla stavebně dokončena již roku 1752, i když oficiálně se datuje ukončení prací až k roku 1755. Výška věže je stejná jako výška vedlejší kopule chrámu, ochoz se nachází 65 m vysoko a je přístupný po 215 schodech. Ačkoli se může na první pohled zdát, že věž náleží ke kostelu sv. Mikuláše, od 60. let 20. Muzeum hlavního města Prahy ve zvonici otevřelo I. etapu stálé expozice „Custos Turris / Strážce města“, která nese název Starší byt věžníka s černou kuchyní, a návštěvníkům přiblíží, jak vypadala černá kuchyně, která se na Svatomikulášské městské zvonici skutečně zachovala. Byt věžníka představuje úsporně řešený byt, kde obecní zaměstnanec žil po dobu služby často i s celou rodinou. Byt je ukázkou standardu bydlení nižších vrstev v metropoli druhé poloviny 18. století. Černá kuchyně byl standardní prostor pro vaření a topení ve všech dobových typech obytných staveb. Skládal se z jednoduchého dymníku, kudy odcházel kouř (klenba s dřevěným překladem zvaným mandrholec), vařící podesty a přikládacího a dymného otvoru kamen.
Při rekonstrukci v roce 2018 narazili dělníci na doposud zazděnou chodbu se schodištěm vedoucím do podzemí pod věží. O tajemné chodbě přitom neexistují dostupné záznamy. Kvůli zavalení sutí zatím také nikdo netuší, kam až vede a co skrývá. Stáří chodby se odhaduje na polovinu 18. století, tedy do doby, kdy byla postavena samotná věž zvonice. Při průzkumu zásypu podzemí bylo nalezeno velké množství kamenných prvků z doby největší opravy věže v letech -1880-1881. Ze suti byla vyjmuta řada předmětů denní potřeby ze života věžníků (nádobí, obuv, kamnové kachle apod.). Část schodiště do podzemí, tedy k zamýšlenému prostupu do krypty, byla ubourána pro potřeby vedení kanalizační štoly v době velké přestavby. Objevte Svatomikulášskou městskou zvonici v Praze, její barokní architekturu, unikátní expozici věžníka a tajemné podzemí.
Od 60. let 20. století je černá kuchyně unikátní, protože přežila i rekonstrukce. Nad malostranskými střechami, které máte pod nohama, se objeví chrám svatého Mikuláše. Zpevněná památka Svatomikulášská městská zvonice je národní kulturní památkou. Zajímavostí je, že byla poslední hlásnou věží v Praze. Přiléhá ke kostelu sv. Mikuláše. Věž je vysoká 79 metrů a má ochoz ve výšce 65 m s 215 schody.
Otevření pro veřejnost se konalo 9. 8. 1997. Malebný výhled na malostranské domy a náměstí je odměnou za 215 vystoupaných schodů do výšky 65 m na ochoz věže přilehlého barokního kostela sv. Mikuláše. Zvonice z r. 1755, která sloužila zároveň i jako požární hláska, byla poslední hlásnou věží v Praze. Od 60. let 20. století sloužila jako pozorovatelna Státní bezpečnosti pro sledování západních ambasád sídlících v okolí věže. Nově si můžete prohlédnout tapetovou místnost, která přináší unikátní pohled na bydlení sociálně nejnižších vrstev obyvatel Prahy konce 19. století.
Věž, zvonici či hlásku, která přiléhá ke kostelu, postavil Kilián Ignác Dientzenhofer, Anselmo Lurago ji pouze dokončil podle jeho plánů v roce 1755. Výška věže je shodná s výškou vedlejší kupole chrámu, ochoz, dnes přístupný veřejnosti, je ve výšce 65 m a vede sem 215 schodů. Věž patřila obci, nikoliv církvi, což vyjadřuje znak Malé Strany nad vchodem. Proto má také čp. 556, zatímco kostelní stavby popisná čísla většinou nemají. Věž má také samostatný vstup z náměstí. Ostatně od středověku bylo zvykem, že zvonice kostelů stavěly obce. Věž sv. Mikuláše byla poslední hlásnou věží v Praze. V roce 1891 se z ní odstěhoval poslední hlásný, jehož úkolem bylo zvonit při požáru a ukazovat směr červeným fáborem z okna, v noci pak lucernou.
Historie a význam zvonice v kontextu městského života
Počátky stavby zvonice spojené s kostelem sv. Mikuláše a Malostranského náměstí jsou úzce spojeny s jezuitskou výstavbou a potřebou hlásky pro městský život. Teprve v roce 1654 uzavřeli jezuité s představiteli Malé Strany dohodu o vyměření staveniště. Jednou z podmínek malostranských byla výstavba nové zvonice, jako náhrady za původní, o kterou v důsledku jezuitské výstavby přišli. Zvonice měla sloužit zároveň jako hláska - hlásná věž s bytem hlásného. Mistrovsky vytvořená věž byla dokončena roku 1752 a od té doby tvoří dominantu jihozápadního nároží kostela.
Výstup na zvonici katedrály
Typické osudy věží městských hlásných věží ukazují, že od středověku bylo zvonice kostelů stavěny obce a tak i Svatomikulášská zvonice je unikátní tím, že se zde nenachází jen jeden byt pro věžníky, ale hned dva. Věže patřily obci, nikoliv církvi, což vyjadřuje znak Malé Strany nad vchodem. Do věže byly osazeny hodiny a nad vchod umístěn malostranský městský znak v rokokové kartuši.
Věž je veřejně přístupná a za prohlídku stojí nejen samotná expozice Custos Turris / Strážce města, ale i pohled do černé kuchyně a dalších historických prostor. Návštěvníci si mohou prohlédnout byt věžníka z období druhé poloviny 18. století, jehož součástí je černá kuchyně - jediná přístupná černá kuchyně v Praze. Změny v otevírací době během vánočních svátků a informace o prodeji vstupenek najdete u oficiálního prodejce ColosseumTickets prostřednictvím Prague City Tourism.
Kupole chrámu svatého Mikuláše spolu se štíhlou zvonicí vyčnívají vysoko nad kamenné vlnobití malostranských střech. Představují mistrovské vtělení barokního stylu, který vtiskl historické Praze jedinečnou tvář. Zvon Mikuláš ze 16. století představuje zvláštní poklad zvonice; jeho kovový hlas kdysi volal z věže na poplach a oznamoval i příjezd krále.
Obejděte se kolem zvonice, projděte přes ochoz a vychutnejte si jedinečný kontakt s barokní architekturou, která formovala tvář Malé Strany a umožnila pohled na srdce Prahy, včetně Karlova mostu a okolí. Navštivte Svatomikulášskou zvonici - památku, která spojuje lidovou historii, architekturu a výhled do města.