Poslední pokus císaře Rudolfa II. (1552-1612) obnovit svou moc v dědičných habsburských zemích za pomoci žoldnéřského vojska pasovského biskupa Leopolda V. Habsburského (1586-1632), které vpadlo v lednu 1611 do Čech a do poloviny února rychle ovládlo část jižních Čech, Malou Stranu a Hradčany.
Dobře opevněných a strategicky výhodně položených Českých Budějovic se pasovská armáda zmocnila lstí na počátku českého tažení.
Brzy ráno 31. 1. 1611 bylo spící město bez boje obsazeno; jednou z mála obětí pasovského vpádu do města se stal český radní písař Š. Plachý z Třebnice.
Pět měsíců trvající okupace města přinesla Budějovičanům četná strádání a značné materiální škody.
Do rukou Pasovských se dostala bohatá kořist: zásoby potravin, obilí, střelného prachu a 23 děl; přímo ve městě byla umístěna vojenská posádka.
Pro ubytování mužstva byly vybrány prostory dominikánského konventu, špitálu s kostelem svatého Václava, městské školy a solnice, zatímco důstojnický sbor se rozložil v budově radnice.
Neúspěch pokusu o dobytí celé Prahy a vnitřní rozklad pasovského vojska donutil Leopolda 11. 3. 1611 k ústupu do Tábora, Českého Krumlova a zejm. do Českých Budějovic, které zůstaly hlavní základnou Pasovských až do jejich odchodu ze země v červnu 1611.
Pasovští se ve městě chystali k obraně, nechali vypálit předměstí a sváželi do města potraviny z blízkého i vzdáleného okolí.
K upevnění upadající kázně ve vojsku nechal v noci 18. 3. 1611 velitel Pasovských, plukovník Lorenzo Ramée († 1613), bez soudu popravit 9 svých důstojníků na radnici.
Nepříznivě se vyvíjející situace - příchod vojska krále Matyáše I. (1557-1619), svolání krajské hotovosti, úspěšná obrana Třeboně a Soběslavi i sílící odpor poddaných sužovaných nepřestávajícím řáděním a plundrováním ze strany pasovských žoldnéřů - přiměla nového velitele pasovského vojska, polního maršálka Michaela Adolfa z Althanu (1574-1636), přistoupit na jednání o podmínkách rozpuštění vojska a jeho vyvedení ze země.
Klíčovou postavou těchto vyjednávání se stal poslední rožmberský vladař Petr Vok z Rožmberka (1539-1611), který nechal v kutnohorské mincovně zpeněžit rožmberský stříbrný poklad a získanou částku 100 000 zlatých poskytl na vyplacení zadrženého žoldu pasovských vojáků.
Dne 9. 6. 1611 bylo Pasovským v ležení u Lišova předáno celkem 173 000 zlatých.
Začátek roku 1611 byl v zemích Koruny české velmi nepokojný.
V dynastickém sporu o trůn podpořily české stavy krále a císaře Rudolfa II. proti jeho bratru Matyášovi.
Vynutily si však za to náboženskou toleranci, potvrzenou Rudolfovým majestátem.
Rudolf II., kterého zejména díky filmu Císařův pekař - Pekařův císař vnímáme jako sice výbušného, ale v jádru dobromyslného a docela roztomilého panovníka, měl ve skutečnosti jinou tvář.
Když šlo o moc, uměl být i nesmírně krutý.
A dokázal to právě na přelomu let 1610 a 1611.
Majestát vnímal jako svou potupu a pozval do země žoldnéřské vojsko svého bratrance, pasovského biskupa Leopolda.
Dvanáct tisíc žoldnéřů vtrhlo do Čech v prosinci před vánočními svátky.
O masopustním úterý následujícího roku stanuli tito nelítostní muži před Prahou a 15. února vpadli nečekaně na Malou Stranu.
Slabá stráž chránící hradby se jim nedokázala ubránit.
Útočníci poté pokračovali ulicemi směrem ke Karlovu mostu.
Došlo ke krvavým střetům, při nichž padlo nebo bylo zraněno na 1400 mužů.
Pasovští se chtěli zmocnit i Starého Města, ale podle dobových zpráv je zastavil desetiletý chlapec, který vystřelil z děla, a spuštění mříží v mostecké bráně.
Jezdci, kteří přejeli na druhou stranu, byli pobiti nebo utonuli ve Vltavě.
Nastalého zmatku v Praze využila ozbrojená chudina, která začala rabovat kláštery na Starém a Novém Městě pražském.
V klášteře v Emauzích našla ukrytých pár pasovských a na místě všechny pobila.
Poté se vrhla na další katolické kláštery.
Zatímco na Malé Straně plenili Pasovští, na Starém a Novém Městě rabovala a vraždila pražská lůza.
Nejhůře dopadl klášter Panny Marie Sněžné, kde bylo povražděno 14 katolických řeholníků, kteří vstoupili do dějin jako 14 pražských mučedníků.
Lyčování neunikli ani příslušníci katolických národnostních menšin, v prvé řadě Italové.
Dvě významné katolické stavby na Starém Městě však zůstaly tohoto běsnění ušetřeny, protože měly silné obránce.
Jezuitské Klementinum uchránilo před rabováním stavovské vojsko a kostel svatého Jakuba Většího protestantský řeznický cech.
O jeho zásahu zůstala v Praze pověst, že na pomoc kostelu tehdy vytáhli všichni řezníci, jen jeden chyběl.
Mladý řeznický tovaryš Tomáš, který dal před bojem přednost milování se svou dívkou, nesplnil svou povinnost, a proto neměl ani po smrti klidu.
Na sklonku února vyrazil Rudolfův bratr, uherský král Matyáš, na pomoc proti Pasovským.
Noci 10. na 11. března 1611 opustili poslední pasovští vojáci Malou Stranu.
Ustoupili k Českým Budějovicím, ale hrozili návratem, pokud jim nebude vyplacen slíbený žold.
Pasovský biskup Leopold ani císař Rudolf dlužnou částku nezaplatili, a tak vzal tento závazek na sebe Petr Vok z Rožmberka, poslední dědic tohoto bohatého rodu.
Pro záchranu Čech obětoval celé rodinné jmění.
Následky vpádu Pasovských však ještě bolestněji pocítil císař Rudolf II., který je do země pozval.
Když vojsko jeho bratra Matyáše obsadilo Pražský hrad, donutilo císaře vzdát se trůnu.
Nebyl to dobrý panovník.
Ačkoliv tento příspěvek bude převážně pojednávat o hrůzách, které pasovská vojska v Praze způsobila a zapříčinila, a jak se s tím až dodnes nejednoznačně vyrovnáváme, přece by nebylo správné přeskočit i to příznivější, co nás s bavorským starobylým a půvabným městečkem Pasovem spojuje.
Tou první událostí, kterou bych rád zmínil, je křesťanský křest, který u pasovského biskupa přijal v roce 831 zakladatel prvního státního útvaru na našem území, Velké Moravy, Mojmír I.
Tím dostal nejen sebe a své poddané, ale i celé území pod vliv pasovského biskupství (v tu dobu již existujícího téměř celé století).
Další významnou roli sehrál Pasov v roce 1552, kdy zde byl podepsán smír, který v Svaté říši římské zaručoval některá práva luteránům.
Není bez zajímavosti, že místo císaře podmínky vyjednával Ferdinand I., který byl i českým králem.
Tato dohoda byla jakýmsi přípravným stupněm pro zásadnější Augšpurský mír, který byl v jiném bavorském městě podepsán již o tři roky později, tedy v r.1555, akterý poskytl řešení k ukončení náboženských válek.
Závěrečná zmínka o Pasově však už nic moc kladného nepřináší.
Hluboký svár mezi habsburskými bratry, starším Rudolfem II., císařem a králem, a mladším, ale patrně ambicióznějším a schopnějším Matyášem, který se nechtěl spokojit se svou nepatrnou, vedlejší pozicí, byly dost urputné.
Postupně Matyáš získával na úkor Rudolfa Moravu, Rakousko a Uhry, což bylo i písemně potvrzeno Libeňským mírem z r. 1608.
Spory mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem ovšem přetrvávaly v různých formách nadále.
K nešťastnému rozuzlení přispělo, že v roce 1611 vojska pasovského biskupa a zároveň arcivévody Leopolda V. (taky Habsburka) vpadla válečně do Čech, aby vypomohla jeho bratranci císaři Rudolfovi II. v boji proti Matyášovi.
Proč zrovna jemu a ne tomu druhému bratru, který byl také jeho bratrancem? Asi šlo o více než o rodinné sympatie; šlo o to, že Rudolf by raději viděl jako svého nástupce právě Leopolda.
Pasovští tehdy drancovali jižní Čechy (České Budějovice, Krumlov, Tábor…) a 15. února 1611 se dostali až do Prahy.
Vznikla opravdu vypjatá situace - v Praze bylo vojsko pasovských žoldnéřů (kteří již dlouho nebyli vyplaceni, a proto byli velice lační po kořisti), své pozice zde drželo i stavovské vojsko, a navíc se dalo předpokládat, že tyto vojenské manévry nenechají v klidu ani Matyáše (jeho vojsko se také skutečně ku Praze na konci února vydalo).
Nedivíme se, že v tom stavu kritického ohrožení Prahy došlo za dané vypjaté situace k zoufalým činům, k drancování a k bojům a k mordům.
Pasovští žoldáci, kterým byl dlouho jejich žold pouze slibován, plenili Malou Stranu.
Část Pražanů (a nezapomínejme, že v té době tvořili protestanté jistě tři čtvrtiny obyvatelstva) vnímala tento vpád jako útok na sebe a ve snaze uhájit alespoň Staré a Nové Město pražské se uchýlila ke zlým, násilnickým činům (které neschvalujeme, ale chápeme jejich důvody).
Svou zlost napřela na katolické kláštery, které považovala za možné opěrné body vojska pasovského biskupa (např. Na Slovanech, Na Zderaze, Klementinu a vůbec zvláště na Novém Městě pražském).
Opravdu některé kláštery posloužily jako pevnosti - a jejich obyvatelé se sami ubránili, někde dokonce obranu poskytlo stavovské vojsko, některým pomohli prostí Pražané, ve shodě katolíci i luteráni.
Nejtragičtější byla akce v klášteře u Panny Marie Sněžné, kde bylo všech 14 přítomných bratří řeholníků (rozhodně nepůsobilo uklidňujícím dojmem, že byli většinou cizinci) surově povražděno, přestože nijak nebojovali a dokonce se ani nebránili.
To byl jistě projev nesmyslného řádění.
Je však třeba vidět, že útoky na kláštery byly reakcí (byť nenáleitou) na drancování Prahy pasovskou soldateskou, které jak uvádějí historické prameny kromě značných materiálních ztrát přineslo 1400 mrtvých a zraněných.
Ti jsou však pozapomenuti, jako by jejich obětí vůbec nebylo - ale již v 17. století se rozběhl proces, který měl oněch 14 zavražděných františkánů beatifikovat, tedy blahořečit.
Zdárný závěr tohoto procesu byl v předstihu naplánován na 13. října 2012 do pražské katedrály.
Je jistě svrchovanou věcí katolické církve, jaké obřady vykonává a co si jimi chce říci.
Mám však za to, že my ostatní máme také právo mít na tu událost svůj názor.
Jsem hluboce přesvědčen, že oněch nešťastných 14 františkánských bratří nebylo mučedníky pro svou víru, ale že se nespravedlivě a nešťastně stali obětí mocenských sporů a jejich bolestných dopadů na existenci většiny Pražanů.
Zde nešlo o náboženskou válku, o nějaký ozbrojený konflikt mezi vyznáními.
Bylo dost význačných katolických představitelů, kterým nebyl po chuti zásah Pasovských.
A na druhou stranu i ty případy, kdy se protestanté - ať v řadách stavovského vojska, nebo jako bezejmenní dobrovolníci postavili na obranu katolických klášterů - jsou dokladem, že ještě se i vnitřně v Českém království uplatňoval Majestát o náboženské svobodě, který bránil násilí ve věcech víry.
Jak je celá tato záležitost paradoxní podtrhuje skutečnost, že jedním z mých nejbližších katolických přátel a bratří byl františkán právě z kláštera u Panny Marie Sněžné.
17. 10. V kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí si dnes slavnostní bohoslužbou a dalším programem katolická církev připomene 10. výročí blahořečení 14 františkánských bratří zabitých při vpádu pasovských vojsk v roce 1612.
Mši povede generální ministr Řádu menších bratří Massimo Fusarelli a od 18:00 ji bude přenášet TV Noe.
Takzvaných Čtrnáct pražských mučedníků blahořečil papež Benedikt XVI. v zastoupení kardinála Angela Amata, tehdejšího prefekta Kongregace pro blahořečení a svatořečení.
Akt beatifikace se uskutečnil 13. října 2012 v pražské katedrále.
Tito františkáni, kteří pocházeli z různých zemí, se na počátku 17. století usadili v tehdy opuštěném konventu při kostele P. Marie na Novém Městě pražském a vytvořili zde řeholní komunitu.
České země byly v té době převážně protestantské a katolíci tvořili menšinu.
V roce 1609 císař Rudolf II. navíc vydal tzv. Rudolfův majestát, který garantoval svobodu vyznání i pro nekatolické konfese.
Vydal jej ale pod nátlakem ze strany českých stavů a o dva roky později se rozhodl situaci zvrátit tím, že do Čech povolal vojska svého bratrance, pasovského biskupa Leopolda.
Přestože se českým stavovským vojskům podařilo uchránit Prahu před jejich vpádem, rozšířila se zde chybná informace, že s pasovskými spolupracují zdejší katolíci a že v klášterech se navíc přechovávají zbraně.
Tak vtrhla 15. února 1611 lůza do novoměstského konventu františkánů a postupně pobila všechny tamní řeholníky.
Některým se podařilo uprchnout na půdu či dokonce do malé věžičky nad střechou kostela.
I tam je však po několikahodinovém hledání vrazi dostihli a surově zavraždili.
Zároveň dav zpustošil klášter a znesvětil hostie a liturgické předměty.
Mrtvá těla byla po několika dnech pohřbena v areálu ambitu.
Po pěti letech je odtud nechal tehdejší pražský arcibiskup vyzvednout a pohřbít v kapli Panny Marie v konventním kostele.
Zde pod oltářem sv. Petra z Alkantary odpočívají dodnes.
Ještě téhož roku 1611 na podzim klášter znovu osadila nová františkánská řeholní komunita, která začala pěstovat úctu k spolubratrům-mučedníkům.
11. 02. Dne 15. února 1611 vpadla do Prahy přes Újezd nepřátelská vojska a na Malé straně došlo k tvrdým bojům.
Kdo a proč tak učinil, se pokusíme přiblížit v rámci této stručné připomínky 604. výročí této události.
„Spor domu habsburského“ (1606-1611) v našem obecném povědomí nefiguruje jako ucelený dějinný konflikt, ale jen jako série samostatných událostí, a proto bývá často opomíjena jejich nutná návaznost a kontext.
Začněme tedy zkráceně až Rudolfovým majestátem z roku 1609, přičemž předchozí události si připomeneme při příležitosti výročí libeňského míru, který fakticky rozdělil vládu mezi císaře Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše.
Po podepsání libeňského míru museli oba soupeřící bratři, císař Rudolf II. i arcivévoda Matyáš, saturovat své stoupence naplněním svých slibů.
To se ale ani jednomu z Habsburků nechtělo.
Matyáš za svoji podporu uherským, rakouským i moravským stavům musel tvrdě zaplatit privilegii a Uhři i Rakušané si na něm dokázali vymoci ústupky rovněž v oblasti náboženství, byť se to neobešlo bez harašení zbraněmi a Rakousko se ocitlo na prahu občanské války.
Stejně jako Matyáš také Rudolf musel platit.
Český sněm se sešel v lednu 1609 a předložil císaři své požadavky na zrušení pronásledování jednoty bratrské, uzákonění takzvané České konfese a také požadoval pod správu protestantů pražskou univerzitu.
To vyvolalo zděšení mezi dvorskou katolickou stranou, která uvažovala dokonce o naverbování vojska.
Hrozba náboženské občanské války se znovu vynořila.
Sněm byl 1. dubna rozpuštěn, aniž by něčeho dosáhl.
Stavové ale ihned svolali nový sněm na květen, začali zbrojit a vyslali poselstva k říšským protestantským knížatům a k Matyášovi.
V Praze začalo docházet ke srocování ozbrojeného lidu a ohroženy byly především katolické kláštery.
Koncem června stavové zahájili verbování žoldnéřského vojska a hrozba občanské války se znovu stala realitou.
Na druhé straně Rudolfovi již v této době jeho radikální rádci, mezi předními císařův mladý bratranec Leopold, biskup pasovský a štrasburský, radili použít proti protestantské opozici vojsko.
Nicméně vzhledem k tomu, že císař vojáky k dispozici neměl a zahájit jejich verbování by v dané situaci jen přililo oleje do ohně, nezbylo mu nežli nevybíravému nátlaku ustoupit.
Teprve 9. července Rudolf II. Vedle fatálních Rudolfových neúspěchů na východních hranicích monarchie a na vnitropolitické scéně vyvstal počátkem roku 1609 další závažný problém, tentokráte na západě v říši.
Úmrtím Jana Viléma Jülichského 25. března se uprázdnil stolec knížectví a o jeho obsazení měl rozhodnout císař spolu s říšskými stavy.
Dříve než k tomu došlo, převzali v červnu vládu kurfiřt Jan Zikmund Braniborský a falckrabě Wolfgang Vilém Neuburský - významní říšští protestanti.
Rudolf II. Leopold sice získal jülišskou pevnost, ale díky diplomatickým neúspěchům vyvstala hrozba války s Francií, jelikož strategicky důležité knížectví nechtěl francouzský král Jindřich IV. Navarský ponechat v rukách Habsburků.
Stejně tak zbrojila protestantská unie v říši.
Počátkem roku 1610 nevypadala situace pro Rudolfa příliš dobře.
Španělští Habsburkové uzavřeli v předchozím roce dvanáctileté příměří s nizozemskými generálními stavy a nechtěli se nechat zatáhnout do nové války.
Jindřich IV. Leopold jülišské knížectví opustil již v červnu, neboť jeho postavení bylo proti koalici nepřátel neudržitelné.
Konflikt ale zůstal v lokálním rozměru, protože velkou válku s Francií zažehnalo zavraždění francouzského krále Jindřicha Navarského.
Boje na čas utichly, i když celý spor skončil až po nové vojenské konfrontaci v letech 1613-1614 rozdělením správy knížectví mezi protestantského braniborského kurfiřta Jana Zikmunda a Wolfganga Viléma Neuburského, který mezitím konvertoval ke katolicismu.
Přestože kauza následnictví v knížectví Jülich-Kleve skončila jen jako malý lokální konflikt, podařilo se císaři Rudolfovi II.
Po Leopoldově fiasku v Jülichu se Rudolf II.
Mezitím Rudolfa nadále užírala myšlenka odplaty za předchozí přikoří, a proto se zabýval spřádáním nereálných plánů na odčinění pohany, již mu připravil podle jeho názoru Matyáš libeňským mírem.
Svolal do Prahy konvent s účastí říšských knížat a kurfiřtů, stejně jako příslušníků habsburského rodu a jejich prostřednictvím se snažil donutit Matyáše k ústupkům a k obnovení své vlády nad celou monarchií.
A také se pokoušel ustanovit svým nástupcem Leopolda Pasovského.
Té poradě se tenkrát říkalo „konvent“.
Pokud bychom předpokládali, že se Rudolf setká se svým mladším bratrem, když s ním chtěl „narovnat spory“, tak nikoli.
Matyáš pozván nebyl.
Dostavil se však další bratr, Maxmilián, a také Ferdinand Štýrský, Rudolfův bratranec, přijel.
Přibyli arcibiskupové z Kolína a z Mohuče, a ještě pár vévodů a lantkrabat, a samozřejmě nesměl chybět saský kníže Kristián, jenž se těšil, že se mu v Praze opět povede „nebýt ani jednu hodinu střízliv.“
Naše hlavní město zase po nějaké době zažilo trošku toho společenského lesku.
Císařské sídlo se opět jednou blýsklo před celou Evropou.
Konaly se v něm skvělé knížecí průvody a kavalkády se spoustou nádherných kočárů a vyšňořených jezdců a ve dne v noci se opájelo společenským děním na vysoké úrovni a velmi náročným.
Ale nejvíce starostí měli kvartýrmajstři, aby ustájili všechny ty jezdecké a tažné koně.
Museli nakonec vydat směrnici, že jedna delegace nemůže mít víc než sto koní.
Saská delegace přijela se třemi stovkami koní, tak musela dvě stovky poslat domů.
Prostě soupeřilo se v přepychu, čehož si všiml i Mikuláš Dačický z Heslova.
Velice ho to pohoršovalo: „A tu o potřebách křesťanských se radíce, slavně se ctili, hodovali a pangetovali, skrze což velká drahota v potravinách vznikla, zvláště v pokrmech slavných: tetřev pták platil 25 kop, bažant 12, koroptva 2 kopy míšeňské, což prve v Čechách slýcháno nebylo. A co potom od drahého, nádherného šatstva a nákladných světských šperků, zvláště při fraucimoru - to při tom! Někteří páni čeští se svými pangety knížata převyšovali. Vanitas vanitatum!“
Dačický rozhodně nepatřil k žádným škarohlídům, ale přece jen se cítil zaskočen vší tou přehnanou poživačností a extrémními projevy mravní volnosti, které ti nejbohatší stavěli záměrně na odiv, jako by chtěli všem dokázat, že jejich pocit svobody nezná žádných hranic.
„Rudolf II. přivítal všechny hlavní účastníky pražského konventu osobně.
Věnoval sice každému z nich jen několik minut, ale při jeho nedobrém zdravotním stavu byly i takové krátké audience obětí a někteří z hostů si to uvědomovali.
Ostatní společenské starosti přenechal svým dvořanům, kteří ochotně doprovázeli hosty pražského shromáždění na lovy do obor kolem Prahy a do revírů na císařských panstvích v Polabí i na hostiny a pitky.
Teprve když došla do Prahy zpráva o zavraždění francouzského krále Jindřicha IV., začal Rudolf chápat, jak vážnému nebezpečí monarchie unikla.
Když už jsme u toho pařížského atentátu, snad je na místě uvést povzdech Mikuláše Dačického z Heslova, jenž dodnes neztratil na aktuálnosti: „Zle a nebezpečně jest na tom světě, zvláště potentátům světa tohoto.“
Francie sice to malé jülišské vévodství ztratila, ale bratranec Leopold jej od Rudolfa nedostal.
Císař pochopil, že by je stejně neuhájil, a udělil je v léno saskému Kristiánovi.
Zabil tím dvě mouchy jednou ranou: jednak se zavděčil užitečnému spojenci, jednak si tímto problémem nemusel zatěžovat hlavu a mohl se věnovat Leopoldovu nástupnictví a samozřejmě i novému narovnání s Matyášem.
Shromáždění v Praze trvalo tři měsíce, a další dva zabralo jednání ve Vídni, kam se vydali Rudolfovi poslové, aby přiměli Matyáše klesnout do kolen.
Což ovšem dotyčný neměl naprosto v úmyslu.
A že by Matyáš Rudolfova veřejně doprošoval, to už vůbec ne.
Ani některým soustředěním nebyl výsledkem nic jiného než jídlo a pití, a královský titul zůstal bez skutečné moci.
tags: #vojsko #pasovskeho #arcibiskupa