Jaromír byl bratrem vládnoucího českého knížete Vratislava II. a za povznesení na biskupský stolec vděčil svému původu. Když zemřel pražský biskup Šebíř, Vratislav nehodlal jmenovat svého nepoddajného bratra jeho nástupcem. Za Jaromíra se ovšem postavili zbylí sourozenci Konrád a Ota, stejně jako čeští předáci. Přes jistou původní nechuť k dráze kněze se pustil do úkolů svěřeného úřadu s vervou. Jeho ctižádost mu však nedovolila přenést přes srdce skutečnost, že Vratislav II. v nedávné době, konkrétně roku 1063, obnovil po mnohaleté pauze olomoucké biskupství. Jaromírovi však nehodlal o své pravomoci s nikým dělit. Vyvinul na svého knížecího bratra urputný nátlak, aby nové biskupství zase zrušil. Když Vratislav nereagoval, rozhodl se Jaromír vzít věci do vlastních rukou. Roku 1072 se rozhodl vydat se na Moravu osobně, aby si s tamním biskupským kolegou „pohovořil“ a dal mu dostatečně najevo, kdo je tu pánem.
Abychom se podrobněji dozvěděli, k čemu v Olomouci po Jaromírově příchodu došlo, dejme slovo kronikáři Kosmovi, který situaci vykreslil více než barvitě: „[Jan] ho přijal jako přívětivý hostitel a omlouval se: ,Kdybych byl věděl, že přijdeš, byl bych ti připravil biskupskou krmičku.‘ Ale on [Jaromír] jako lvice hladem podrážděná, jiskře na něho již dlouhou chvíli divokýma očima, odpověděl: ,Jindy bude čas na jídlo, nyní se má jednat o jiné věci. Avšak pojďme,‘ pravil, ,je třeba zajít do soukromí k rozmluvě.‘ Tu biskup nevěda, co se bude dít, zavedl ho do své ložnice; vypadalo to, jako by tichý beránek vedl dravého vlka do chléva, obětuje se mu sám dobrovolně k zabití. Když tam Jaromír viděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupovi od včerejší snídaně, jako by byl nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc, velmi se rozzlobil: ,Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žít.‘
Ale to nebylo vše. Královská hodnost a její zviditelnění souvisely s politickým bojem o investituru. Na dvorském sjezdu v Mohuči roku 1085 udělil německý císař Jindřich IV. českému panovníkovi královskou hodnost. A 15. Při ní arcibiskup trevírský Egilbert za ohromného návalu lidu vsadil zlatou čelenku na hlavu knížete Vratislava II. - od této chvíle českého krále, toho jména Prvního - a poněkud skromnější korunkou ozdobil i hlavu jeho třetí manželky, polské princezny Svatavy. Měli jsme krále.
Kterak český kníže k tolikeré poctě a důstojenství přišel? Za věrnost. Za čest. Za spojenectví. Vratislav se vyznamenal bezpočtukrát na polích válečných, bezpočtukrát císaři pomohl, na rozdíl od jiných spojenců Jindřicha Čtvrtého nikdy nezradil, a to ani tenkrát ne, kdy sám ztratil jeho přízeň. V dobách, kdy čest bývala běžně na prodej, kdy velice zlevnila, projevil český kníže zásadovost zcela nezvyklou. Spojenectví pro něj nebylo hodnotou, kterou by vyvažoval svůj hmotný prospěch. V kritických situacích byl císaři dokonce jediným spolubojovníkem. Ve chvíli, kdy mu nikdo jiný nezbyl. Císař Jindřich Třetí v Římě zrovna žil. Když za ním císařovna vyjela, měšťané v Medulánu na cestě ji zabít měli v plánu. Zmařili ten záměr lidé moudří, jenom ocas utnout dali oři jejímu. Císař však rozhněván obléhat se rozhod Medulán tak dlouho, až město zdeptané na odpor se stavit přestane.
Mezi námi: Dalimil si hrozně vymýšlí. Anebo to všecko neskutečně plete. Tak za prvé: Nebojovalo se kvůli císařovně a ocas jejího koně nehrál v celé té historce ani tu nejpodřadnější roli. A za druhé: Medulán (neboli město Milán v severní Itálii) české vojsko skutečně obléhalo, ale to bylo až v dalším století, roku 1158, a vojsko vedl český kníže a později také král, ovšem nikoli Vratislav, ale Vladislav. A císařem tenkrát už dávno nebyl Jindřich III., ba ani ten Jindřich, který k našemu Vratislavovi v dějinách skutečně patří, totiž Jindřich IV., ale Fridrich Barbarossa.
Souboj světského a církevního vlivu byl výsledkem mocenského boje mezi římským císařem a papežem. Investitura se stala jablkem sváru. Nebyla to jen otázka dosazování kazatelů, ale dosazování biskupů a opatů s lény a světskou mocí nad statky. Jindřich IV. se rozhodl jmenovat biskupy sám, což papež Řehoř VII. odmítl. Došlo k otevřenému boji, papež dal Jindřichovi klatbu a Jindřich ho prohlásil za sesazeného. Zápas skončil kompromisem: biskupové byli jmenováni papežem a císař měl právo udělovat léna. Z historie zůstaly hlavně tři dny na Canossu a úsloví Jít do Canossy.
Z hlediska politiky vedla klatba k rozdělení Evropy na dva tábory. Poláci a Uhři se postavili na stranu papežů, Vratislav se na mnoho let stal spojencem mladého císaře Jindřicha IV. Boje proběhly v letech 1075, 1078 a 1080, včetně bitev u Hohenberku, Meldrichstadtu a Flarcheimu. Podle Františka Palackého byl Jindřich IV. díky české pomoci opěrný bod proti zradám světských i duchovních manů svých. Vratislavův význam spočíval i v tom, že v ternu spolupráce dosáhl země územních zisků a posílil postavení českého státu.
Ačkoli Vratislav v rámci říše získal královskou korunu a vybudoval status nejvyšší autority mezi panovníky, zůstal vazalem německého císaře. Po nástupu na knížecí stolec obnovil Moravská úděly, které vrátil Konrádovi a Otovi, a přitom se stal iniciátorem zřízení olomouckého biskupství v roce 1063. Po konfliktu s Jaromírem I. se Vratislav rozhodl pro vyšehradskou kapitulu podřízenou Římu. Z hlediska zahraniční politiky se orientoval na jistou míru a spolupráci s Josefí Jindřichem IV., což vedlo k posílení vlivu a k získání podpory pro unikátní královskou roli.
Vratislav II. zemřel v roce 1092. Královský titul získal pro svoji osobu, jeho nástupce Konrád I. však zůstal jen knížetem. Vratislavova vláda je příkladem vyvážené strategie: rozvinutí olomouckého biskupství, posílení moravských údělných knížat a urovnání poměrů ve středočeském teritoriu, čímž se mu podařilo stabilizovat hranice i církevní správu.
Klíčové momenty a důsledky
- K vytvoření Moravan a Olomoucka jako samostatného biskupství v roce 1063, čímž došlo ke změně církevní struktury; Jaromír a jeho postup byl zastaven vyšehradskou kapitulou.
- Korenutí Vratislava II. v Mohuči v roce 1085 a následné slavnostní uvedení na český trůn; korunovace v Praze roku 1086.
- Investitura a moc nad světskými lény spolu s bojem o vymezení pravomocí mezi církevní a světskou autoritou; Canossa jako symbol kompromisu.
- Vztah k Jindřichovi IV. a alianční vývoj, který přinesl vojenské i územní zisky pro české země a posílení vlivu českého vladařství v rámci Svaté říše.
Konflikt o investituru: Vládci vs. centralizovaná církev
Biografické rámce a dynastické souvislosti
Vratislav II. se narodil v roce 1031, byl druhorozeným synem Břetislava I. a Jitky ze Svinibrodu a po smrti Spytihněva II. nastoupil na knížecí stolec v roce 1061. Vratislav byl klíčovým spojencem Jindřicha IV. a aktivně působil na Moravě, Olomouci a ve Východních markách. Jeho vládu charakterizovala snaha vyrovnat moc církve a světské moci, obnovit olomoucké biskupství a prosadit stabilní základ duchovní správy Moravy. Po smrti Oty Olomouckého (1086) svěřil král olomoucký úřad svému synovi Boleslavovi a udržel vliv prostřednictvím Konráda I. Brněnského. Vratislav byl prvním českým králem a jeho vláda je spojena s rozvojem vyšehradské kultury a kodexů, které doprovázely jeho korunovaci.
Okolo korunovačního aktu vznikla a vyřešila se otázka, zda Česká země může mít vlastní arcibiskupství. I když Vratislav získal titul krále, zůstával nadále vazalem římského císaře. Jeho zahraniční politika byla založena na spojení s Jindřichem IV. a posílení postavení českého státu prostřednictvím územních zisků v oblasti Míšně a Lužice; vnitřní politika zahrnovala obnovu moravských údělů a rozvoj vyšehradského kapitula, která byla podřízena papeži.
Vratislav II. byl pohřben ve vyšehradském chrámu, jeho hrob však byl dosud nalezen. Jeho manželky Adléta a Svatava i další členové rodu Přemyslovců se stali součástí královské legendy a dynastické skladby, která formovala české státnostní věci v následujících stoletích.
tags: #vratislav #ii #olomoucke #biskupstvi