Letnice jsou křesťanský svátek, připomínáme si jím seslání Ducha svatého na apoštoly o Ježíšově zmrtvýchvstání a slaví se 50 dní po velikonocích v neděli a v pondělí.
Jako většina křesťanských svátků u nás je i tento doprovázen lidovými zvyky, jako jsou čištění studánek, jízdy králů a zejména na Severní Moravě smažení vaječiny.
Odkud se tento zvyk vzal se přesně neví, nejspíš ho přinesli Valaši.
Dnes slouží vaječina k tomu, aby se setkali i ti, kteří na to po celý rok neměli čas.
A přesně tento účel splnilo i smažení vaječiny, které se konalo netradičně jeden květnový pátek na zahradě domu s pečovatelskou službou Gajdošova a Dobrovského.
Všichni si pochutnali na poctivé vaječině se špekem, cibulkou, posypané pažitkou a pivečkem na zapití.
Na závěr nemohl chybět zmrzlinový pohár a kafíčko.
Všichni hodovali, bavili se a měli vynikající náladu.
Velké díky patří několika dobrovolnicím z domu s pečovatelskou službou, které tyto pochoutky připravovaly, roznášely, umývaly kopce nádobí a staraly se o to, aby nikomu nic nechybělo.
Na svatého Ducha vždycky s vejcem.
Navazuje na tradice prvních výhonů ovcí a krav na letní pastviny, s nimiž souvisela řada prvků ochranné a plodnostní magie.
Často se zde využívalo vejce, které s ohledem na svou přirozenou zárodečnou funkci symbolizuje plodnost a nový život.
Díky kulatému žlutému žloutku připomínajícímu životadárné slunce představuje taktéž nepostradatelný atribut solárního kultu.
Vejcem se koulelo kravám po hřbetech, případně se jejich kutálením okolo nich vytvářel magický kruh.
Při vyvádění krav z chlévů se na prahy pokládalo syrové vejce, a pokud ho žádná z nich nerozšlápla, bylo to vnímáno jako dobré znamení.
Důležitá byla také jejich konzumace.
Přípravu míchaných vajíček ve smyslu pasteveckých kolektivních aktivit máme doloženu ještě v polovině 20. století.
K smažení vaječiny patřily i hečivé písně, halekačky k vzdáleným kravařům ze sousedních dědin: Hojá - vy solanští ogaři - hojá, pote na vaječnicú, máme dobrú škračenicú, hojá - dáme vám okoštovat - hojá. Hojá - hutiské děcka - hojá, vaječnicu dyš nám dáté, špěku, chleba k ní přidáté, hojá - připasém k vám do večera - hojá.
Výhon na pastviny, často brzy z rána, někdy už pár okamžiků po půlnoci, obsahoval soutěživé momenty.
Spěchalo se, neboť nikdo nechtěl zůstat poslední.
V posledních desetiletích se zvyk přesunul ze Svatodušního pondělí na neděli.
I dnes přicházejí místní obyvatelé strávit společná odpoledne ve volné přírodě, často již ne v polích, převážně na různých výletištích.
Moje babička (*1949) se narodila na Valašsku.
V tomto krásném kraji se drží mnoho zvyků a tradic.
Ona nejvíce vzpomíná na svátek seslání Ducha svatého neboli Letnice.
Tento křesťanský svátek se slaví koncem května nebo začátkem června podle konce Velikonoc, protože Letnice začínají právě 50 dnů po Velikonocích.
V tu neděli, na svátek seslání Ducha svatého, chodívala moje babička, tehdy malé děvčátko, se svojí rodinou - maminkou, tatínkem, bratrem, babičkou, dědečkem, tetou, strýcem, dvěma sestřenkami a další tetičkou a strýčkem do přírody smažit vaječinu.
Celkem jich bylo 12.
A co tahle vaječina vlastně je?
Jsou to slepičí vajíčka usmažená se špekem.
Babička mi vždy vypráví, jak takové smažení vaječiny probíhalo.
To časně ráno nabalili do tašky vejce, chleba a vodu na pití a umývání, také kotlík a deky na ležení, a poté celá rodina vyrazila na cestu dlouhou asi 2 kilometry až na okraj lesa.
Protože toto se odehrávalo v druhé polovině 50. let minulého století, mohl se na kraji lesa bez problému rozdělat oheň.
Všichni se zapojovali do příprav - i ti nejmenší.
Její maminka, moje prababička, do kotlíku rozbila vejce, pánové šli do lesa na dříví, rozdělali oheň a už se mohlo smažit.
A v kotlíku bylo těch vajec tolik, aby se najedlo všech 12 lidí.
Po usmažení všichni seděli na dekách v trávě, bavili se a hodovali.
Strýc vlastnil tranzistorák, což bylo takové malé přenosné rádio na baterky, a tak jim i to zpříjemňovalo celičký den.
Moje babička a ostatní děti se po jídle šli honit a schovávat po lese, brodit potok, ve kterém se vždycky i cákali.
Pozdě odpoledne se vše uklidilo, uhasil se oheň a všichni se odebrali zpátky.
Smažení vaječiny je tradice, kterou potkáte na severní Moravě a pravděpodobně pochází z Valašska.
Zvyk spočívá v tom, že se často sejde, celá rodina a na ohni smaží vaječinu (míchaná vejce).
My jsme se dne 5.6.2025 v Charitním domově k této tradici vrátili.
Akce byla vydařená i díky našem sponzorovi UNTRACO, s.r.o., který poskytl finanční obnost, za který jsme nakoupili občerstvení pro klienty.
Tímto mu velmi děkujeme.
K poslechu nám zahrálo duo Kotisa - děda s vnukem, muzikanti tělem i duší.
Zazněly známé country hity na kytaru i saxofon.
Dobrý den, je možné zjistit něco ke "smažení vaječiny" neboli oslavě letnic?
konsumace smažených vajec úzce souvisí s prvním jarním obřadním vyháněním dobytka na pastvu, které se nejčastěji konalo v květnu, někdy přímo v první den tohoto měsíce nebo o svatodušní neděli či pondělí.
První výhon dobytka se mohl vázat i k 24. dubnu, na svátek sv. Jiří.
Od hospodyně mohli pasáčci dostávat výslužku ve formě vajec, koláčů nebo jiného drobného pečiva, na pastvě se pak sešli a společně v rendlíku pokrm z vajec připravovali.
V lidovém prostředí totiž vejce představovalo symbol nového života a bylo předmětem mnoha praktik vycházejících ze sympatetické a prosperitní magie, které měly zajistit dobrou úrodu, hojnost nebo zdravý dobytek.
Vejce se v této době připravovala na ohni, který plnil očistnou funkci a zaháněl zlé síly.
Velikonoční období, které zakončují svatodušní svátky, zvané též letnice, zelené svátky nebo svátek svátého Ducha, jsou společně s Vánoci významným obdobím, ke kterému se váže množství lidových tradic a to jak zaniklých, tak znovuobnovených nebo stále živých.
Stejně jako u jiných svátků je i u letnic patrný vliv předkřesťanských představ založených na kultu přírody, a tak se dnes ve svatodušních obyčejích promítají prvky pohanské i křesťanské.
Boží hod svatodušní je církevním pohyblivým svátkem a může připadnout na termín od 10. května do 13. června, analogicky jako u Velikonoc se následující pondělí označuje jako svátek lidový.
„Pojmenování samotného pokrmu vaječiny a způsobu jeho přípravy se v závislosti na konkrétních lokalitách odlišovalo.
Pro tento pokrm se užívají názvy jako vaječina, vaječnice/vaječnica nebo vajčina.
Způsob přípravy se označuje jako smažení, proto i pojmenování smaženice/smaženica, dále škračení, škvarčení nebo škvaření, od toho je pak odvozen název škvařenice/škvařenica nebo škračenice/škračenica, užívalo se i slovní spojení škařenica nebo škračení vaječnic.
Z jiného slovního základu pochází termín snošky či snožky a chápeme jej jako termín pro daný sváteční den nebo svatodušní hostinu.
V současnosti se samotná akce nazývá jednoduše: Vaječina, Smažení vaječiny, Svatodušní vaječina, často doplněn o přívlastek tradiční.
Termíny škvaření vaječiny a škvařenice se používají přibližně v oblasti okresu Nový Jičín.
Termín škračení se objevuje častěji v oblasti severního Valašska, v okolí Rožnova pod Radhoštěm, Zašové nebo také v Hostašovicích či Životicích u Nového Jičína.
Termín snožky se dodnes užívá ještě ve Výškovicích u Bílovce a akci nazvanou Snošky v současnosti pořádají spolky v Lukavci u Fulneku nebo ve Slatině.
Na Těšínsku se užívalo termínu vaječina ze šnytlykom.
V okolí Frýdecko-Místecka, Ostravska, Těšínská, Karvinská i Opavska se nejčastěji užívá termín smažení vaječiny.
Základní surovinou jsou slepičí vejce, jejich množství je přizpůsobeno počtu strávníků, nejčastěji se počítá se dvěma až čtyřmi kusy na osobu.
Nejdříve se nechá v kotlíku rozpustit sádlo nebo nakrájený špek či slanina a vyškvaří se, poté se přimíchají syrová vejce.
Pokrmy se dochutí solí, nezbytné je také přidání pažítky (šnytliku), petržele nebo i symbolické přidání jehličí.
Zajímavý je doklad ze Starojické Lhoty u Starého Jičína, kde se o sv. Duchu jedla smaženice, míchaná vejce na slanině nebo i s krupicí (Pavlík 1933, 87).
Vejce se nastavovala ve všední dny běžně, proto informace o přidání krupice do svátečního jídla působí překvapivě.
V Hostašovicích u Nového Jičína si naopak sedláci přidávali do škračenice klobásy (Dušek 1934, 82) a v Kateřinicích u Příbora se do ní dokonce přidávala i vraní vejce.
V Kopřivnici se pravá vaječina připravovala dosti na tuho a pojídala se namazána na chléb.
Obvykle se všichni účastníci podílejí na přípravě jídla společně, zpravidla spočívá samotné vaření pokrmu na ženách a zajištění ohně a dřeva bývá mužskou záležitostí.
Vaječina se dnes nejčastěji servíruje přímo na krajíce chleba, ale mohli ji jíst i všichni strávníci společně lžícemi z jednoho hrnce.
