Všetaty jsou křižovatkou dvou tratí - České severní a Severozápadní. První byla budována v letech 1862 - 1865 z Kralup přes Neratovice, Všetaty a Mladou Boleslav do Turnova. V době výstavby byly Všetaty a Neratovice bezvýznamnými zemědělskými vesnicemi, takže zde nebyly zřízeny ani stanice. Teprve druhá trať spojující Vídeň s Drážďany a Berlínem vybudovaná v letech 1862 - 1873 přinesla změnu. Stavba všetatského nádraží začala v roce 1872 a v následujícím roce byla dokončena. Každá z tratí měla své nástupiště, přednostu, výpravčí, pokladnu i své zaměstnance a jejich provoz zajišťovaly soukromé společnosti. Silniční závory byly obsluhovány ručně z budky umístěné mezi oběma tratěmi. V místě dnešního lokomotivního depa byla točna lokomotiv a probíhalo zde doplňování uhlím a vodou. Budova nádraží je dvouposchoďová. První a druhé poschodí obývali přednosta a výpravčí, přízemí sloužilo jako odbavovací hala s dvěma pokladnami, vrátnicí a úschovnou zavazadel. K budově přiléhala přízemní stavba v níž byla umístěna čekárna a restaurace. Později byl přistavěn další objekt - dopravní kancelář a kancelář přednosty stanice. Na tuto budovu navazovala kolna na uhlí, chlívky hospodářského zvířectva, prádelna, lampárna, útulek posunovačů a další provozní místnosti. V pokračování budov byla zahrádka osazená několika břízkami, květinami, trávníkem a lavičkami pro cestující veřejnost. Celý areál stanice byl oplocen, na přístupových cestách opatřen vraty a pro střežení celého obvodu byl určen ve dne i v noci hlídač. Přístupová cesta ke staniční budově byla lemována z obou stran živým plotem pravidelně stříhaným a upravovaným. K občerstvení cestujících i stravování zaměstnanců sloužily dvě místnosti nádražní restaurace. Její zaměstnanci nabízeli u vlaků občerstvení, v době okurkové sklizně i rychlokvašené okurky. U každého vlaku bylo slyšet typické volání "Horké párky, studené pivo". Čas pokročil a mnohé se již stalo nostalgickou minulostí. Parní lokomotivy byly nahrazeny motorovými a elektrickými a podstatně se zlepšilo zabezpeční provozu. Do činnosti bylo uvedeno moderní reléové zabezpečovací zařízení, které umožňuje řízení provozu z jednoho stanoviště. To je umístěno v horním patře budovy u přejezdu.
Křížová cesta a její počátky v krajině
KŘÍŽ NA ZAČÁTKU KŘÍŽOVÉ CESTY, KTERÝ JE VĚNOVÁN RODINÁM VOMELOVÝCH A ŽÁKOVÝCH, KTERÉ ŽILY V KRÁTECH DO OSMDESÁTÝCH LET 20. STOLETÍJEDNU Z NEJMLADŠÍCH KŘÍŽOVÝCH CEST NALEZNEME NA SAMOTĚ KRÁTY, MEZI OBCEMI OLEŠNOU A HORNÍ KRUPOU NEDALEKO HAVLÍČKOVA BRODU. SAMOTA JE TVOŘENA NĚKOLIKA VĚTŠÍMI OBJEKTY S HOSPODÁRSKÝMI ZVÍŘATY A DVĚMA OBYTNÝMI USEDLOSTMI. OSADA BYLA ZALOŽENA V 1. POLOVINĚ 17. AUTOREM SKLENĚNÝCH PAŠIJOVÝCH VÝJEVŮ JE AMATERSKÝ SKLÁŘ RADEK KISLINGERPOSLEDNÍMI VLASTNÍKY SAMOTY BYLY RODINY VOMELOVÝCH A ŽÁKOVÝCH, KTERÉ ZDE ŽILY DO OSMDESÁTÝCH LET 20. STOLETÍ. OBĚMA RODINÁM JE VĚNOVÁN LIVININ KŘÍŽEK NA SAMOTNÉM POČÁTKU KŘÍŽOVÉ CESTY. V ROCE 1999 SE STALI MAJITELI PAN MARTIN SEDLÁČEK A OLGA BÍNOVÁ SEDLÁČKOVÁ.
Postup výstavby a symbolika cesty
ČTVRTÉ ZASTAVENÍ JE UMÍSTĚNÉ V NICE OHRADNÍ ZDI KRÁTENSKÉHO STAVENÍMYŠLENKA NA ZŘÍZENÍ KŘÍŽOVÉ CESTY BYLA V BRATRECH ZAKOŘENĚNA MNOHO LET, ALE DO REÁLNÉ PODOBY UZRÁLA AŽ V ROCE 2018. V TOMTO ROCE SE BRATŘI, VČETNĚ I TŘETÍHO BRATRA MARCELA, PUSTILI DO JEJÍ STAVBY. STALO SE TAK PO DOHODĚ S AMATERSKÝM SKLÁŘEM RADKEM KISLINGEREM A PETREM TREFILEM, JÁHENEM HAVLÍČKOBRODSKÉ FARNOSTI. COVIDOVÁ PANDEMIE BOHUŽEL ZBRZDILA CELOU AKCI, ALE V ROCE 2021 BYLO VŠE PŘIPRAVENO KE SLAVNOSTNÍMU VYSVĚCENÍ. STALO SE TAK 2. ŘÍJNA 2021 ZA PŘÍTOMNOSTI PANA DĚKANA OLDŘICHA KUČERY A JÁHENA PETRA TREFILA. SOUČÁSTÍ KŘÍŽOVÉ CESTY JE I KAPLIČKA VESTAVĚNÁ DO OHRADNÍ ZDI ADALŠÍ LITINOVÝ KŘÍŽEKSLUŠÍ SE ZMÍNIT PÁR SLOV O AUTOROVI PAŠIJOVÝCH VÝJEVŮ.
O autorovi a dílech
RADEK KISLINGER, RODÁK Z ÚSTÍ NAD LABEM /1977/ ŽIJÍCÍ V PRAZE SE VĚNUJE NEJEN SKLU, ALE HLAVNĚ OLEJOMALBĚ, ŘEZBAŘINĚ A SOCHAŘINĚ. POCHÁZÍ Z RODU STARÉ SKLÁŘSKÉ RODINY KISLINGERŮ, KTEŘÍ NEJMÉNĚ 400 LET BYLI TALENTOVANÝMI SKLÁŘI NA ŠUMAVĚ, VYSOČINĚ A NA MORAVĚ; PŮSOBILI ALE I V DOLNÍM RAKOUSKU A V 19. STOLETÍ I VE SKLÁRNÁCH PANSTVÍ NĚMECKÉ DYNASTIE HOHENZOLLERŮ NA BUKOWINĚ (NA ÚZEMÍ DNEŠNÍHO SEVERNÍHO RUMUNSKA U HRANIC S UKRAJINOU).
SKLÁŘI KISLINGERŮ SE ZNALI, PŮSOBILI A NĚKDY BYLI I PŘÍBUZENSKY PROVÁZÁNI U NÁS S TAKOVKÝMI VÝZNAMNÝMI JMÉNY, JAKO BYLI SKLÁŘI A SKELMISTŘI RÜCKLOVÉ, ADLEROVÉ, GERHARDOVÉ, STROBLOVÉ, KOPPOVÉ, RIEDELOVÉ, FRANKLOVÉ, BOCKOVÉ, CZIZAKOVÉ, ALTMANNOVÉ AJ. PŮSOBIŠTĚ KISLINGERŮ V ČECHÁCH NAJDEME VE SKLÁRNĚ V TASICÍCH, HERÁLCI, JANŠTEJNU, LOUKOVĚ, SLAVĚTÍNĚ, OSTROVCI, KAROLINCE (ZDE ŽILI.
Jeden z kachlů vytvořil i řezbář Libor Daenemark z Přílep. „Když se na to podíváš, tak ho tam vidíš: zamračený Libor. Obec Všetaty to není jen pár domů po obou stranách silnice na Roztoky se sokolovnou vedle bývalého kluziště. Vesnice má v podstatě dvě patra. Ve spodní části, která zůstává projíždějícím utajena, se nachází krásný rybník a také velmi pěkná vyhlídková cesta, po níž můžete dojít až na Skřivaň. Od léta zdobí tuhle polňačku unikátní umělecká díla. Celkem čtrnáct pražců osazených keramickými kachli tvoří dohromady křížovou cestu. Celé dílo má na svědomí František Matějovský, zakládající člen Hradního dua, saxofonista Brutusu, civilním povoláním obchodní zástupce firmy Monsanto, a mimo jiné i skvělý vypravěč. Na cestu bylo potřeba 14 pražců, František Matějovský jich dostal 15. „
„Už to bude aspoň osm let, co jsem šel takhle jednou ze Všetat ku Skřivani. Cesta byla hrozně zarostlá. Byl jsem na návštěvě u Marušky Šindelkové, bývalé kastelánky Křivoklátu, a říkal jsem jí, že až budu jednou v důchodu, koupím pořádnou pilu a cestu dám dohromady. Ona pak za nějaký čas pracovala na dotacích, které vymýšlela pro různá sdružení a dávala je dohromady, až objevila grant na obnovu starých cest. Tak jsme to spolu napsali. Nazvali jsme to nějak jako Cesta z vesnice, kde kostel není, do vesnice, kde je. Tak jsem to nechal vyrubat, vyčistit a nechal tam umístit masivní dubové lavičky. No a pak jsem jednou poslouchal na Vltavě seriál, který dělal Ondra Vaculík, o křížových cestách. V posledním dílu říkal, že ve Španělsku si staví vesnice nebo i jednotlivci a různé komunity vlastní křížové cesty, kde mají třeba i třicet zastavení. „Jak vedu u nás na vsi zpívací sbor, jedna holka ze souboru, nějaká Eva Chramostová, měla doma pražce, že z nich budou dělat plot. Pak z toho nějak sešlo a já jí navrhl, že bych je koupil. Tak mi je dala zadarmo. Patnáct starých dubových pražců. To je důležité říct. Protože, když jsme je vezli na místo, jeden ten pražec spadl z vozu a rozpadl se. To už je samo o sobě zvláštní, protože těch zastavení mělo být čtrnáct. Jenže ještě zajímavější byl způsob, jakým se ten pražec rozpadl. Praskl totiž podélně a jeho části zůstaly ležet, aniž by se na to sáhlo, tak, že znázorňovaly kříž. „Jenže ani tím ta symbolika nekončí. Jak jsem říkal, na cestě už stály dubové lavičky, které jsem pořídil z grantu. Tak jsem si říkal, kde bych asi začal s těmito pražci. Vybral jsem pěkný místo, kde by mohlo být první zastavení, a tam jsem zapíchl kolík. A přemýšlel jsem, jak je udělám daleko od sebe. Říkám si v duchu, že sedmička je boží číslo, takže dvě sedmičky, sedm krát sedm, 49 lidských kroků. Tak jsme to rozměřili, vykopali, zabetonovali pražce, umístili i kříž. Udělali mi ještě i rámečky na budoucí umělecká díla. A pak došly peníze. Ale dostal jsem nápad. Lidi mi různě přispívali, a tak jsem nakoupil keramickou hlínu, vzal leporelo od malíře Vladimíra Komárka, který vytvořil křížovou cestu jako skládací knížečku pro děti. Tak jsem ji rozstřihal s tím, že oslovím 14 lidí, o kterých vím, že jsou šikovní a umějí dělat s hlínou. Každému jsem dal balík hlíny a řekl jim, ať si to uchopí, jak chtějí, ale musí mi udělat každý jedno zastavení. „Kamarádka, která vede keramickou dílnu v Roztokách u Prahy, mi to všechno vypálila a naglazovala. Postupně. No, trvalo to celkem osm let. Já to nijak neřešil, ten dal, ten nedal. Ale nakonec jsme během osmi let dali dohromady všech čtrnáct kachlů. Na místo jsme je dávali postupně, nejdřív pět, pak šest atd. A nikdo se toho za celou dobu ani nedotkl, takže kachle zůstaly nepoškozené. Vloni o silvestra jsme s Karlem Bělohradským z kapely Trombenik; možná ho znáte jako toho vousáče z reklamy na Gambrinus a je to kmotr mého synka Honzy, dodělali poslední tři kachlíky. Kromě všech výtvarníků mi nejvíce pomohla právě Marie Šindelková, která mi dala první impuls. Ale pomáhala mi i další spousta lidí ze Všetat, hasiči, i lidi ze Skřivaně.
Quando cestu čistili, šli jsme proti sobě, klestili křoví a v půlce jsem se setkali a opekli buřty. „Polovině lidí se to líbí, polovině ne. Ale mně je tam dobře, ať už tam vyrazím s křovinořezem nebo s lahví vína. Když jsem to připravoval, potkal jsem tam jednu ženu. Ptala se mě, co to dělám. A já, že křížovou cestu. Tak jsem říkal, že je to cesta na Skřivaň. A taky jsem jí vysvětloval, že to nemusí být nutně spojováno s náboženstvím. Že to může být cesta životem se všemi utrpeními, které mohou člověka potkat. A že si tam každý může najít to svoje. Každý si to může vyložit jak chce. A když to někoho potěší jenom z toho důvodu, že je to hezké na oko, proč by to tu nemohlo být. Ale ona se zlobila a byla hrozně rozčilená, jak tady můžu něco dělat, aniž bych to prodiskutoval s občany. Tak jsem jí říkal, ať sem prostě nechodí. Ale chodí sem další lidi, občas si tu někdo udělá oheň, obec přidala další dubové lavičky, a je to místo, které dělá lidem radost. Já sem chodím hrozně rád. Jestli jsem věřící? Já jsem pobožnej pohan, řekl bych. Ale věřím. Když totiž přijde zdravotní problém, každej prosí, ať mu Pán Bůh přijde na pomoc. Moje žena je pokřtěná a věřící je, i když si nechodí klekat do kostela. A protože chce, abychom se vzali i v kostele, k tomu se musím nechat pokřtít i já. Tak se teď školím a chystám se na křtiny.
V dubnu roku 2011 schválila správní rada projekt Velké křížové cesty jako dlouhodobý projektový záměr nadačního fondu a zároveň s tím také vytvoření informační cedule, která by informovala o celém rozsahu Křížové cesty. Relevantním místem, kde ji postavit, bylo parkoviště u poutního místa Maria Loreto. K vytvoření grafického návrhu cedule byli přizváni i členové spolku Maria Loreto. Nadační fond Historický Cheb, který instaloval tuto informační tabuli, bude usilovat o znovuobnovení celé poutní cesty se všemi jejími zastaveními. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. Současně s budováním loretánské chýše jako napodobeniny místa zvěstování a života Svaté rodiny začali chebští jezuité budovat podle jeruzalémského vzoru velkou křížovou cestu na připomínku utrpení Ježíše Krista. V letech 1664-1689 vzniklo v členité krajině kolem Starého Hrozňatova celkem 29 zastavení, umístěných ve 23 objektech. Poutníci procházeli celou cestu za zpěvu písní a modliteb kolem 2,5 hodiny. V krajině u Starého Hrozňatova, kde zemřel blahoslavený Hroznata, patron plzeňské diecéze a politických vězňů, vnímali zbožní poutníci znázorněný příběh daleko citlivěji než v uzavřených prostorách kostelů. Avšak po roce 1945 loretánská svatyně zpustla a díky obětavému mecenáši se podařilo v naší době Loretu s částí závěrečných zastavení křížové cesty obnovit. Spolek Maria Loreto z Chebu ve spolupráci s Klubem českých turistů inicioval v letošní roce vyznačení trasy velké křížové cesty v délce necelých 4 km a správní rada Nadačního fondu Historický Cheb připravuje instalaci informačního panelu o cestě.
Celá trasa má poskytovat návštěvníkům vhled do kulturního a duchovního dědictví regionu, propojující historii železnice s místní lidovou spiritualitou a řemeslem sklářů Kislingerů.