Východní pole klenby sakristie katedrála sv. Víta: detailní pohled na Wohlmutovu hudební kruchtu a její klenby

V letošním roce se nám naskytla zcela mimořádná příležitost detailně si prohlédnout pozoruhodné klenby naší katedrály zblízka. Metropolitní kapitula a Správa Pražského hradu totiž zahájily společně restaurování Chórové kaple, která je umístěna v přízemní části renesanční Wohlmutovy kruchty v severní části transeptu. Architektonicky unikátní empora byla postavena při rekonstrukci chóru po velkém požáru v roce 1541, kdy pod vedením německého stavitele Bonifáce Wohlmuta vzniklo nejen nové zakončení katedrálního chóru na západní straně, ale také provizorní renesanční ukončení nedostavěné Velké jižní věže. To v době vlády královny Marie Terezie nahradil dnešní barokní ochoz s přilbicí dle návrhu dvorního architekta Nicolo Pacassiho, renesanční hudební kruchta se nám však dochovala dodnes, ačkoliv na jiném místě.

V roce 1926 totiž byla rozebrána a znovu sestavena ve svém dnešním umístění a tím došlo k propojení gotického chóru katedrály s novogotickým trojlodím. Přesunem kruchty se také částečně změnilo její využití. Z barokních Gartnerových varhan ve 2. patře kruchty zbyla pouhá kulisa v podobě dochované skříně a prospektových píšťal, varhanní pozitiv umístěný v 1. patře kruchty byl nahrazen třímanuálovými romantickými varhanami Josefa Mölzera z Kutné Hory, na které v katedrále hrajeme dnes.

Prostor v přízemí kruchty, který dříve sloužil jako západní vstupní předsíň, pak byl uzavřen plnou stěnou a poslední dómský stavitel v něm zřídil kapli, kde je dnes umístěn hlavní svatostánek katedrály a konají se zde pravidelně ranní mše svaté. Wohlmutova hudební kruchta vznikala v letech 1557 - 1561 a o její realizaci rozhodl sám císař a král Ferdinand I., kterému za záchranu torza naší katedrály po velkém požáru v roce 1541 zvláště vděčíme.

Ve skutečnosti jsou volná žebra podřejena pouze zdánlivě; jedná se o samonosnou klenební konstrukci umístěnou pod hlavní klenbou, síť renesančních polychromovaných kamenných oblouků, které jsou částečně opřeny do kamenných stěn a pilířů a částečně ukotveny pomocí vřetenovitých železných kotev. Polychromie žeber je jednoduchá, ornamentální a rostlinné motivy se nacházejí na bocích kamenných bloků; stejná rostlinná výzdiva zdobí i svorníky. Na jednom ze žeber je vysekán letopočet 1926, tedy rok, kdy došlo k přesunu kruchty ze západní části chóru katedrály do transeptu.

Kombinace gotických a renesančních prvků je pro Wohlmutovu kruchtu specifická, její celkový výraz je však převážně renesanční a arkády se sloupy s iónskými hlavicemi v 1. Zajímavé je řešení spár mezi jednotlivými bloky klenebních žeber, které jsou vyplněny olovem. Přinášíme dnes první reportáž z Chórové kaple, kde si můžete prohlédnout zblízka její unikátní klenby.

Historie a kontext katedrály sv. Víta a Wohlmutovy kruchty

Text i foto: Ing. Symbol českého státu, korunovační chrám nebo hrobka Přemyslovských knížat: tím vším je katedrála sv. Víta na Pražském hradě. Přestože základní kámen ke stavbě gotické katedrály položil král Jan Lucemburský už 21. listopadu 1344, teprve 28. září 1929 se lidem představila tak, jak ji známe dnes. Dominantou Pražského hradu je katedrála sv. Víta: impozantní gotický chrám, postavený na místě někdejší románské rotundy a baziliky na třetím hradním nádvoří.

Na první pohled se nezdá, že byl dokončen až ve 20. století, ale je to tak: jeho posledním stavitelem byl v roce 1929 architekt Kamil Hilbert. V témže roce 28. září při výročí tisíciletého výročí zavraždění svatého Václava byla za účasti prezidenta T. G. Masaryka katedrála slavnostně otevřena. Na její výzdobě se podílela řada známých umělců 20. století, od Alfonse Muchy přes Karla Svolinského, Vojtěcha Sucharda a Maxe Švabinského až po Františka Bílka.

A perlička? Na první pohled není příliš zřejmé, kde končí novogotická dostavba a začíná starší, originální gotická část. Nejlepším orientačním místem je příčná loď; u ní končí novější hlavní loď a začíná ta starší, historická část s věncem kaplí kolem gotického kněžiště.

Duší i srdcem katedrály je kaple sv. Václava, postavená nad jeho hrobem. Byla vysvěcena už v roce 1367 a během následujících let vyzdobena; dnes připomíná překrásnou gotickou relikviářovou skříň. Ve dveřích v severním portálu spatříte bronzový kruh, jehož se údajně zachytil sv. Václav těsně před svou smrtí.

Korunovační komora, klíče a svatovítské poklady

Dveře vedou do korunní komory, v níž jsou uloženy české korunovační klenoty. Dveře mají sedm různých zámků a ke každému patří jeden klíč. Aby se daly otevřít, musí se sejít všichni majitelé klíčů: prezident republiky, předseda vlády, pražský arcibiskup, předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, probošt svatovítské kapituly a pražský primátor.

O královské koruně se říká, že pokud si ji nasadí na hlavu někdo, kdo není z královského rodu, do roka zemře. Legendu jako by potvrdila smrt Reinharda Heydricha: korunovační klenoty si prohlížel 19. listopadu 1941, následkům atentátu podlehl 4. června 1942.

Ve starší části katedrály si mimo jiné prohlédnete dvě rozměrné barokní dřevořezby, znázorňující pustošení chrámu roku 1619 a útěk Zimního krále roku 1620.

Královské mauzoleum a další poklady

V chóru před hlavním oltářem stojí bílé mramorové královské mauzoleum z konce 16. století, kde jsou uloženy tělesné ostatky Ferdinanda I., Anny Jagellonské a Maxmiliána II. Najdete tu rovněž impozantní náhrobek sv. Jan Nepomuckého a svatého Václava; uloženy jsou zde také ostatky sv. Vojtěcha. V dubnu 1997 k tisíciletému výročí světcovy smrti se zasvěcení katedrály rozšířilo o další svaté, oficiálně se od té doby nazývá katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha.

Původní hlavní vstup do katedrály vedl přes jižní předsíň vedle nejvyšší věže; dnes se Zlatá brána používá jen při zvláštních příležitostech. Název získala podle mozaiky Posledního soudu, kterou vytvořili kolem roku 1370 snad benátští mistři. Potřebovali k tomu téměř milion skleněných kostiček a kamínků ve více než třiceti barevných odstínech. Obdiv zaslouží i jemné žebroví gotických kleneb ve vstupním prostoru a konečně hlavní věž, tyčící se přímo nad ním.

Stavba a dostavba: klíčové fáze a dílo Parléře

Stavět ji začal Petr Parléř, ale do původně zamýšlené výšky 96,5 m vyšplhala až v 16. století díky renesanční helmici. Dnešní podobu získala v 18. století. Na jižní věži katedrály je zavěšeno sedm zvonů, a to včetně Zikmunda, vůbec největšího zvonu v Česku. Váží asi 15 tun, má průměr 2,56 m a roku 1549 jej vyrobil Tomáš Jaroš. K jeho rozhoupání je třeba šesti zvoníků: čtyři rozhoupávají zvon, dva obsluhují srdce.

Po velkém požáru v roce 1541 byly opravy a dostavby vedeny několika architekty; záhy byla zpřístupněna západní Wohlmutova kruchta, která uzavřela nedokončenou katedrálu. Po Mockerově dostavbě byla kruchta přesunuta na severní transept a pod jejím vlivem vznikla nová architektura. Vnější fasády a věže dostavěly své finální podoby až po roce 1929.

Korunovační klenoty a jejich ochrana

Ve své době se katedrála stala pokladnicí českých korunovačních klenotů a Svatovítského pokladu; v kapli sv. Václava a ve spodní kryptě jsou uloženy hrobky a relikvie českých panovníků. Zvonění na svatovítské zvony obstarává dobrovolný spolek Campanaria Pragenses Sancti Viti pod vedením Tomáše Stařeckého. Zvon Zikmund, Zvon Václav a další jsou historicky spojeny s vývojem chrámu a jeho tradicemi.

Správa Pražského hradu spravuje turistický provoz a rekonstrukce interiéru i exteriéru; Metropolitní kapitula u svatého Víta vlastní mobiliář katedrály, zatímco stavební a restaurátorské práce zajišťuje Hradní správa ve spolupráci s odborem památkové péče.

Restaurování mobiliáře Staré sakristie a Chórové kaple

Nejnovější restaurační práce se týkají Staré sakristie; restaurování mobiliáře probíhá včetně zajištění povolení Ministerstva kultury ČR a podrobných restaurátorských průzkumů. Původní mobiliář Staré sakristie se bohužel nedochoval; dvě barokní skříně východní a západní stěny byly vyrobeny z ořechového dřeva a očkovaného javoru a doplněny intarziemi.

Skříně jsou řešeny jako stavebnice; spoje se demontují a skříně se rozebírají na části pro nedestruktivní prohlídku a restauraci. Restaurátoři odstraní neodborné vrstvy nátěrů, vyrobí repliky chybějících částí a ošetří dřevo proti dřevokazným hubám a hmyzu. Po dokončení se skříně vrátí na původní místa a dokončí se zbývající detaily.

V Chórové kapli právě probíhá montáž lešení a probíhají restaurátorské zásahy na stěnách a klenbách; tento prostor patří mezi historicky nejcennější a jeho mobiliář nebyl do roku 1930 rozebrán, poté byl částečně přesunut do samostatné chrámové pokladnice.

Staré sakristie a Chórová kaple v kontextu sakrální architektury

Stará sakristie vznikla jako původní prostor pro uložení liturgických předmětů a relikviářů; v nejstarších inventářích ze 14. století se uvádí, že zde byly uloženy knihy, precios a paramenty. Nad klenbami sakristie byla vybudována složitá architektura s průhledy a bohatými prvky; jedinečné intarzované kredence pocházejí z 19. století a původně byly barokní.

Do dnešní sakristie se světlo dostává prostřednictvím hrotitých oken v severní stěně; východní a západní stěny nesou barokní skříně a další vybavení. Přízemí sloužilo k ukládání předmětů, zatímco patro nad ním uchovávalo relikviáře a archiválie; v roce 1414 jsou zmínky o notářském zápisu testamentu hradeckého arcijáhna a o knihách určených pro studium.

Korunní komora a další prostory v sakristiích byly vybudovány během 14. století a v průběhu staletí prošly restaurátorskými zásahy; Klíče od korunovačních klenotů zůstávají v rukou vybraných osob veřejného a církevního života.