Vymítání ďábla je častým námětem filmových scén, ale skutečnost sahá hluboko do starověkých i středověkých tradic a dodnes má své živé prostředí v některých komunitách. Křesťanství, židovství a staré civilizace měly vlastní pojetí zlých sil, posedlosti a způsobů, jak tyto síly od těla a místa odvát.
Historické kořeny a starověké předchůdky
Vyhánění zlých sil, přinášejících nemoci a zhoubu, prováděli už v Mezopotámii v 1. tisíciletí př. n. l. kouzelníci zvaní ašipu. Jako duchovní léčitelé byli ašipu váženými ochránci a původci složitých rituálů, při nichž používali amulety i takzvané „pomocné démony“. Starořecké slovo daimon, z něhož pochází moderní výraz „démon“, označovalo duchy podobné bohům a nadpřirozené síly. Daimon mohl být dobrý i zlý, ale v druhém případě se jednalo o zlovolnou sílu, kterou bylo třeba vyhnat nebo vymítat.
Historik Flavius Josephus z 1. století n. l. vypráví příběh Eleazara - muže, který osvobozoval posedlé tím, že démony vytahoval nozdrami ven a opakovaně při tom vzýval jméno krále Šalamouna, což si můžeme vyložit jako doklad exorcismu také v židovské tradici. Tyto prvky ukazují, že exorcismus nebyl výhradně křesťanským výtvorem, ale součástí širších duchovních tradic starověkého světa.
Křesťanství a exorcismus: od rituálů k institucionálnímu rámci
S rozvojem křesťanství v prvních třech stoletích našeho letopočtu našla zavedená témata obřadu ještě silnější opodstatnění. Posedlost a exorcismus se staly prostředkem ke sjednocení křesťanských věřících a k obhajobě jejich víry pod tlakem náboženského pronásledování. Šířící se křesťanství očerňovalo pohanství jako tmářství a nekřesťanskou víru pokládalo za něco, co je třeba vymítat. Návrat zpět k pohanské víře byla výrazem posedlosti, jíž se mohl věřící zbavit pouze vymítacími rituály, které sloužily k posílení křesťanské víry i křesťanského společenství.
Ve 4. století n. l. se vymítání ďábla používalo k legitimizaci křesťanství a exorcismus našel široké uplatnění v předkřesťanských souvislostech: Konvertité a křesťanští novici podstupovali každodenní ranní vymítací rituál jako přípravu na křest. V den křtu z nich biskup „sfoukl“ zlé vlivy prostřednictvím procesu zvaného exsuflace. Jako očista před křtem se kůže potírala olejem. Mimo křestní rituál prováděli církevní představitelé vymítání tak, že se posedlých dotýkali rukama a přikazovali zlým duchům, aby odešli z těla. Křesťané v pozdním starověku a raném středověku se mohli vymítat takříkajíc sami, a to tak, že vzývali světce jako přímluvce a odešli do svatyně, kde prosili posvátnou bytost o pomoc, aby je přiblížila k Bohu a oddálila od zlých sil.
Středověk a reforma vnímání démonů
Umění vymítání prošlo výraznou proměnou ve 12. století, kdy vznikly nové koncepce v souvislosti s heretickými sektami, jako byli kataři. Pravověrní katoličtí věřící a špičky katolické církve vnímali vymítací rituály jako prostředek k osvobození věřících od heretických názorů a jako součást boje o celistvost církve. Účasti ve vymítacím rituálu věřící prokazovali oddanost křesťanství, a rituály se často promítaly do modliteb, v nichž věřící mohli vymítat sami sebe. Teologové jako svatý Tomáš Akvinský dále objasnili témata démonologie a účelu vymítacích praktik.
Po vydání první knihy o exorcismu kolem roku 1400 následovala dlouhá krize v katolické církvi. Protestantská reformace rozdělila křesťanství a démonizovaný protivník se objevil v nových podobách. V důsledku toho získalo pronásledování hříšníků, které prováděla inkvizice, povahu vymítacího rituálu. V roce 1614 byl zaveden Rituale Romanum, který se v podstatě nezměnil až do první poloviny 20. století. Jeho součástí byla kniha De Exorcismis et Supplicationibus Quibusdam neboli O exorcismech a některých prosbách a po reformách provedených 2. vatikánským koncilem (1962-1965) byla poslední částí Rituale Romanum, která byla revidována. Aktualizovaná verze byla vydána v roce 1999. Struktura a formule verzí De Exorcismis et Supplicationibus Quibusdam z roku 1614 a 1999 jsou si velmi podobné, i když druhá z nich posiluje spojení mezi křtem a exorcismem.
Popkultura vs. praxe: jak filmová hororová estetika ovlivňuje realitu
Vymítání ďábla nepatří jen do středověku. Přestože tyto metody byly v průběhu minulého století na ústupu, katolická církev se k exorcismu v posledních desetiletích vrací. Dokonce i v České republice za poslední roky zájem o exorcismus u mnoha kněží narůstá. Alespoň to tvrdí jeden z nejznámějších světových exorcistů - Malťan Elias Vella, s nímž natáčel Martin Mikule pro pořad 168 hodin.74letý římsko-katolický kněz Ellias Vella je v 21. století pověřen bojem s ďáblem. Patří k neuznávanějším exorcistům, cestuje po světě, přednáší o svých metodách a tam, kde je potřeba, exorcismus i provádí. „Jednou jsem byl například v České republice, prováděl jsem exorcismus a mluvil jsem latinsky. Ta žena začala odpovídat latinsky, přitom se ale nikdy latinsky neučila,“ tvrdí římsko-katolický kněz. Vella také popsal znaky exorcismu, jako je křik ďábla a zjevné nadpřirozené jevy, jako rozbíjení oken či pohyb předmětů.
V moderním světě jsou exorcisté často provázáni se snahou zachovat oporu církve a zároveň spolupracovat s odborníky z oblasti psychiatrie a psychologie. „Exorcista neléčí, ale osvobozuje,“ říká Jaroslav Kašparů. V mnoha případech je důležité mít asistenci lékařů, aby se zabránilo zranění nebo odvrácení pacientů od léčby. V Česku podle jeho slov mohou exorcismus provádět dva až tři katoličtí kněží s povolením, mimo něž jich může být nespočet mimo církevní struktury. Názor psychiatrů se liší: někteří považují exorcismus za zastaralý či pověru, jiní připouštějí paranormální jevy, které vyžadují spolupráci s exorcisty.
Současné rozměry a rizika
Podle Eliase Velly je exorcismus při dodržení pravidel nebezpečný jen minimálně; důležité je mít odbornou asistenci, aby nedošlo k ohrožení postiženého. Někteří odborníci ale tvrdí, že exorcismus může negativně ovlivnit ochotu lidí vyhledat psychiatrickou pomoc. V polovině 70. let se filmový svět stal ikonou exorcismu díky filmům jako Vymítač ďábla (1973) a Přichází Satan! (1976), které zlidštily vyobrazení posedlosti. Anneliese Michelová z Německa z aspiračního případu demonstrovala extrémní rizika a kritiku praxí spojených s exorcismem; její případ vedl k rozsudkům a odhalení nedostatků v tehdejším postupu. Dnes je obecněji chápáno, že psychologické a neurologické vyšetření je nutné před jakýmkoli exorcistickým zásahem.
Demonic Possession Cases That Made Even Exorcists Afraid
Exorcismus se intenzivně uplatňuje v některých latinskoamerických zemích a má své pevné kořeny i na jihu Evropy. V České republice se podle Eliase Velly a dalších odborníků zájem o exorcismus v posledních letech zvyšuje, i když je tématem tabua. Rozpoznání hranic mezi duchovní zkušeností a duševní poruchou zůstává výzvou, kterou spolupráce církve, psychiatrie a samotného pacienta má řešit.
Rysy a důsledky exorcismu v moderní době
Exorcismus používá modlitbu a soustředěné rituály s cílem zahnat ďábly, démony či satanské duchy od osoby nebo místa. Povede-li se, bývá vyjádřena naděje na očistu a ochranu. Současné římskokatolické obřady exorcismu vycházejí z Rituale Romanum a De Exorcismis et Supplicationibus Quibusdam; jejich struktura a formule zůstávají podobné, ale druhá verze posiluje spojení mezi křtem a exorcismem a odráží současné teologické břehy.
V vztahu k popkultuře zůstává hlavní napětí mezi obrazem posedlosti ve filmech a realitou exorcismu jako praxe, která se vyvíjí pod dohledem církevního rámce a vědecké péče. Populární kultura často zveličuje hrůzu, ale skutečné případy ukazují, že exorcismus vyžaduje pečlivé posouzení a odpovědný postup, aby nezahrnoval rizika pro zdraví a psychické zdraví účastníků.