Druhý vatikánský koncil byl ekumenický pastorační koncil, který zasedal v letech 1962-1965. Svolán a otevřen Janem XXIII. a dokončen pod vedením Pavla VI., zasedal v letech 1962-1965. Cílem koncilu bylo reagovat na potřeby doby. Explicitně nedefinoval žádnou novou nauku či dogmata. Mezi nejvýraznější teologická vyjádření koncilu patří potvrzení svátostné povahy biskupského svěcení.
V padesátých letech 20. století se římskokatolické a biblické učení začalo odchylovat od neo-scholasticismu a biblického literalismu, tedy lpění na starých dogmatech a doslovném znění textu bible. Tyto konzervativní přístupy byly původně vyprovokovány modernismem a v církvi se prosazovaly od Prvního vatikánského koncilu až do začátku 20. století. Nový liberalismus pocházel od teologů jako byli Yves Congar, Karl Rahner a John Courtney Murray, kteří směřovali k propojení moderních lidských prožitků s křesťanským dogmatem.
Mezi nejvýraznější teologická vyjádření koncilu patří potvrzení svátostné povahy biskupského svěcení. Jedna z nejznámějších příhod tradovaná ve spojení s jeho úsilím je jeho odpověď na otázku, k čemu bude další koncil dobrý, kdy okázale otevřel okno a řekl: „chci nechat otevřená okna církve, abychom viděli na lidi venku a oni se zase mohli dívat dovnitř“. Jan XXIII. vyzval také další křesťanská společenství, aby na koncil vyslala pozorovatele, na což přistoupily protestanté i pravoslavné církve, i když ruská pravoslavná církev původně pozvání odmítla. Koncil ačkoli byl pastorační, ovlivnil katolickou církev na mnoho let po stránce doktríny, praxe, pastorace i přístupu k jiným náboženstvím.
Praktické roviny koncilu zahrnují odsouhlasení liturgické reformy a využívání národních jazyků při bohoslužbách, čímž se otevřel prostor pro širší participaci laiků a nových způsobů pastoračního působení. Koncil také vyzdvihl dialog s židy, muslimy a dalšími náboženstvími a nastavil rámec pro ekumenické spolužití. Důraz na misii a apoštolát laiků byl jedním z klíčových momentů, který vedl k novému pojetí pastorační činnosti v církvi.
Mezi hlavní dokumenty koncilu patřily konstituce o církvi a zjevení Dei verbum a o liturgii Sacrosanctum Concilium, dále Gaudium et spes jako pastorální konstituce o církvi v dnešním světě a Apostolicam actuositatem o apoštolátu laiků. Dekrety a deklarace se zabývaly ekumenou Unitatis redintegratio, komunikí Inter mirifica a postojem církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate. Tyto texty reflektovaly potřebu nového hermeneutického přístupu, který by spojoval věrouku s pastoračním ubíráním života církve k dnešní společnosti.
Teologové jako Karl Rahner a Yves Congar byli při koncilu klíčovými postavami, kteří prosazovali moderní směřování k dialogu s moderní kulturou a svědectví víry v měnícím se světě. Rahnerova úvaha, že koncil byl „koncilem svobody a opravdového dialogu“, se stala jedním z nosných rámců pro interpretaci koncilních textů. Mezi významné postavy patřil také Josef Ratzinger (pozdější Benedikt XVI.), který nastínil kontinuitu mezi tradicí a moderními výzvami a později rozvíjel hermeneutiku kontinuity ve světle II. vatikánského koncilu.
V českém prostředí koncil zasáhl zejména liturgickou reformou a později i dalšími oblastmi života církve. Debaty o pokoncilních změnách vedly k různým postojům: od otevřeného přijímání koncilních závěrů až po odolávání změnám, které některé proudy považovaly za příliš liberalistické. Exkomunikace některých odpůrců a konflikty uvnitř církve ukázaly napětí mezi tradicí a reformou, které koncil dovršil a prohloubil v následujících desetiletích.
Jan Pavel II. a Benedikt XVI. dále vnímají II. vatikánský koncil jako kontinuitu, kterou je třeba dále rozvíjet a uvádět do života, a to prostřednictvím hermeneutiky kontinuity a kritického přístupu k extrémům diskontinuity. Koncil je podle nich zdrojem trvalé inspirace pro ekumenický dialog, pro vztah k izraelské kultuře a pro hledání nových cest pastorační služby v moderní společnosti. Z pohledu současnosti jde o to, aby byly koncilní dokumenty chápány jako otevřený program pro duchovní a pastorační oživování církve v globalizovaném světě.
50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu vyvolává potřebu reflexe nad aplikací koncilních dokumentů, jejich správného výkladu a nutnosti nechat se vést Duchem svatým, a ne módními trendy. Koncil zůstal velkým dílem Ducha svatého pro církev a jeho texty mají být znovu objevovány a znovu uváděny do živého života církve.