Pojem anděl pochází z řeckého slova angelos, což znamená posel. V původním hebrejském významu byl anděl také prostě posel, mal'ach. V překladu zvaném Septuaginta byl do řečtiny přeložen jako angelos, posel. Andělé se vyskytují téměř ve všech náboženstvích. Známe je z křesťanství, judaismu, islámu i dalších mytologických systémů. Podle některých religionistů mohou andělé představovat relikty starších pohanských kultů. Řada biblických příběhů má své paralely např. v sumerských či dalších blízkovýchodních bájích. Pokud se anděl zjevuje, jedná se o bezpohlavní lidskou postavu s labutími křídly. Obvykle je oblečený do volného bílého šatu a září světlem. Tváře na sebe berou někdy více mužskou, někdy více ženskou podobu. Bezpohlavnost ukazuje na předchůdce andělů Merkura, posla bohů z antické mytologie, průvodce duší, psychopompa. Nauka o andělech se v teologii označuje jako angelologie. Vedle tohoto hlavního významu se pojmu používá i pro označení různých mystických a esoterických nauk i mimo křesťanství.
Hebrejská Bible, Starý zákon považuje existenci andělů za prostý fakt. Boží poslové (mal'achim) jsou v Tóře i v dalších biblických knihách výslovně tímto termínem označeni. Další výraz, kterým hebrejská Bible anděly označuje, totiž synové boží (bnej elohim), který má jak neutrální, tak i negativní konotace. Genesis popisuje svazky mezi syny božími a dcerami lidskými, po nichž dochází k potopě. Ve Starém zákoně není jisté, zda andělé disponují vlastní inteligencí a svobodnou vůlí, nebo zda pouze slouží jako prostředníci a tlumočníci mezi Bohem a člověkem. Také jejich postavení vůči člověku je diskutabilní, neboť není jasné, zda mu jsou nadřazeni či podřízeni. Podle midrašů jsou andělé často v Bibli skryti i za dalšími výrazy jako např. muž (iš).
Ve středověku pak dochází k dalšímu rozvinutí této hierarchie, jak je patrné např. u Maimonida, který ve své Mišne Tora řadí anděly do deseti vzestupných tříd. Bible mluví o andělech jako o Božích poslech či služebnících, kteří jsou mu poslušní. Ž 103, 20 říká: „Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova!“
New Testament popisuje, že andělé hrají významnou úlohu v příběhu, předpovídají narození Jana Křtitele i Ježíše, sdělují Pastýřům radostnou zvěst a provázejí Josefův sen a útěk do Egypta. Kniha Zjevení je na bytosti andělů zvlášť bohatá; vyskytují se v podstatě v celém dění a ohlašují eschatologické události. Pozdně starověká křesťanská tradice ukazuje, jak křesťanská víra v anděly navazuje na představy židovské. Známé rozdělení andělů vypracoval na přelomu 5. a 6. století Pseudo-Dionýsius Areopagita, podle jeho učení tvoří nejvyšší trojici serafové, cherubové a trůny; prostřední triádu tvoří panstva, síly a mocnosti; a třetí sféru tvoří knížectva, archandělé a andělé. Tomáš Akvinský v Summě theologiae tento systém dále rozpracoval a doplnil o tzv. postavení v rámci chórů.
V křesťanství je také rozvinuta víra, že každý člověk má svého tzv. strážného anděla, aby ho chránil a pomáhal mu vést správný život. Sv. Basil uvádí: „Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.“ Toto tvrzení je naznačeno i v Bibli a nachází se v raně křesťanské tradici; shodné stanovisko zastává i většina protestantských církví. Církevní tradice uvádí archanděly Michaela, Gabriela a Rafaela; Rafael je však v deuterokanonické knize Tobit připomínán mimo kanon protestantů. Katolická církev učí, že Bůh stvořil všechny bytosti jako dobré, avšak někteří andělé vzbouřili a hřích je opustil navždy, neboť po pádu nemají možnost litovat. Svátky andělů strážných a archandělů připomínají jejich vážnost v sakrální praxi; například svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela se slaví 29. září. U některých protestantských církví existují také svátky andělů a vztah k nim je zřetelný v různých sakrálních stavbách a výzdobách.
V islámu mají andělé rovněž důležitou roli, ačkoliv jejich přítomnost a přimlouvání se k Bohu není spojováno s modlitbami lidem přímo. Andělé tvoří Boží dvůr a plní roli zapisovačů lidských skutků, vedou lidé k poslednímu soudu a jsou strážci pekla. Archanděl Gabriel hraje v islámu podobně důležitou roli jako v křesťanství, nicméně modlit se k andělům není v islámu povoleno; namísto toho lidé vyhledávají pomocu u Boha samotného.
V ezoterických a okultních kontextech bývá rozšířena jména andělů nad rámec biblických pramenů: např. Emil Páleš uvádí archanděli Gabriel, Rafael, Anael, Michael, Samael, Zachariel, Orifiel, Raziel a přiřazuje jim astrologický význam. V rozličných směrech bývají andělé prezentováni jako nositelé různých kvalit - láska, vědění, poznání, řízení, zázraky, zahánění, vedoucí, vyslanci a poslové. Přitom jsou to právě křesťanské kostely a chrámy spolu s hřbitovy, odkud anděly pocházely a dál se jejich význam někdy spojuje s esoterikou a populární kulturou, zejména během Vánoc. Andělé se postupně proměnili z ohnivých bytostí na jemné okřídlené strážce, ale zůstávají výraznými symboly spojení mezi lidským a božským a jejich role se posouvá od strašidelného posla k nástroji útěchy a ochrany.
- Indicia původu a povahy andělů ve Starém zákoně a Novém zákoně
- Hierarchie andělů: serafové, cherubové, trůny, panstva, síly, mocnosti, knížectva, archandělé, andělé
- Role andělů: posly, strážné anděly, průvodci duší, zapisovači skutků, vykonavatelé trestů a eschatologičtí oznamovatelé
- Pády andělů a vznik démonů: prameny v judaismu a křesťanství, zápis o pánu Luciferově vzpouře
- Rozmanitost výkladu a kultů: islám, judaismus, křesťanství, esoterika, moderní kultura
Existuje komplexní obraz andělů: od doslovných Božích poselů až po symbolické postavy v kultuře. Jak uvádí zápisy, archandělé Michaela, Gabriela a Rafaela figurují často jako nejvýznamnější představitelé andělské říše. V Deuterokanonických textech Tobit Rafaela vystupuje jako významný průvodce a posel; v Eliášových a Danielových knihách nacházíme klíčové postavy a jejich role pro Boží plán. Názory různých tradic se shodují v tom, že andělé jsou stvořeni jako svobodné bytosti s rozumem a vůlí a mohou si zvolit věrnost Bohu či vzpouru, která vede k jejich trestu a vyhnanství z nebe.
Jakékoliv shrnutí by mělo působit jako ucelený pohled na to, kdo andělé jsou a jaký mají význam v různých tradicích. Místo dogmatu nalezneme v Bibli i tradici četná vyjádření o tom, že andělé jsou prostředníky mezi Bohem a lidmi, a že jejich role v dějinách lidského společenství zůstává výrazná - od starověkého říše po moderní umění a kulturu. Nakonec i mnohé sakrální stavby a ozdoby připomínají jejich význam v dějinách víry a lidského života.
