Vztah práva církve a práva státu existuje od nepaměti v různých proměnách a obměnách. Cílem tohoto článku však není historický exkurz. Cílem je seznámit advokátní obec se vztahem těchto dvou systémů, kdy pochopení tohoto vztahu je důležité pro každého, kdo uzavírá s registrovanou církví smluvní vztah. Zvláště vzhledem k zákonu č. 428/2012 Sb. bude Římskokatolická církev častým partnerem v různých vztazích. Nejčastější právní úpravou v zemích Evropské unie, resp. základním právním dokumentem, který charakterizuje vztah ŘKC, kdy právo ŘKC se nazývá kanonickým právem, a práva dané země, je mezinárodní smlouva sui generis, jež se obecně nazývá konkordát.
Co je konkordát a jak definuje postavení kanonického práva?
Pojem konkordát pochází z 12. století, definovaný je ve století patnáctém. Jde o mezinárodní smlouvu mezi Svatým stolcem a příslušným státem. V širším pojetí dle kánonu 316 CIC (Codex Iuris Canonici) jde o biskupa římského a celou kurii, ústřední administrativně-soudní orgán ŘKC. Svatý stolec však není totožný s Vatikánským městským státem. Česká republika projednala znění konkordátu se Svatým stolcem, avšak ratifikace nebyla dosud dokončena.
Další výchozí právní úpravou je zákon CNS. CNS se za 14 let své existence dočkal již 12 novelizací, což ukazuje na živost této problematiky. Ustanovení CNS a Listiny základních práv a svobod (LZPS) ukazují na negativní vymezení pravomocí státních orgánů vůči církvím, pokud jde o spravování záležitostí církví nezávisle na státních orgánech. Ústavní soud ČR v několika nálezech potvrdil, že kanonické právo má své rovné postavení v určitých smluvních závazcích a dopadech do závazků s právy České republiky; kanonické právo není kontrapunkt k českému právu, ale jeho doplnění pro určité vztahy vůči ŘKC.
Praktické roviny vzájemného působení
Nejprve se jedná o formální uzavírání manželství a následně o vliv kanonických podob na občanskoprávní právo. Z hlediska občanského práva platí, že manželství je trvalým společenstvím muže a ženy založeným zákonem, jehož hlavním účelem je založení rodiny a výchova dětí. Kanonické právo však klade na manželství neztlumitelný důraz na nerozlučitelnost a svátostný charakter, pokud jsou oba snoubenci katolíky či pokřtění a manželství má svátostný význam. To vede k paralelní regulaci formou občanského sňatku a církevního sňatku, která je v České republice srovnávána a harmonizována prostřednictvím tzv. druhé recepční normy.
Novinkou posledních let je předsňatkové řízení na matričním úřadu pro snoubence hodlající uzavřít církevní sňatek; na jeho základě se vydává osvědčení o způsobilosti k uzavření manželství, bez něhož by bylo církevní manželství ve státním právu neplatné. Zákon umožňuje také konzulární sňatky a manželství uzavřená prostřednictvím plné moci. Pokud snoubenci veřejně prohlásí uzavření manželství za účasti dvou svědků, nejde o nic jiného než o sekularizovanou tzv. tridentskou formu uzavření manželství, která v katolické církvi zůstává platná.
Kanонické právo stanoví překážky pro uzavření manželství - impedimenta. Mezi nejfrekventovanější překážky patří disparitas cultus (rozdílné náboženství), která bývá dispensovatelná; některé překážky jsou nesdispensovatelné, protože jejich zdrojem je božské právo (např. příbuzenství v přímé linii). Dispenzační pravomoc je rozdělena mezi Apoštolský stolec a místního ordináře. V případě neplatnosti pro překážku postačí obnova souhlasu (konvalidace) či sanace can. 915.
Smrt a prohlášení za mrtvého
Smrt jednoho z manželů, případně obou, je tradičním způsobem zániku manželství. Dle tresním, pokud se prohlášení za mrtvého později ukáže nesprávným, manžel může být obnoven ex tunc, a tedy i jeho bývalé manželství se „obživí“ i po případném uzavření nového manželství druhého partnera. Kanonické právo rozlišuje procesní rámec: v katolickém právu rozhoduje o prohlášení za mrtvého ordinář v řízení správním, nikoliv soud v řízení soudním; hmotněprávně však jde o princip nerozlučitelnosti, takže obživnutí manželství bývá možné jen za určitých podmínek.
Rozvod a rozlučitelnost manželství: kanonické vs. civilní právo
Z hlediska občanského práva platí, že rozvod je výsledkem soudního rozhodnutí o rozpadu manželství. Z náhledu kanonického práva jde o odlišný princip: rozvod není primárně prostředkem pro rozvrat manželství, ale právo rozvést svazek jen za podmínek daných zákonem. Důležitým rozdílem je i to, že v některých případech může církevní soud uzavřít manželství, které z hlediska světského práva není platné, a naopak.
V praxi lze uvést, že kanonické právo vychází z principu nerozlučitelnosti, nicméně v některých oblastech existuje prostor pro rozdělení, zejména pokud jde o závažné důvody chování jednoho z manželů (týrání, nevěra apod.). Z hlediska státu je oprávněn jen soud, aby posoudil rozvrat manželství a vydal rozhodnutí o rozvodu, případně o úpravě poměrů nezletilých dětí po rozvodu.
Interpretace a uplatňování kanonického práva
Problémy interpretace kanonického práva zahrnují otázku, zda je text normy primárně důležitější než úmysl legislátora (mens legislatoris). Werckmeister hájí jasné právní normy, které by neměly být zamlžovány teologickými či pastoračními úvahami. Naopak některé teologické proudy zdůrazňují význam úmyslu zákonodárce. Otázka forum internum versus forum externum vyvolává diskusi o míře, jakou má učitelský úřad ovlivnit výklad právních norem. V souvislosti s otázkou pohoršení se ukazuje, že pohoršení v kanonickém právu nemusí být jen vnímáno jako subjektivní pocit věřících, ale může mít širší lexikální dopad na interpretaci a aplikaci práva.
Rovnost a povinnosti v manželství
Podle § 18 zákona mají muž a žena v manželství stejná práva a stejné povinnosti: žít spolu, být věrní, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pečovat o děti a budovat zdravé rodinné prostředí. Kodex kanonického práva odkazuje na stejnou rovnost v obou manželích, avšak klade vyšší požadavky na kvalitu jejich souhlasu a na shodu s Božím záměrem. Kanonické právo chápe manželství jako svazek, který zahrnuje nejen právní, ale i eticko-teologické rozměry a vyžaduje spojení smlouvy a svátosti, zvláště u pokřtěných stran.
Napříč různými tradicemi a kontexty existuje riziko, že neznalost kanonické formy či svátostnosti může vést k mylným závěrům, že „nebylo to v kostele, tedy to neplatí“. CIC vyžaduje, aby svátostná důstojnost manželství byla zohledněna již v samotném souhlasu snoubenců; tedy i v případě, že jedna ze stran není katolíkem nebo vůbec nevěřící, ale formální uzavření manželství může být platné. Pokud by však někdo si myslel, že svátostnost je založena výhradně na kostelním prostředí, je toto chápáno jako omyl, který může mít praktické následky, například v případě domnělého matrimonia putativum.
V konfrontaci s dnešní realitou kanonické legislativy je důležité současné právo chápat jako kombinaci svátostní dimenze a civilní regulace, která umožňuje řešení konfliktů ve prospěch spravedlnosti, morálky a pastorace rodin. Papež František v různých projevech zdůrazňuje, že kanonické právo je nepřetržitě spojeno s evangelizací a že synodální duch by měl být součástí právních a pastoračních rozhodnutí, aby bylo možné naplňovat potřeby rodin a vyvažovat spravedlnost a milosrdenství v rámci farní i tribunální praxe.
Závěrečné poznámky k metodice a budoucnosti
V kontextu budoucího vývoje kanonického práva je klíčové vyjádřit, že „kanonické právo není pouze pečlivě formulovaný právní řád; stejně závažné je jeho konkrétní uplatňování.“ S narůstající komplexností vzájemných vztahů mezi církví a státem bude nezbytné nadále rozvíjet interpretační manuály, které budou respektovat texty, úmysly vyhlašovatele i aktuální potřeby praxe. Důraz na empirické zkoumání a na kombinaci teoretických a praktických hledisek by měl být v popředí každé reformy a každé soudní či pastorační reakce na konkrétní případy.