Patrocinium sv. Prokopa, stavba vzniká dle souč. Románský kostel sv. i nahlíženo. Stavební stav objektu však tomuto faktu neodpovídá. na případnou rekonstrukci památky. n. L. - rekonstrukce románského kostela, digitalizované zaměření souč. n. L. moderní konstrukce. funkčnímu uspořádání stavby a tento stav obnovit. funkcí empory. předsíň. jednotlivým prostorům a o rehabilitaci orientace stavby. prolomen vítězný oblouk. situován do současné sakristie. venkovní plášť stavby, ale ani rozvržení vnitřních hmot. vznikne negativní připomínka někdejší apsidy. nejnáročnější rekonstrukcí. vynikající románský prostor centrální empory. shromažďování lidí a pořádání výstav i jiných kulturních akcí.
Předsíně. Románských prvků jižního průčelí, o jejichž existenci spolehlivě víme. fasádě, ale ani na nárožích. povětrnostními vlivy. veškeré prostory objektu. spárořezem, čímž bude zdůrazněno velké měřítko těchto prostorů. Inspirována českou románskou dlaždicí. pásy dlažby s nízkým reliéfem s pletencovýmmi motivy. skladbou dlažby typu čtyři, dle (Lehner 1907, 654). dlaždice číslo 56. 1907, 652), dlaždicemi číslo 43 a 57. 6 ze staršího horizontu typu Vyšehradského. i pro nově vzniklé presbyterium. podlahy z betonu. Pro interiér kostela sv. Prokopa byl také navržen mobiliář. kropenkou. patrové části chrámu i kruhové zábradlí pro dnešní oratoř. rekonstrukci románského kostela v Záboří nad Labem. obohacena o současnou moderní architekturu. románského kostela sv. Prokopa.
Na rekonstrukci kostela sv. Prokopa se podílejí časopisové články a příspěvky k diskusi o charakteru a stáří kostela. V průběhu několika posledních let se na stránkách odborného tisku znovu intenzivně rozproudila diskuse na téma nejstarších panských kostelů na našem území. Cílem předkládaného příspěvku PDF je seznámit čtenáře s výsledky dvou archeologických výzkumů, které před nedávnem proběhly v obci Záboří nad Labem u kostela sv. Prokopa, stavby, jež je považována za jeden z nemnoha dochovaných příkladů mimořádně vysoké úrovně románské architektury na českém venkově.
Jedna z nejznámějších románských staveb ve středních Čechách, kostel sv. Prokopa (ZM 10 13-41-01: 105 mm od JSČ, 163 mm od ZSČ) se nachází při východním okraji intravilánu obce Záboří nad Labem (okr. Kutná Hora) na pravém břehu řeky Doubravy. Blízké okolí kostela tvoří ke kostelu přináležející hřbitov, vymezený masivní ohradní kamennou zdí, která obepíná nejvyšší část kostelního návrší. Nalevo (na západ) od kostela se nachází objekt fary z 19. století, na sever pak stojí objekt dřevěné zvonice. Zbylé okolí kostela je zastavěno obytnou zástavbou, kterou tvoří kompozičně jednoduché, dlouhé přízemní vesnické domy, štíty směřované do návsi. Zadní trakty domů tvoří úzké pruhy zahrad a záhumenků zastavěné hospodářskými objekty.
Archeologické nálezy na katastrálním území Záboří nad Labem se koncentrují do dvou víceméně samostatných celků. První výrazná koncentrace archeologických nálezů se nachází v polích za Zábořím, směrem na Kobylnici, po obou březích Doubravy, zejména však v okolí Lanžovského mlýna. Druhý sídelní areál je intravilán samotné obce, respektive staré sídelní jádro vsi ležící okolo kostela sv. Prokopa. Zatímco v širším okolí Záboří byly zachyceny doklady po mnohem starším osídlení z období neolitu, eneolitu a mladší doby bronzové (Pavlů - Rulf 1986), z prostoru obce pochází především doklady raně středověkého a vrcholně středověkého osídlení (Klápště - Smetánka 1958, Dragoun - Klápště 1987).
První z výzkumů proběhl při stavbě kanalizačních přípojek v obci (Velímský, F. 2005a). Pro výzkum byly vybrány přípojky vedené od hlavní kanalizační stoky k rodinným domům stojícím ve slepé uličce pod kostelem Sv. Prokopa. Počáteční skrývka proběhla na úroveň komunikací a navážkami neporušených vrstev. Skryt byl úsek o celkové délce 34,40 m a průměrné šířce 1,40 m. Na povrchu začištěné sondy nebyly viditelné žádné výraznější barevné nebo materiálově odlišné skvrny. Koncentrace archeologického materiálu v sondě byla velmi nízká, zachyceno bylo pouze několik zlomků vrcholně středověké a raně novověké keramiky.
V jižní části sondy se nacházelo velké množství spálených střešních tašek a stavební sutě. V průběhu dalšího výzkumu se ukázalo, že v jižní části sondy vystupuje prakticky až na úroveň poslední vrstvy navážek vrstva intaktního světle žlutého písku. Datace pohřbu je nejistá, chybí jakákoliv stratigrafie vrstev nad jámou. Vkop jámy nebyl na profilech patrný, rovněž půdorys jámy byl nevýrazný. Výplň byla tvořena promíšeným pískem, který po proschnutí splýval s okolním materiálem. V blízkosti skeletu byly nalezeny tři železné hřeby, které by snad mohly signalizovat přítomnost rakve, její otisk ani zbytky dřeva se však nepodařilo nalézt. Povrch hrobu byl částečně odtěžen, část hrobové jámy zabíhala pod Z profil sondy. Situování hrobové jámy mimo vymezený areál hřbitova naznačuje, že by se mohlo jednat o poměrně starý pohřeb.
V dalším průběhu výzkumu byly pomocí menších kontrolních sond a za použití ručního vrtáku vzorkovány hlouběji uložené geologické vrstvy. Tento průzkum ukázal, že původní terén před kostelem tvořila lehce zvlněná písečná duna, která směrem k vodě postupně klesala. Celý prostor nesl řadu stop po opakovaných záplavách. Druhý z výzkumů kostela Sv. Prokopa proběhl v roce 2004 při realizaci statických sondáží, které měly ověřit stav základového zdiva před zahájením rekonstrukce stavby (Velímský, F.).
O historii a stavebním vývoji kostela Sv. Prokopa toho víme bohužel velmi málo. Písemné prameny, které by blíže osvětlovaly vznik a nejstarší existenci stavby, chybí. Za iniciátora stavby kostela v Záboří bývá většinou badatelů považován velmož Miroslav, zakladatel nedalekého kláštera v Sedlci. S návrhem, že by stavebníkem zábořského kostela mohl být právě velmož Miroslav, vystoupila poprvé začátkem 70. let minulého století A. Merhautová (Merhautová 1971, 1972, 1983). Ta se domnívala, že s Miroslavem byl pokrevně spřízněn rod pánů z nedalekých Kojic. Konkrétní doklad tohoto příbuzenského spojení spatřovala A. Merhautová ve výskytu křestního jména Držislav u pánů z Kojic. Pramen, ze kterého tato teorie vychází, ale naneštěstí pochází teprve z počátku 14. století. Časová mezera je zde tedy poměrně velká, a je proto na zvážení, zda tradice v uchovávání rodových jmen mohla mít tak silné kořeny. Žádný jiný písemný pramen zatím Miroslavovu držbu Záboří nedokládá a nejinak je tomu i v případě doposud učiněných archeologických nálezů.
Dle původního projektu mělo být v roce 2004 u kostela provedeno celkem osm statických sond. Pět z nich mělo být realizováno uvnitř objektu, zbylé tři sondy pak po obvodu kostela. Uvedené umístění sondáží ale muselo být po provedení předběžných šetření upraveno. Předně bylo odstoupeno od realizace dvou statických sondáží v severovýchodním a severozápadním rohu předsíně, kde se ukázalo, že by nejprve muselo dojít k demontování zde umístěných oltářů a k následnému odbourání jejich cihlové podezdívky. Odloženo bylo také provedení sondy uvnitř sakristie, které by zkomplikovalo již tak velmi omezený provoz kostela.
Jako první byla realizována sonda v jihozápadním rohu předsíně kostela o rozměrech 130x90 cm. Povrch byl v místě sondy tvořen jednoduchou podlahou, kterou tvořily podélně položené pálené cihly, uložené na vrstvu lité malty o síle ca. 8-10 cm. Podlaha přiléhala až těsně ke zdi, která nebyla v těchto místech zcela rovná, ale naopak vypouklá směrem dovnitř kostela a zakončená cihlami vyzděným soklem. Víme, že podlaha byla v interiéru předsíně dodatečně snížena, zdá se pravděpodobné, že původně začínala právě někde na úrovni soklu, tj. ca. o 25 cm výše.
Jak se v průběhu odkryvu ukázalo, byla tato spodní partie nadzemní části zdi tvořena velkými neopracovanými bloky pískovce ohozenými omítkou a několika vrstvami malby. Po vyjmutí cihel a odstranění maltového podkladu podlahy se plocha sondy rozčlenila do dvou výrazně odlišných částí. Jak již bylo uvedeno výše, byla svrchní část základu tvořena objemnými neopracovanými pískovcovými bloky. Ty byly kladeny víceméně nahodile vedle sebe, ale i přes sebe a pojeny velkým množstvím hrubé malty s výraznou příměsí písku. Svrchní část základu tak neměla charakter zdiva, jako spíše maltou zalitého kamenného zásypu. Sledovaná vnější stěna základu rovněž nelícovala, ale směrem k rohu předsíně se stále více stáčela k severu. Základ nebyl ze statických důvodů dále rozebírán, ale pouze preparován. Avšak její původní tvar se zachoval nejen v hranicích katastrů, ale především na mapách stabilního katastru z roku 1838. Na těchto mapách jsou ještě patrné pozůstatky dalších meandrů na okraji aluvia. Schematizované meandry jsou patrny i na prvním vojenském mapování z roku 1760.
Zde jsou zachyceny četné rybníky v okolí Žehušic v nejnižších polohách nivy (Kravinec, Horecký, Toušek, Světlovský, Borecký, Kmotrovský...), které jsou ale na mapách stabilního katastru z roku 1838 zachovány jen v pomístních názvech, tzn. Rybník Kmotrovský a ještě Mikuláš jsou kresleny na mapách druhého a třetího vojenského mapování z roku 1850. V této době byla asi budována žehušická obora uvedená na třetím mapování jako „Tiergarten“. Doubrava mezi Habrkovicemi a Žehušicemi je na mapě stabilního katastru z roku 1838 již v novém korytě, takže lze soudit, že zde byla regulována patrně v souvislosti se zrušením velkých rybníků v okolí Žehušic nebo se založením žehušické obory.
Geologický základ údolí řeky Doubravy tvoří souvrství slínovců, opuk a pískovců, které se vytvořily na dně druhohorního křídového moře. Dle geologických vrtů v okolí Žehušic a Kobylnice se slínovcové podloží zachovalo v hloubkách okolo 5 m. Bylo ale zřejmě narušováno meandrujícím korytem řeky, která zde zároveň nanášela dnešní písčité nivní sedimenty a zčásti i nivní hlíny. Výsledky geofyzikálního měření a doplňkových vrtů ukázaly, že kromě poměrně mělkého zahloubení aluvia (řádově 5-6 m) do podloží v něm bohužel nebyly zatím zachyceny pohřbené půdní horizonty, kde by bylo možno očekávat zakryté pravěké pozůstatky. Sběry provedené v prostoru obce Záboří potvrdily, že na většině území jsou pravěké artefakty nalézány na soudobém povrchu. Proto se průzkum v následujícím roce přesunul do rozšířené nivy v okolí obce Žehušice. Kromě toho opakovaný letecký průzkum ukázal, že podél celého dolního toku jsou zachovány pozůstatky vátých písečných dun. Celá skupina těchto dun se nachází také v zalesněné oblasti na katastru obce Habrkovice, kde proběhl další povrchový průzkum, podrobné magnetometrické měření a ověřovací sondážní výzkum.
Ve všech těchto polohách byly zjištěny artefakty ze staršího i mladšího pravěku vedle běžných vrcholně středověkých a recentních zlomků keramiky. Raně středověká keramika pražského typu byla nalezena v poloze „Na dubině“, zlomky keramiky z 12. a 13. století jihovýchodně od Horušic. Neolit- šipky z okolí Rohozce a Horušic; broušená sekerka typicky plankonvexního tvaru datovaná do období kultury s lineární keramikou (LnK) z okolí Záboří; areál z nejstaršího stupně LnK z polohy „Pastviště“ (k.ú. Studiem starých map, geologické mapy, povrchovým průzkumem, leteckým snímkováním i zjišťovacími výzkumy bylo identifikováno pravěké osídlení aluvia, které zde má specifický charakter, což se projevuje sezónností, doklady lovu a rybolovu i různých výrobních činností. Geofyzikální profilování, geologické studium a letecký průzkum potvrdily starší meandry Doubravy, která bohatě meandrovala zřejmě před pravěkým osídlením v celé šíři aluvia. Přinesly dosud neznámé údaje o vnitřní stavbě aluvia Doubravy a jeho datování. Povrchové sběry i geofyzikální měření poskytly pozitivní zjištění, která mohla být interpretována jako pozůstatky pravěkého využívání nivy. Pavlů, I. 2002: Neolitické komponenty na polykulturních lokalitách v mikroregionu Vrchlice a Klejnárky.
