Záboří nad Labem a kostel sv. Prokopa: archeologické nálezy, kontext a historický rámec

V průběhu několika posledních let se na stránkách odborného tisku znovu intenzivně rozproudila diskuse na téma nejstarších panských kostelů na našem území. Cílem předkládaného příspěvku PDF je seznámit čtenáře s výsledky dvou archeologických výzkumů, které před nedávnem proběhly v obci Záboří nad Labem u kostela sv. Prokopa, stavby, jež je považována za jeden z nemnoha dochovaných příkladů mimořádně vysoké úrovně románské architektury na českém venkově.

Kostel sv. Prokopa (ZM 10 13-41-01: 105 mm od JSČ, 163 mm od ZSČ) se nachází při východním okraji intravilánu obce Záboří nad Labem na pravém břehu řeky Doubravy. Blízké okolí kostela tvoří ke kostelu přináležející hřbitov, vymezený masivní ohradní kamennou zdí, která obepíná nejvyšší část kostelního návrší. Nalevo od kostela se nachází objekt fary z 19. století, na sever pak stojí objekt dřevěné zvonice. Zbylé okolí kostela je zastavěno obytnou zástavbou, kterou tvoří kompozičně jednoduché, dlouhé přízemní vesnické domy, štíty směřované do návsi.

Archeologické nálezy na katastrálním území Záboří nad Labem se koncentrují do dvou víceméně samostatných celků. První výrazná koncentrace archeologických nálezů se nachází v polích za Zábořím, směrem na Kobylnici, po obou březích Doubravy, zejména však v okolí Lanžovského mlýna. Druhým sídelním areálem je intravilán samotné obce, respektive staré sídelní jádro vsi ležící okolo kostela sv. Prokopa. Zatímco v širším okolí Záboří byly zachyceny doklady po mnohem starším osídlení z období neolitu, eneolitu a mladší doby bronzové, z prostoru obce pochází především doklady raně středověkého a vrcholně středověkého osídlení.

První z výzkumů proběhl při stavbě kanalizačních přípojek v obci. Pro výzkum byly vybrány přípojky vedené od hlavní kanalizační stoky k rodinným domům stojícím ve slepé uličce pod kostelem Sv. Prokopa. Počáteční skrývka proběhla na úroveň komunikací a navážkami neporušených vrstev. Koncentrace archeologického materiálu v sondě byla velmi nízká, zachyceno bylo pouze několik zlomků vrcholně středověké a raně novověké keramiky. V jižní části sondy se nacházelo velké množství spálených střešních tašek a stavební sutě. Po dalším výzkumu vyšlo najevo, že v jižní části sondy vystupuje prakticky až na úroveň poslední vrstvy navážek vrstva intaktního světle žlutého písku. Datace pohřbu je nejistá, chybí jakákoliv stratigrafie vrstev nad jámou. Vkop jámy nebyl na profilech patrný, půdorys jámy byl nevýrazný. Výplň byla tvořena promíšeným pískem, který po proschnutí splýval s okolním materiálem. V blízkosti skeletu byly nalezeny tři železné hřeby, které by snad mohly signalizovat přítomnost rakve, její otisk ani zbytky dřeva se však nepodařilo nalézt. Povrch hrobu byl částečně odtěžen, část hrobové jámy zabíhala pod Z profil sondy. Situování hrobové jámy mimo vymezený areál hřbitova naznačuje, že by se mohlo jednat o poměrně starý pohřeb.

V dalším průběhu výzkumu byly pomocí menších kontrolních sond a za použití ručního vrtáku vzorkovány hlouběji uložené geologické vrstvy. Tento průzkum ukázal, že původní terén před kostelem tvořila lehce zvlněná písečná duna, která směrem k vodě postupně klesala. Celý prostor nesl řadu stop po opakovaných záplavách.

Druhý z výzkumů kostela Sv. Prokopa proběhl v roce 2004 při realizaci statických sondáží, které měly ověřit stav základového zdiva před zahájením rekonstrukce stavby. O historii a stavebním vývoji kostela toho víme bohužel velmi málo. Písemné prameny, které by blíže osvětlovaly vznik a nejstarší existenci stavby, chybí. Za iniciátora stavby kostela v Záboří bývá většinou badatelů považován velmož Miroslav, zakladatel nedalekého kláštera v Sedlci. S návrhem, že by stavebníkem zábořského kostela mohl být právě velmož Miroslav, vystoupila poprvé začátkem 70. let minulého století A. Merhautová. Ta se domnívala, že s Miroslavem byl pokrevně spřízněn rod pánů z Kojic. Konkrétní doklad tohoto příbuzenského spojení spatřovala ve výskytu křestního jména Držislav u pánů z Kojic. Časová mezera je zde tedy poměrně velká, a je proto na zvážení, zda tradice v uchovávání rodových jmen mohla mít tak silné kořeny. Žádný jiný písemný pramen zatím Miroslavovu držbu Záboří nedokládá.

Dle původního projektu mělo být v roce 2004 u kostela provedeno celkem osm statických sond. Pět z nich mělo být realizováno uvnitř objektu, zbylé tři sondy pak po obvodu kostela. Uvedené umístění sondáží ale muselo být po provedení předběžných šetření upraveno. Jako první byla realizována sonda v jihozápadním rohu předsíně kostela o rozměrech 130x90 cm. Povrch byl v místě sondy tvořen jednoduchou podlahou, kterou tvořily podélně položené pálené cihly, uložené na vrstvu lité malty o síle cca 8-10 cm. Podlaha přiléhala až těsně ke zdi, která nebyla v těchto místech zcela rovná, ale vypouklá směrem dovnitř kostela a zakončená cihlami vyzděným soklem. Víme, že podlaha byla v interiéru předsíně dodatečně snížena, zdá se pravděpodobné, že původně začínala právě někde na úrovni soklu, tj. cca o 25 cm výše. Jak se v průběhu odkryvu ukázalo, byla tato spodní partie nadzemní části zdi tvořena velkými neopracovanými bloky pískovce ohozenými omítkou a několika vrstvami malby. Po vyjmutí cihel a odstranění maltového podkladu podlahy se plocha sondy rozčlenila do dvou výrazně odlišných částí. Svrchní část základu tvořena objemnými neopracovanými pískovcovými bloky, kladenými nahodile vedle sebe a pojištěnými velkým množstvím hrubé malty s výraznou příměsí písku. Svrchní část základu tak neměla charakter zdiva, spíše maltou zalitého kamenného zásypu. Vnější stěna základu nelícovala, ale směrem k rohu se stáčela k severu. Základ nebyl ze statických důvodů dále rozebírán, ale pouze preparován. Jeho původní tvar se zachoval na mapách stabilního katastru z roku 1838 a schematizované meandry jsou patrny i na prvním vojenském mapování z roku 1760. Zde jsou zachyceny četné rybníky v okolí Žehušic v nízkých polohách nivy, které byly na mapách stabilního katastru z roku 1838 zachovány jen v pomístních názvech (Rybník Kmotrovský, Mikuláš). V této době byla budována žehušická obora. Doubrava mezi Habrkovicemi a Žehušicemi je na mapě stabilního katastru z roku 1838 v novém korytě, tedy regulována patrně související se zrušením velkých rybníků nebo založením obory.

Geologický základ údolí Doubravy tvoří souvrství slínovců, opuk a pískovců, které se vytvořily na dně druhohorní křídového moře. Dle geologických vrtů v okolí Žehušic a Kobylnice se slínovcové podloží zachovalo v hloubkách okolo 5 m, avšak bylo narušováno meandrujícím korytem řeky. Výsledky geofyzikálního měření a doplňkových vrtů ukázaly, že kromě mělkého zahloubení aluvia bylo zatím zachyceno jen málo pohřbených půdních horizontů. Sběry provedené v prostoru obce Záboří potvrdily, že na většině území jsou pravěké artefakty nalézány na soudobém povrchu. Proto se průzkum v následujícím roce přesunul do rozšířené nivy v okolí obce Žehušice. Lepse letecký průzkum ukázal, že podél dolního toku Doubravy jsou pozůstatky vátých písečných dun, které se nacházejí i v zalesněné oblasti obce Habrkovice. Dále proběhly terénní práce na dunách v poloze Obora jihovýchodně od Horušic a na levém břehu Brslenky; ve všech těchto polohách byly zjištěny artefakty ze staršího i mladšího pravěku vedle vrcholně středověkých a recentních zlomků keramiky. Raně středověká keramika pražského typu byla nalezena v poloze Na dubině; zlomky keramiky z 12. a 13. století jihovýchodně od Horušic. Neolit - šipky z okolí Rohozce a Horušic; broušená sekerka typu plankonvexního tvaru datovaná do období kultury s lineární keramikou z okolí Záboří; areál z nejstaršího stupně LnK z polohy Pastviště. Studiem starých map, geologické mapy, povrchovým průzkumem, leteckým snímkováním i zjišťovacími výzkumy bylo identifikováno pravěké osídlení aluvia, které má specifický charakter a projevuje se sezónností, doklady lovu a rybolovu a různých výrobních činností. Geofyzikální profilování, geologické studie a letecký průzkum potvrdily starší meandry Doubravy, které pravděpodobně před pravěkým osídlením široce meandrovaly napříč aluviem. Povrchové sběry i geofyzikální měření poskytly pozitivní zjištění, která mohla být interpretována jako pozůstatky pravěkého využívání nivy. Pavlů, I. 2002: Neolitické komponenty na polykulturních lokalitách v mikroregionu Vrchlice a Klejnárky.

Shrnutí významu a interpretace

• Kostel sv. Prokopa v Záboří nad Labem je klíčovým příkladem románské architektury na českém venkově a součástí širší diskuse o nejstarších panských kostelích.
• Archeologické nálezy ukazují komplexní obraz proměn nivy Doubravy, která osídlením reagovala na hydrologické a sedimentární změny v dlouhém časovém období.
• Průzkumy odhalují kontakt mezi raně středověkým osídlením a pozdějšími fázemi stavebního vývoje kostela, včetně konstrukčních úprav a atribucí k tehdejším sociálním elitám.

Další poznámky: Text uvádí datace pohřbu a konkrétní problematiku výzkumu - rozepře kolem archeologických kontextů a interpretací z různých etap výstavby a osídlení v regionu.

Bezesporu jde o komplexní soubor informací, které spojují archeologické nálezy s historickým kontextem projektů výstavby a s mapováním změn krajiny podél Doubravy. Geologické a geomorfologické poznatky doplňují obraz o tom, jak se nivní plocha proměňovala v průběhu časů a jaký vliv měly záplavy a změny koryta na rozmístění lidské činnosti v okolí Záboří nad Labem.

V budoucnu by mohly pokračovat doplňující výzkumy v nivní zóně a v okolí koryta Doubravy, aby se lépe vyjasnily souvislosti mezi archeologickými nálezy a stavební historií kostela. Přínosem je i spojení terénních prací s historickým kontextem, mapováním a geologickými studiemi, které společně vytvářejí ucelenější obraz o minulosti místa.

tags: #zabori #nad #labem #kostel