Ten, kdo nás staví na pevný základ v Kristu a kdo nás posvětil, je Bůh. Dám vám nové srdce, vložím do vás ducha, kamenné srdce odejmu z vašeho těla a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete následovat mé zákony, zachovávat má přikázání a je plnit. Vyleji svého Ducha na každého, kdo má tělo, vaši synové i dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít věštecké sny, vaši jinoši uzří vidění. (Jl 2,23.26-30)
Biřmování je svátost křesťanské dospělosti. Člověk v ní dostává trvalý dar Ducha Svatého. Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem smlouvu. Biřmovanec říká: Ano, věřím v tebe, můj Bože, dej mi svého Svatého Ducha, abych ti zcela patřil, abych se od tebe nikdy nevzdálil a abych ti vydával svědectví ve svém životě tělem i duší, slovem i skutkem, ve dnech dobrých a zlých. A Bůh odpoví: Ano, také v tebe věřím, mé dítě - a dám ti svého Ducha, dám ti sebe samého. Budu patřit celý tobě. Nikdy od tebe neustoupím ani v tomto, ani ve věčném životě. Budu přítomen ve tvém těle a tvé duši, ve tvých slovech i činech.
Biřmování začíná tichou modlitbou celého společenství. Ticho je v liturgii vždy prostorem pro Ducha svatého. Umožňuje, aby se všichni sjednotili ve svých osobnách modlitbách za biřmovance. Po homilii vztahuje biskup (nebo z jeho pověření kněz) ruce nad shromážděné a připravené biřmovance. Jde o gesto, které od dob apoštolských je znamením daru Ducha.
Biřmovanec je osloven novým jménem, které si sám zvolí. Jméno světce má posílit vztah mezi Církví nebeskou a pozemskou a konkrétně mezi světcem a biřmovancem. Biřmovanci si obvykle volí za patrona toho světce, jehož víra je pro ně inspirací. Přítomen je i kmotr, který obvykle drží ruku na rameni biřmovancova ramena a odpovědnost za vztah, který od této chvíle spojuje biřmovance s církví, připomíná.
Uvědomuje si odpovědnost za vztah, který ho od chvíle spojuje, a má být oporou a příkladem na cestě následování Krista. Je žádoucí, aby kmotr při křtu byl i kmotrem při biřmování, aby se projevila jednota obou svátostí. Dává nám zvláštní dispozice Ducha Svatého k odvážnému šíření víry slovem i životem, i za cenu obětí a kříže. Svatý Ambrož píše: „Uvědom si, že jsi dostal duchovní pečeť... a uchovej si to, co jsi dostal.“
Co se děje během samotného obřadu
Episkopus a kněží spolu s biřmovanci stojí v liturgickém prostoru. Přítomnost kmotrů a dalších koncelebrantů se odráží v strokovitých formulacích a gestu kladení rukou. Deinde Episcopus (et presbyteri qui ipsi sociantur) manus super omnes confirmandos imponunt. Biřmování začíná tichou modlitbou a následně následuje pomazání křižmem. Křižmo je směs olivového oleje a vonného balzámu, kterou na Velký čtvrtek posvětil biskup. Písmo o Ježíši říká, že byl pomazán Duchem svatým a proto olej brzy získal symboliku působení Ducha svatého.
Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení. Pomazáním dostává biřmovanec „označení“, pečeť Ducha svatého. Pečeť je symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví. Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22).
Políbení pokoje, podle sv. Cypriána „signaculum orationis“, končí obřad svátosti a vyjadřuje církevní společenství s biskupem a s věřícími. Následují přímluvy a slavení eucharistie.
Praktické součásti a doprovodné texty
Ve farnosti se obvykle připravuje i materiál pro rodiče, kmotra a svědky. Příprava na biřmování musí být kvalitní, s důrazem na uvědomění si významu svátosti, na živé spojení s Kristem a na následování Ducha Svatého. CIC kán. 892 uvádí požadavek, že biřmovanci by měli stát po boku kmotra, aby si vedli jako praví svědci Kristovi a plnili povinnosti vyplývající z této svátosti.
Po obřadu následuje chvalozpěv a eucharistie. U biřmování bývá důležitá duchovní příprava a volba svědků či patrona se vyrůstá z dlouhodobé praxe farnosti. V některých případech lze biřmování absolvovat i v katedrále, pokud biřmovanec splní podmínky a má potvrzení z farnosti. Příprava na biřmování má vést k hlubší vazbě k Církvi a k živému vstupu do plnosti křesťanského života.
Jak přijmout svátost Biřmování
Člověk má Ducha Svatého přijmout ve stavu milosti, obnoven a posílen svátostmi smíření a eucharistie. Má svátost přijímat s jasným úmyslem, svobodnou touhou po Duchu Svatém a s otevřeností srdce. Pro přijetí biřmování je nutno být ve stavu milosti. Je vhodné přistoupit ke svátosti smíření, aby byl člověk očištěn před přijetím darů Ducha svatého. Biřmovanci podle možnosti ať stojí po boku kmotr, jehož úkolem je starat se, aby si biřmovanec vedl jako pravý svědek Kristův a věrně plnil povinnosti vyplývající z této svátosti.
Po homilii a pronesení jmen biřmovanců bude následovat dílčí část obřadu, při níž biskup (nebo kněz) položí ruce nad biřmovance a modlí se o seslání Ducha Nebeského. Kromě samotného obřadu bývá zajištěna příprava modlitební komunity a zapojení svědka či kmotra do aktu pomazání a uvedení biřmovanců do společenství církve.
JAK PŘIJAT SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ? Biřmování je svátost, která má za cíl dovršit křestní milost a dát Ducha Svatého, aby nás upevnil v Kristově společenství. Přijetí je možné tehdy, když se člověk nachází v stavu milosti a má připravený duchovní rámec pro následování Krista. Příprava na biřmování má být zaměřena na hlubší spojení s Kristem, na žití víry ve společenství Církve a na pochopení darů Ducha Svatého a jeho hnutí. Příprava před biřmováním by měla posílit smysl pro příslušnost k církvi a pro odpovědnost, která s biřmováním přichází.
Terminologie a liturgické postupy se mohou lišit v závislosti na diecézi a místní praxi. CIC kán. 890-892 obsahují rámec pro povinnosti věřících i duchovních při přípravě a samotném přijetí biřmování. Většinou bývá biřmování spojeno s přijetím eucharistie a dovršením křtu, aby věřící rostli v zralosti víry a svědectví.
5 mocných účinků svátosti biřmování
Na závěr je vhodné připomenout praktické tipy pro řečníky při slavnostních proslovech na oslavách a hostinách: proslov by měl být osobní, vyvarovat se klišé, plánovat obsah s ohledem na událost a vztah k oslavenci, a dobře se připravit tak, aby řečník působil klidně a sebejistě. Základem proslovu je přímý kontakt s publikem a jasné sdělení, které odrážíte v souladu s kontextem akce. Jednoduché a srozumitelné vyřčení myšlenek, vhodné tempo řeči a sebejistý postoj pomáhají udržet pozornost a vyhnout se nervozitě.
Prostřednictvím výše uvedených pasáží a principů je možné vytvořit ucelený obraz o biřmování, jeho významu v životě věřícího, liturgických aspektech i praktické stránce slavitelských projevů na hostinách a podobných akcích.