Církev víry je protestantskou evangelikální církví neocharismatického typu, která se ve své teologii i církevní praxi orientuje především podle dvou výrazných osobností hnutí víry: banskobystrického pastora Jaroslava Kříže a budapešťského pastora Sándora Németha. Roku 2012 byla Církev víry registrována ministerstvem kultury (bez tzv. zvláštních práv). Jaroslav Kříž je starší pastor sboru Křesťanské společenství Milost v Banské Bystrici na Slovensku a vůdčí osobnost Křesťanských společenství Slovenska. Tento svazek sborů má stejně jako česká Církev Křesťanská společenství kořeny sahající do socialistického Československa.
Jedním z účastníků Charismatické konference, kterou roku 1988 v Praze zorganizovali charismatičtí křesťané soustředění kolem evangelického vikáře Dana Drápala, byl i slovenský katolík Gabriel Minárik. Konference pro něj znamenala zásadní životní zlom: po návratu z Prahy se rozešel s římskokatolickou církví a pod vlivem charismatických a neocharismatických duchovních učitelů shromáždil v Popradu společenství Nový život v Kristu. Oficiálně vzniklo jako občanské sdružení roku 1990 a následujícího roku se stalo součástí československého svazku nezávislých sborů s názvem Křesťanská společenství. Díky Minárikově aktivitě začala vznikat společenství i v dalších slovenských městech.
Současně se změnou organizace slovenských charismatických sborů docházelo k jejich stále zřetelnějšímu příklonu k neocharismatickému hnutí víry. Tento příklon dokládají překlady knih a misijních brožurek a hlavně návštěvy známých kazatelů hnutí víry, které slovenští představitelé Křesťanských společenství zvali nezávisle na českých. Tak se na Slovensku konala řada akcí, na jejichž základě se vytvořil profil tamního neocharizmatického hnutí: patrně nejvýznamnější byly hromadné evangelizace i letní biblické školy. V těchto formativních letech se Gabriel Minárik rozhodl pro nejtěsnější spolupráci se Sándorem Némethem, pastorem budapešťského Sboru víry. Minárik se s Némethem osobně seznámil a na letní biblickou školu roku 1993 pozval k přednáškám učitele ze Sboru víry. Nejbližším slovenským spolupracovníkem našel Gabriel Minárik v Jaroslavu Křížovi, pastoru Křesťanského společenství Milost v Banské Bystrici.
Jaroslav Kříž vyrůstal v Jihlavě a stal se úspěšným reprezentantem Československa v judu; po konverzi ke křesťanství roku 1984 byl ovšem přinucen zcela změnit způsob života. V době změny společenských poměrů roku 1989 pracoval v kotelně v Banské Bystrici a byl členem tamního sboru Bratrské jednoty baptistů. Ve svobodných poměrech si Jaroslav Kříž osvojil charismatický způsob zbožnosti, spolu s několika dalšími členy sboru opustil baptistickou církev a po čase založil společenství Milost. Roku 1992 se poprvé setkal s Gabrielem Minárikem a roku 1995 s ním navštívil Sbor víry v Budapešti. Tento sbor a jeho pastor Sándor Németh se stali pro Jaroslava Kříže vzorem.
Banskobystrické společenství se začalo od roku 1995 orientovat neocharismaticky, rychle rostlo a podnítilo vznik dalších podobných společenství na Slovensku. Současně s růstem počtu členů i významu banskobystrického sboru se ale proti sboru i jeho pastoru Křížovi zformovala opozice v jiných církvích, na úřadech, mezi občanskými aktivisty i v dalších segmentech veřejnosti. Pokus registrovat Církev Křesťanská společenství Slovenska u ministerstva kultury v roce 2007 byl neúspěšný, a to kvůli údajům o rozporu působení církve se zásadami lidskosti a snášenlivosti. Právní bitva o registraci společenství jako církve stále trvá.
Vliv pastora Jaroslava Kříže a Křesťanského společenství Milost, stejně jako vliv pastora Sándora Némethe a Sboru víry se projevuje i mezi některými českými neocharismatickými křesťany. Počátky české Církve víry jsou spjaty s krizí ve sboru Křesťanské společenství Prostějov. Vedle problémů s tamním pastorem začali někteří členové sboru již nejméně o tři roky dříve vnímat, že jejich mateřský svaz nepřijímá podněty neocharismatického hnutí tak vstřícně, jak by si představovali. Část prostějovského Křesťanského společenství nespokojená s oslabováním neocharismatických důrazů byla v kontaktu se slovenskými Křesťanskými společenstvími už od roku 1997. Jejich vedoucí Radomír Hasa byl roku 2002 ustanoven pastorem Prostějova a pod jeho vedením byla krize vystřídána obdobím růstu a misijní expanze.
Na výzvu Radomíra Hasy a s podporou Křesťanského společenství Milost v Banské Bystrici a jeho pastora Jaroslava Kříže přišel ještě roku 2002 slovenský misionář Martin Mazúch do Olomouce. Společenství kolem něj vzniklé bylo původně misijní skupinou prostějovského sboru, ale roku 2005 se osamostatnilo a Mazúch byl ustanoven pastorem. Tento samostatný sbor byl roku 2006 přijat do svazku Křesťanských společenství. Již brzy po tomto přijetí se však ukazovalo, že sbory v Prostějově i Olomouci jsou teologicky i organizačně vzdáleny od české Církve Křesťanská společenství. Roku 2011 byly proto kolegiem pastorů církve formálně vyloučeny (ve skutečnosti šlo o dohody o odchodu sborů).
Doba vyloučení se vyznačovala rozvojem misijních aktivit: olomoucký sbor spravoval misijní skupinu v Praze (od roku 2005) a v Pelhřimově (od roku 2006). Pražské společenství se k roku 2009 připojila skupina v Ústí nad Labem. Prostějovský sbor založil roku 2003 misijní skupinu v Brně a roku 2005 v Hradci Králové. Díky dalšímu misionáři Róbertu Štepánovi z Banské Bystrice vznikl roku 2009 sbor v Plzni. Jaroslav Kříž inspiroval skupinu, která byla původně součástí sboru Cesta života, k založení sboru Naděje v Českých Budějovicích roku 2011. Roku 2010 začala vznikat i misijní skupina v Ostravě. Podobně jako v Českých Budějovicích došlo k rozdělení také v Hodoníně a tamní skupina orientovaná na pastora Kříže vznikla odchodem z Křesťanského společenství roku 2009.
Pastoři tedy Kříže povzbudili sbory k podání žádosti Ministerstvu kultury ČR o registraci pod názvem Církev víry. Žádost z října 2011 byla kladně vyřízena v květnu 2012. V té době Církev víry působila ve výše uvedených jedenácti městech a v několika dalších zakládala misijní stanice, například v Třinci. Církev víry můžeme považovat za typickou představitelku neocharismatického hnutí; sama se výslovně hlásí k učení Dereka Prince a Kennetha Hagina a ke spolupráci s řadou dalších neocharismatických učitelů. Jednotlivé sbory této církve spojuje přesvědčení, že pastor Jaroslav Kříž je pro ně podle Ef 4, 11-12 „darem služebnosti“ a že mají snahu pomoci mu při uskutečňování jeho vize, která je v souladu s vizí Sándora Németha.
Ve srovnání s neocharismatickými sbory a svazky sborů (zvláště s těmi českými) dává Církev víry po vzoru Křesťanských společenství na Slovensku větší důraz na očekávání druhého příchodu Krista. Vytržení křesťanů na nebesa, k němuž má dojít před Kristovým příchodem, je v Církvi víry očekáváno v řádu desítek let. Někteří pastoři se snaží vypočíst přesné časové určení této události, třeba v návaznosti na křesťanský sionismus. Nejde však o všeobecně přijímanou představu a názorové rozdíly v této věci nevedou k rozmíškám. Obecně platí, že v Církvi víry jsou hojně komentovány a vykládány aktuální politické a společenské události z hlediska blížícího se Kristova druhého příchodu.
Víra ve vytržení motivuje Církev víry podobně jako slovenská Křesťanská společenství k intenzivní misii a k naplňování misijního plánu; těsně před vytržením má na Zemi dojít k velkému probuzení. Také nauka o démonech se v Církvi víry zdá být propracovanější než v jiných neocharismatických společenstvích a mobilizace k „duchovnímu boji“ naléhavější. S duchovním bojem souvisí i naděje na ovlivňování celé společnosti křesťany. Pastoři proto vyzývají členy Církve víry ke společenské angažovanosti a ke snaze získat ekonomický a politický vliv ve společnosti.
Snad pod vlivem napjatého vztahu k slovenským Křesťanským společenstvím je v české Církvi víry patrné ještě silnější odmítání jiných křesťanských církví a styků s nimi, než je v neocharismatickém hnutí obvyklé. Církev je tvořena formálně samostatnými místními sbory, které vede pastor. Zásadní je však přijetí osobní autority pastora Jaroslava Kříže a jeho spolupracovníků. Od Jaroslava Kříže a dnes již i dalších duchovních Církve víry je odvozena autorita pastorů v jednotlivých sborech. Nejvyšším orgánem církve je kolegium pastorů a zástupců misijních skupin. Pastoři mají právo přijímat i vylučovat členy, disponovat majetkem sboru a případně povolávat starší sboru jako svou pomoc a podporu. Proti vyloučení se členové mohou odvolat ke kolegiu pastorů. Kolegium také povolává a odvolává pastory a vedoucí misijních skupin, volí ze svého středu předsedu, který spolu s místopředsedy reprezentuje církev navenek, rozhoduje o majetku církve, zřizuje i ruší sbory a misijní skupiny a podobně.
tags: #zakladatel #krestanske #viry