Jan ve třinácté kapitole svého evangelia popisuje poslední Ježíšovu večeři s učedníky odlišně od synoptiků, vkládá pasáž o mytí nohou. To bylo v antice při vstupu do domu běžné, tato podřadná práce byla však vyhrazena otrokům. Ježíš navíc neumývá nohy při příchodu, ale uprostřed večeře, je tedy zřejmé, že jeho konání má význam symbolický, nikoli praktický. Za povšimnutí stojí také skutečnost, že Ježíš myje nohy všem, tomu, kdo jej má zradit i tomu, který jej zanedlouho zapře.
S přikázáním lásky je úkon mytí nohou dáván do souvislosti jako zhmotněné symbolické vyjádření jeho významu. Ježíšovo mytí nohou učedníků bývá často vykládáno jako nastavení parametrů autority v církvi. Pán myje nohy učedníkům. Ten, kdo nese v církvi autoritu je ten, kdo má ostatním sloužit, v přeneseném významu jim má mýt nohy.
Různá liturgická praxe a výklady se v různých církvích liší. Jednotlivé církve či hnutí zdůrazňují více či méně jeden či druhý aspekt, když do svého liturgického slavení včleňují mytí nohou. V některých církvích je vykonávání obřadu v aktivní roli vyhrazeno církevním hodnostářům, tím má být vyjádřeno poselství „sloužící autority“. V jiných církvích či hnutích si členové myjí nohy sobě navzájem.
Rituální mytí nohou se v křesťanství vyvíjelo po dvou liniích. Jednak v monastické tradici, odkud se posléze přenesl i do katedrální liturgie. Nejstarší zmínky o rituálu nicméně nalézáme v souvislosti s křestní liturgií. Dochovaly se dokumenty ze synodu v hispánské Elvíře konané v letech 300-303, který tento zvyk v místních církvích zakázal. Zatímco v Římě se křestní mytí nohou zřejmě nikdy nepraktikovalo, v ostatních místních církvích tomu bylo různě. Vymizení křestního mytí nohou pravděpodobně souvisí s prosazováním římské liturgie na přelomu 8. a 9. století.
Paralelně se rituál vyvíjel v monastické tradici. Původní zvyk mytí nohou hostům (mandatum hospitum) se během středověku měnil: adresátem úkonu se stali především chudí (mandatum pauperum). Na Zelený čtvrtek býval tento rituál slavnostně prováděn pro chudé, eucharistie se chudým účastnit nemohli. Vedle mytí nohou chudým se v řeholních společenství praktikoval i zvyk mytí nohou bratřím (mandatum fratrum). Analogicky se oba zvyky přenesly do katedrální liturgie.
Nejstarší zmínky o povinnosti vykonávat během Zeleného čtvrtku rituál mytí nohou (avšak pouze mezi kleriky) nalézáme ve výnosu synodu ve španělském Toleduu. V Římě se zvyk praktikoval spíše jako projev osobní zbožnosti, do oficiální liturgie se zde dostává teprve v průběhu 12. století. V Církvi adventistů sedmého dne je obřad mytí nohou vždy součástí slavení Večeře Páně, která se obvykle koná jednou za čtvrt roku a je projevem pokory, odpuštění a sounáležitosti.
Adventisté kladou důraz na to, že nelze vstoupit do společenství s Ježíšem bez pokožky pýchy či svárů. Eucharistickému slavení tedy vždy předchází úkon vzájemného mytí nohou. Latinské označení mandatum se odráží i v anglickém názvu Mandy Thursday pro Zelený čtvrtek.
V praxi liturgie se obřad mytí nohou může stát součástí eucharistie po homilii. Předsedající tak může umýt nohy některým členům shromáždění a obvykle je doprovázen hymnou Ubi caritas. V různých tradicích se obřad uplatňuje nejen na Zelený čtvrtek, ale i v rámci svěcení jáhnů v anglikánské tradici.
V katolické a pravoslavné tradici bývá mytí nohou dosud vyhrazeno církevním hodnostářům, což klade důraz na zvěstování kristovského výkonu autority v církvi. Na druhé straně v církvích vycházejících z reformační tradice častěji vidíme, že si členové obcí myjí nohy vzájemně. Domnívám se, že právě proto, že není obřad mytí nohou pokládán za svátost, je křesťanům dána značná svoboda v jeho praktikování.
Jako konkrétní příklad z praxe lze uvést, že v některých společenstvích Víry a světla se stává obřad prosinec-členskou součástí setkání a je používán jako specifický způsob slavení. Prostota a výmluvnost obřadu umožňuje hluboké propojení členů komunity a vyjádření vzájemné úcty a pokory v neverbální rovině.
Ukázky z různých tradic ukazují, že mytí nohou může fungovat jako Janova alternativa nebo doplnění k popisu poslední Večeře. Zatímco synoptické líčení klade důraz na slavení Večeře Páně v rámci většiny církví, Janovo evangelium zdůrazňuje symbolický a éthický rozměr služby a pokory.
Podstatné je, že mytí nohou není univerzálně povinné, avšak pro některé církve a hnutí představuje klíčový způsob vyjádření vztahu k Ježíši Kristu a mezi členy společenství. Je to gesto, které zdůrazňuje, že následování Krista zahrnuje službu druhým a vzájemnou pokoru, a že samotná liturgie může být zhmotněním této etiky v praxi.
- Historie a teologické významy mytí nohou v různých tradicích.
- Symbolika laskavé služby a autority v církvi.
- Praktiky v katolické, pravoslavné, anglikánské a adventistické tradici.
- Vliv hnutí Víry a světlo a jeho specifický rituál.