Václavův svátek je oslavou národního světce, s nímž je spojena více než tisíciletí trvající křesťanská tradice, i připomenutím české státnosti a národní svébytnosti. Symbolika křesťanská i národní a státní se ve Václavově osobě spojily natolik, že se pro mnohé generace kníže Václav stal oporou a záštitou v těžkých chvílích našeho národa. Nic na tom nezměnily dlouhé roky, kdy se nepřátelé naší svobody pokoušeli svatováclavskou tradici zneužít nebo dokonce potlačit.
Osobnost sv. Václava je nám skryta v nejasných obrysech raného středověku. Víme, že do české historie vstoupil jako jeden z prvních historicky doložitelných panovníků přemyslovské dynastie a že to bylo v době rodícího se českého státu, jeho hranic a jeho pokusů etablovat se v tehdejším politickém uspořádání mnohdy velmi konfliktní a svárlivé Evropy. Víme, že to pro panovníka představovalo mnoho obtížných úkolů. Jako diplomat musel být připraven ke složitým politickým vyjednáváním, která měla ochránit a posílit postavení mladého českého knížectví. Jako vládce byl nucen čelit opozici doma i v zahraničí a neustále obhajovat své nezávislé postavení. A jako taktik si musel být plně vědom pomíjivosti uzavíraných dohod a smluv.
Konkrétní rysy osobnosti knížete Václava nám historie poodkrývá jen spoře, chybějící informace zaplňují legendy vzniklé až po jeho smrti. Z nich však můžeme soudit, že v podstatě řešil obdobné problémy, jaké stojí před námi o více než tisíc let později: jak zajistit mír a stabilitu, jak uspořádat vztahy našeho státu k blízkým velmocím, jak sjednocovat protichůdné zájmy doma a jak řešit naše vlastní střety.
Kníže Václav se již nedlouho po své smrti stal národním světcem a symbolem české státnosti. Svatováclavská tradice pomohla začlenit naši zemi do západní křesťanské civilizace. Jeho důraz na mírovou politiku a na odpor proti násilí významně formovaly naši národní povahu. Mementem nám je i Václavův tragický skon, výsledek snad bohužel až příliš tradiční české politické nesvornosti, která se v jeho době nezastavila ani před bratrovraždou.
Postava sv. Václava se stala součástí národní identity a touhy po jejím dalším zachování. Objevovala se na královských pečetích, obrazech, nástěnných malbách kostelů. Pod jeho ochranu byl svěřen symbol svrchované panovnické moci - královské klenoty. Jeho jméno nese i naše královská koruna. Svatováclavský chorál, který zazní v závěru dnešní slavnosti, se stal tradiční součástí korunovačních obřadů i lidových poutí.
Ke svatému Václavovi se bezesporu hlásí i husitská tradice. Ta, která nepohrdla základními prvky českého státu, byla schopna hledat dorozumění uvnitř české země i porozumění v zahraničí. Svatého Václava však na basilejském koncilu odmítli radikálové, táborité a sirotci, pro které síla zbraní a fanatická neschopnost kompromisu znamenala dovedení této země až k lipanské bitvě, která nastolila v zemi mír a pořádek, která umožnila, aby jagellonská dynastie pokračovala ve svatováclavské tradici. Vladislavu II. vděčíme za základní podobu svatováclavské kaple. K ní a ke Staré Boleslavi, svatováclavskému odkazu, se přihlásí i nastoupivší habsburská dynastie v osobě Ferdinanda I., panovníka, který právě v duchu této tradice píše svou liber reformationis, návrh náboženského smíru určený pro tridentský koncil a podporovaný tehdejším státním sekretářem sv. Karla Boromejského.
To je také jeden z důvodů obliby tohoto světce v barokních Čechách, kde se s ním setkáváme na obrazech v našich chrámech či na mariánských sousoších. Jistě, že jedním z důvodů úcty bylo i sociální cítění tohoto světce, který umírá jako ošetřovatel za morové epidemie v Miláně, ale nepřipomínal tento celosvětově známý římský prelát svým způsobem i svatého Václava?
I Praha císaře Rudolfa II., opětné centrum římské říše, je městem svatováclavským. U svatého Václava na jeho náměstí hledá pomoc český národ v době "vesny národů" v roce 1848, v době mnichovské zrady nás ke svatému Václavu svolává básník František Halas. U svatého Václava vyjádří svůj zoufalý výkřik k národu také Jan Palach. Na Václavově náměstí se rozhoduje v listopadu 1989.
Domnívám se, že svatý Václav tak, jak nám ho přibližují svatováclavské legendy - zbožný, skromný, vzdělaný, mírný a mírumilovný vládce - je zakladatelem toho ideálního českého státu, ve kterém se každý může cítit jako doma. Každému je přiznána svoboda, ale i určitá míra solidarity a sociální jistoty.
Jako doplnění k historickému obrazu lze připomenout i další svědecké výpovědi: Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison. Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison. Bohu Otci chválu vzdejme, svatým křížem se žehnejme: Ve jménu Otce i Syna jeho i Ducha Svatého.
Mnich Kristián o Václavovi napsal, že byl dokonalý ve víře, všem chudým činil dobře, nahé odíval a hladové sytil. Narodil se podle tradičního podání kolem roku 907 ve Stochově u Libušína. Otcem byl Vratislav I. a matkou Drahomíra. Získal potřebné vzdělání pro styk s německými sousedy a snažil se o nábožensko-kulturní povznesení země. Jeho smrt v Branově, r. 925 či 935, zůstává historicky sporná, avšak jeho odkaz přežívá v legendách a chorálech.
V závěru lze říci, že svatý Václav je zakladatelem ideálu českého státu, ve kterém se každý může cítit doma, a jeho učení o míru, spravedlnosti a odpouštění zůstává stále živé v národní paměti i v náboženské kultuře Čech. Svatováclavské ideje a tradice byly a jsou s námi a měly by být i v budoucnu.
