Určitě jsem se dozvědela hodně nových věcí, jiné si oživila. Z. Mahler je skvělý vypravěč. Ale nevyhovoval mi téměř jednolitý text, velmi málo rozčleněný. Pokud jsem se chtěla k nějaké informaci vrátit, bylo obtížnější ji nalézt. Chybělo mi i častější datování. A druhá věc - v určitých částech textu nebylo zcela zřejmé, kdy se autor přemístil z oblasti faktů do říše legend, fantazie a hypotéz.
Poté, co císař prohlásil Habs Burky věčnými dědici českého království (zákonem v němčině, kterou ustanovil jako úřední jazyk), přenesl své panovnické sídlo natrvalo do Vídně. Odvezl i korunovační klenoty do své šackomory - kapitulu, která se ověnčila přívlastkem „vždy věrná“, sice vázaly dávné regule Karla IV. a papežská bula o nedotknutelnosti a neměn-ném umístění koruny sv. Václava, ale neprotestovala ani slovem, natož klatbou.
Praze tím byl přisouzen periferní význam, Čechy měly poklesnout na provincii, vzdorný národ byl vytlačen z velkých dějin, dopřána mu jenom všednodennost, své panovníky po celá pokolení ani neznal. Když na konci třicetileté války, která zahájena Bílou horou přerostla v evropské střetnutí katolického a protestantského tábora, v němž Čechy byly postiženy co křižovatka armád a časté bojiště, konečně zaznělo ve svatovítské katedrále mírové Te Deum, zbyly z království jen zpustlé, vylidněné kraje.
Po drancování a masakrech klesl počet obyvatel na necelý jeden milion. V bigotní monarchii, za rekatolizační éry se ovšem myšlení a mínění nepovažovalo za soukromou záležitost, každý musel vykazovat, jest-li a nakolik osvědčuje pravou víru. Z arcibiskupství byla nařízena síť komisí, které evidovaly a soustavně hlásily vývoj zbožnosti: v seznamech farníků se rozlišovalo několik kategorií, od nadějných jedinců přes podezřelé živly až po nenapravitelné případy.
Během této doby množily se stížnosti pranýřující vlažnost: „nahlédne do svatyně jen jako pes do kuchyně“, „dřív se pokloní dívce než oltáři“, „klábosili před chrámem, až je rychtář musel zahnat dovnitř žilou“. V sousedství katedrály bylo nutno zrušit dvě hospody, neboť krčmáři nerespektovali zákaz čepovat v době mší. Zpověď se stala klíčovou povinností, všichni obdrželi zpovědní lístky, na kterých kněz stvrzoval, zda se vyznali i ze skrytých skutků.
Pokud se vyskytli faráři, kteří lístky za úplatu falšovali, byli souzeni samým arcibiskupem. Stalo se tak třeba Vavřinci Nižborskému léta Páně 1631, kat ho na popravišti za katedrálou zbavil sutany a po světsku mu srubl hlavu. Církev se ovšem snažila i předložit nové hodnoty, vytvořila rejstřík přitažlivých akcí, schopných získat vědomí lidí: jezuité (zpovědníci mocných, včetně císaře) se soustředili hlavně na školství, na mládež, pořádali oslnivé didaktické podniky, pašijová divadelní představení, prosadili četné liturgické svátky a slavnosti.
Z jejich podnětů se odvinula vlna poutí; každoročně se z katedrály sv. Nedávám často ukázky z knih, ale tyto dva úryvky mi přišly skvělé.
- První záznamy ukazují, jak instituce mapovaly a regulovaly víru a veřejné chování věřících.
- Druhé ukazují, jak důležité byly poutě a misijní aktivity pro udržení mátého společenského řádu a víry.
Tyto pasáže spolu ukazují, že historické záznamy často kolidují s legendami a že změna monarchie a církevních praktik formovala každý aspekt veřejného života, od státních ritualů až po soukromé svědomí jednotlivců.
| Počet obyvatel | Hmotný utrpení / škody | Hlavní cíl církevních komisí |
|---|---|---|
| odhadované číslo po 30lete válce: kolem 1 milion | pokračující masakry a plundrování | evidovat zbožnost a vyrovnávat praxi věřících |
Celkově text poukazuje na napjatý vztah mezi historickým faktickým rámcem a nároky tradičního vyobrazení minulosti, ale i na to, jak moc politické změny a náboženské reformy formovaly paměť a identitu země.