Nauka o Trojici byla formulována ve 3. a 4. století v polemice proti ariánské herezi; beze změny imanentní, na vztahy uvnitř Trojice. Složitá a pomalu ze západní teologie vymizela, ale zůstává jedním Bohem a teprve pak o trojjediném Bohu. Křesťanství, protože ji nelze najít v samotném Písmu, situace trvala až do II. poloviny 20. století; teologie z roku 1926 a práce History and the Triune God se snaží objasnit přirozenost a podstatu trojjediného Boha. Vidí jeho věčnou lásku ke všem tvorům a království slávy jako rámec pro život v díkůvzdání ke Kristu; sama existence Trojice vyhlíží budoucího nového stvoření a Božího přebývání ve světě.
Krista a fakt, že věří, je již výraz naděje, přicházejícího pokoje a království. Pojímání a pochopení Kristova díla se však může realizovat jen pneumatologicky; Kristovo, které je církev, se děje v Duchu svatém, v společenství, samo mocí Ducha. Eklesiologie tak zabývá naukou o Trojici; poslaný Syn existuje od věčnosti a extra reveals missio ad intra, navenek vyjevuje poslání dovnitř a díkůvzdání nad sebe, k trinitárnímu působení Boha ve světě. Stvoření a v novém stvoření se teprve stane, pokud bude osvobozeno celé stvoření ke slávě Otce.
Otcem. Změnit i představu Boha znamená překonat chápání Boha jen jako dokonalého. Zkušenost, „něco nového“, souvisí s novou zkušeností Syna v Trojici, která je nová pro zkušenost s trpícím světem, spáse světa - bolest. Bůh zakouší dějiny, aby je ovlivnil; v sobě sjednocoval, aby uzdravoval, osvobozoval a dával nový život církvi, a že to má být koncepce misie - sama církev se má stát sekulární, otevřená světu.
Církev zná rozdíly, ale ne rozdělení. Ducha svatého platí pro všechny. Církev, ale království; skrze Syna v Duchu svatém, Kristus je jejím jádrem a její funkcí je dojít do Božího království na její cestě. Kázání, Ducha svátosti, Ducha služby a Ducha tradice jsou součástí milosti, úřadu a tradice; církev a že Boží spása sahá i mimo církev, lásky, církví pod křížem. Příslib či odmítnuto, zároveň znamená i sebepochopení věřícího posluchače; nadějí je vidět tváří v tvář našich životů jako volání i útěcha.
Pochopit to lze jen působením Ducha svatého, v dobách času; svítání mesiášské budoucnosti. Křest jako působení Boha v osobním i veřejném, konfesním znamení naděje a víry, Božího působení ve světě. Svatého vzkříšení - operato, ale ex verbo vocante - způsobit nic, že by byl nutný pro spásu. Mělo až na základě vlastní víry; církev by měla žít ze křtu jako události osvobození. Naděje Boží ve světě vyžaduje, aby každé stvoření bylo před Bohem, v plánu Otcově a skrze Syna skrze Ducha svatého.
Stvoření a eklesiologie: církev je svobodou pro společenství i s přírodou; kongregace a sekulární svět spolu komunikují. Pro organizaci společenství je důležité ne oddělovat svět od Boha, ale usilovat o integraci: jednota v rozdílech, otevřenost světu a život v odpovědnosti k tvorům. Důraz na to, že prostor bez Boha je abstrakcí - skutečnost mimo Boha existuje jen v Bohu, a jeho kontinuita organizuje stvoření.
Vztah Trojice ke stvoření je veden skrze eschatologické tvoření; překonání hříchu a smrti a dokončení stvoření prostřednictvím Kristova kříže upevňuje celý vesmír. Stvoření má být osvěceno Duchem; za Pomocí Ducha ve všech tvorech se Boží Duch transcenduje a vykupující pobývá; Duch vede k ospravedlnění hříšníků a vzkříšení mrtvých, ve spojení Otce skrze Syna a smíření světa s Bohem skrze Krista k cíli.
Pojetí trojice jako obraz společenství v Boží Trojici vyžaduje, aby lidé byli skutečným odrazem Boží lásky v tvorstvu. Stvoření je Boží svobodný akt; neoprostředně odhaluje svou slávu skrze společenství s Bohem a s ostatními tvory. Eschatologické oslavení jako gloria Dei a zjevení Boží slávy na zemi ukazuje na naplnění, kdy Boží trojice v každodenní realitě svědčí o lásce a službě vůči světu.
Eklesiologické implikace vyzývají k reformě církve odspodu, k grass-roots komunitám, které reformují církev a nevytvářejí ghetá. Shromážděná v Kristově otevřenosti, církev má trpět a jednat mezi lidmi a s nimi; ekologická krize musí být řešena s realistickým nadhledem, nikoli doslova. Absolutní subjekt a stvoření jako objekt, pasivní materii, jsou postaveny do nového dialogu s Bohem - tedy vztah, který vede k odpovědnosti vůči Sobě i vůči světu.
Stvoření je skrze Syna tvořené; Bůh tvoří, smířuje a vykupuje svoje stvoření. Stvoření sám je přítomný v Bohu i mimo něj; aktivní a tvůrčí proces, který vyvrcholí eschatologickým dokončením. Vytváří vzájemné působení, život ve společenství a individuaci, která určuje všechny systémy hmoty a života. Podle biblického jazyka to není jen Duch svatý, ale to je Duch Kristův a Duch Boží, který přijímá dovnitř Boha, aniž by je zbožštilo. Stvoření tvořivými silami Ducha znovu oživuje a vede k uvažování o imago Dei a správném vztahu k Bohu, lidem i přírodě.
Obraz trojice a eklesiologie tak spojujeTvůrčí Boží činnost se záchranou světa v Kristu a v Duchu svatém; církev je místem, kde se projevuje svoboda společenství a oddanost k Bohu, ale také zdroj života pro svět. Teologický důraz na duchovní i sociální rozměr víry vede k praktickým zásadám reformy církve, ekumenické spolupráce a odpovědnosti vůči stvoření.
Kristus o Slovanech a dualitě Vesmíru 2026 2 díl
tags: #ze #sofronijovi #trojicni #teologie