Muž i žena jsou obrazem a podobou Boha. Ježíšovo učení o ženě mění dějiny. Žena byla před Ježíšem něco jiného než po něm. Ježíš přidává ženě na důstojnosti a klade ji na roveň muži, protože doceňuje první slova Stvořitele, který praví, že oba dva jsou „obrazem a podobou Boha“.
Oba dva, nikoli muž a potom - trošičku níže - žena. Samotný muž bez ženy po svém boku - ať již jako matky, sestry, manželky, spolupracovnice, přítelkyně - není obrazem Boha. Snižování ženy je hříchem proti Bohu Stvořiteli. Bez ní totiž my muži nemůžeme být obrazem a podobou Boha. Vůči ženě existuje ohavná předpojatost, nevyslovená. Kolikrát jen se musejí děvčata, aby získala zaměstnání, prodávat jako předmět na jedno použití? Kolikrát?!
Existují anonymní ženy, jejichž pohled je takříkajíc vyhaslý, protože je zastřený hanbou. Neznají úsměv, ani radost. Nejde ale jen o ženy viditelně na okraji, nýbrž i ve všedním životě se vyskytuje odpudivý postoj k ženě jakožto druhořadému předmětu. Měli bychom o tom uvažovat více. Ježíš měl maminku, přátelil se s ženami, které mu pomáhaly v jeho poslání a podporovaly jej.
Historik Tom Holland přestal jako chlapec věřit v Bibli. Řečtí a římští bohové jej přitahovali mnohem víc než ukřižovaný hrdina křesťanské víry. Po letech bádání však v knize Dominion došel k závěru, že křesťanství hluboce ovlivnilo dokonce i podobu světských westernů. Pravdivé zjištění, že si všichni lidé jsou svou důstojností rovni, se ani zdaleka nerozumělo samo sebou. Takový Říman by se tomu byl vysmál. Pro boj proti diskriminaci na základě pohlaví či sexuality však bylo třeba velkého počtu lidí spjatých navzájem přesvědčením, že každý jedinec má neodmyslitelnou hodnotu. Tato zásada ….
Související - Služba žen v církvi? V řecko-římském myšlení měli muži vyšší hodnotu než ženy, a jako důkaz sloužil pohlavní styk. „Čím byla dobytá města pro meče legií, tím byla pro Římana těla určená k pohlavnímu využívání,“ napsal Holland. Křesťanství tento vzorec odmítlo. Bůh neviděl ženy jako podřadnější než muže - jak muže, tak i ženu stvořil k svému obrazu. Scénář, jaký líčí televizní seriál Příběh služebnice a v němž jde o soulož muže se zotročenou ženou, je právě jednou z věcí, kterou křesťanství postavilo mimo zákon.
Povinností křesťanského manžela bylo milovat svou ženu tak, jako Kristus miloval církev (Efezským 5,25). Skutečnost, že je žena tělesně poměrně slabá, neměli muži považovat za právo nad ní panovat, nýbrž za důvod prokazovat jí čest jako spoludědičce milosti života (1. Na rozdíl od praxe římských rodin, které dcery často provdávaly v předpubertálním věku, se křesťanské ženy měly vdávat později. Žena, jejíž muž zemřel, měla být podpořena ve svém rozhodnutí, pokud chtěla zůstat sama, jinak měla právo provdat se za muže podle vlastní volby, s podmínkou, že jde o muže náležejícího Pánu (1.
Jaký div, že bylo křesťanství pro ženy tak přitažlivé! Kdybychom měli možnost číst evangelia pohledem lidí prvního století, otřáslo by námi Ježíšovo jednání se ženami. Partnerem v jeho nejdelším zaznamenaném rozhovoru s jednotlivcem byla samařská žena špatné pověsti (Jan 4,7-30), a nešlo o ojedinělý případ. Jednou večeřel v domě jistého farizeje, a tu přišel nezvaný host; byla to „žena hříšnice“. Plakala Ježíši u nohou, vytírala mu je svými vlasy a líbala. Farizej byl zděšen: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice“ (Lukáš 7,39). Ježíš ale svému hostiteli, který mu už v duchu „zavařil“, sám zavařil prohlášením, že ta žena je příkladem lásky (Lukáš 7,36-50).
Jednou byl Ježíš na cestě k dvanáctiletému děvčátku, kterou chtěl uzdravit. Jedna žena, která dvanáct let trpěla menstruačním krvácením, usoudila, že by se uzdravila, kdyby se mohla jen dotknout třásní jeho šatu. A měla pravdu - ihned byla v pořádku. Ježíš však nešel hned dál. Když konečně dorazil k dvanáctileté pacientce, byla už po smrti. Nebylo ale pozdě! Ježíš ji aramejsky, jak se tehdy mluvilo, řekl: ‚Děvče, pravím ti, vstaň!‘ A ona vstala (Marek 5,41).
Lukášovo evangelium často srovnává ženy s muži - a kde jde o kontrast, dopadá to srovnání ve prospěch žen (viz například necitelný soudce a vytrvalá vdova, Lukáš 18,2-5). Nahlédněme do Ježíšova vztahu k ženám trochu hlouběji na příkladu jeho přátelství se dvěma sestrami. Nejprve se s Marií a Martou setkáváme u Lukáše, když je Ježíš u nich v domě. Marta horlivě obsluhuje, Marie sedí Ježíši u nohou, učí se s jeho učedníky. Ježíš však odpovídá: „Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde“ (Lukáš 10,42).
V kultuře, kde se od žen očekávala služba, nikoli studium, se Ježíš Mariina učednictví zastává. Martu však rozhodně nezavrhuje! Vlastně to vypadá, že Ježíš nechal Lazara umřít z části z toho důvodu, aby mohl s Martou - kterou miloval (Jan 11,5) - mít tuto rozmluvu, při níž pronesl slova, která změnila svět: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Marta tomu uvěřila.
Autor: Rebecca McLaughin Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 30. Líbí se vám tento článek? Údaje, které máme z evangelií o Marii Magdalské, jsou velmi stručné. Lk 8,2 nás informuje, že mezi ženami, které Ježíše následovaly a svým majetkem mu pomáhaly, byla Marie Magdalská, tj. jedna žena jménem Marie původem z Migdal Nunayah, řecky Tariquea, malé vesnice u Galilejského jezera, 5,5 km na sever od Tiberiasu.
Ježíš z ní vyhnal sedm zlých duchů (Lk 8,2; Mk 16,9), tj. „všechny zlé duchy“. Výraz lze chápat jako posedlost ďáblem, ale také jako tělesnou nebo duševní nemoc. Synoptičtí evangelisté se o ní zmiňují jako o první ze skupiny žen, které zdálky sledovaly ukřižování Ježíše (Mk 15,40-41 a odst.) a které seděly naproti hrobu (Mt 27,61), když Ježíše pohřbívali (Mk 15,47).
Uvádějí také, že po sobotě záhy zrána se Maria Magdalská a další ženy k hrobu vrátily, aby tělo pomazaly nakoupenými vonnými oleji (Mk 16,1-7 a odst.). Svatý Jan uvádí s drobnými odchylkami stejné údaje. Marie Magdalská je s Pannou Marií u kříže (Jan 19,25). Po sobotě, ještě za tmy, přišla k hrobu a viděla, že je kámen odstraněn, a oznamuje to Petrovi. Má za to, že někdo Ježíšovo tělo vzal (Jan 20,1-2).
Při návratu k hrobu pláče a setkává se se vzkříšeným Ježíšem, který jí nakazuje, aby oznámila učedníkům, že vystupuje k Otci (Jan 20,11-18). To je její sláva. Proto ji církevní tradice na východě nazývá „isapóstolo“ (rovná apoštolu) a na západě „apostola apostolorum“ (apoštol apoštolů). Na východě existuje tradice, která říká, že byla pohřpena v Efesu a že její ostatky byly převezeny v IX. století do Konstantinopole.
Marie Magdalská a záměna s dalšími ženami z evangelií. Marie Magdalská byla často ztotožňována s dalšími ženami, které se objevují v evangeliích. Od století VI. a VII. byla v latinské církvi tendence ztotožňovat Marii Magdalskou s hříšnou ženou, která v Galileji v domě farizeje Šimona smáčela Ježíšovy nohy svými slzami (Lk 7,36-50).
Na druhé straně někteří Otcové a církevní spisovatelé už při harmonizování evangelií ztotožňovali tuto hříšnou ženu s Marií, sestrou Lazara, která v Betánii pomazává vonným olejem hlavu Ježíše (Jan 12,1-11; Mt 26,6-13). V důsledku toho, hlavně díky svatému Řehoři Velikému, se na západě rozšířila myšlenka, že tyto tři ženy byla jedna a táž osoba. Nicméně evangelijní data nenaznačují, že se má ztotožňovat Maria Magdalská s Marií, která pomazává Ježíše v Betánii, neboť tato žena, jak se zdá, je Lazarovou sestrou (Jan 12,2-3).
Nebezpečí ztotožňování ale nevypovídá nic o tom, že by mariánské postavy byly bezvýznamné. Ježíš chválí lásku hříšné ženy: „Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně prokazuje nyní tolik lásky“ (Lk 7,47) a tato velká láska se projevila i při setkání Marie s Ježíšem po vzkříšení (Jan 20,14-18). V každém případě i kdyby se jednalo o stejnou ženu, její hříšná minulost ničemu neškodí. Petr byl nevěrný Ježíšovi a Pavel pronásledoval křesťany. Jejich velikost nespočívá v jejich dokonalosti, ale v jejich lásce.
Marie Magdalská, prvotní církev a gnostické sekty. Díky své významné roli v evangeliu to byla postava, které byla věnovaná velká pozornost ze strany některých okrajových skupin v prvotní církvi. Jedná se především o gnostické sekty, jejichž spisy obsahují tajná zjevení Ježíše po zmrtvýchvstání a k vyjádření svých myšlenek používají postavu Marie. Soubory těchto textů nemají historický podklad. Otcové církve, církevní spisovatelé a další díla zdůrazňují úlohu Marie jako apoštolky Pána a hlasatelky evangelia.
Od X. století se objevila smyšlená vyprávění, která vychvalovala její postavu a která se šířila hlavně ve Francii. Zde vzniká legenda nemající žádné historické opodstatnění, že Magdalena, Lazar a někteří další, když začalo pronásledování křesťanů, odešli z Jeruzaléma do Marseille a evangelizovali Provence.
Rodí se souvislost: narozený ze ženy. Narodil se z ženy - tak přišel na svět Ježíš. První den v roce slavíme tento sňatek Boha a člověka, uskutečněný v ženském lůně. V Bohu bude naše lidství navždy a Maria bude navždy Matkou Boží. Je ženou a matkou. To je podstatné. Z ní - ženy - plyne spása, a není spásy bez ženy. V ní se Bůh spojil s námi, a chceme-li se sjednotit s Ním, jděme stejnou cestou: skrze Marii, ženu a matku.
Proto začínáme rok ve znamení Madony, ženy, jež utkala Bohu člověčenství. Chceme-li tkát lidství, osnovu svých dnů, musíme začínat od ženy. Narozený ze ženy. Obrození lidstva začíná od ženy. Ženy jsou pramenem života. A přece jsou neustále uráženy, bity, znásilňovány, nuceny k prostituci a k ničení života, který nosí v lůně. Každé násilí způsobené ženě je profanací Boha, který se narodil z ženy. Z ženského těla vzešla lidstvu spása. Z toho, jak nakládáme se ženským tělem, je zřejmá úroveň našeho lidství. Kolikrát jen bývá ženské tělo obětováno na profánních oltářích reklamy, zisku, pornografie a vykořisťováno jako zužitkovatelný zevnějšek. Je třeba jej osvobodit, respektovat a ctít. Je nejušlechtilejším tělem světa, jež počalo a přivedlo na svět Lásku, která nás spasila!
Ponižováno je dnes také mateřství, protože jediný zajímavý růst je ten ekonomický. Jsou matky, jež riskují neschůdnou cestu v zoufalé snaze dát plodu svého lůna lepší budoucnost a jsou pokládány za přebytečná čísla lidmi, kteří mají plná břicha věcí, ale prázdná srdce bez lásky. Narozený ze ženy. Podle biblického podání je žena vrcholem tvorstva a jakousi syntézou veškerého stvoření. Spočívá v ní totiž účel samotného stvoření: rodit a opatrovat život, být ve společenství se vším a uchovávat všechno. To činí Madona v dnešní evangeliu: »Maria - stojí v textu - to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom« (Lk 2,19).
Uchovávala všechno: radost z Ježíšova narození a zármutek nad odepřenou pohostinností v Betlémě; Josefovu lásku a úžas pastýřů; přísliby i nejistoty pro budoucnost. Všechno si brala k srdci a ve svém srdci všemu dávala místo, i protivenstvím. Ve svém srdci uspořádala s láskou každou věc a všechno svěřovala Bohu. Toto Mariino počínání znovu ukazuje evangelium, když na konci Ježíšova skrytého života podává, že »Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci« (Lk 2,51).
Toto opakování nám dává na srozuměnou, že uchovávání v srdci nebylo pro Madonu dobrým skutkem, který občas dělávala, nýbrž její povahou. Je vlastností ženy, že má na srdci život. Žena ukazuje, že smyslem života není další a další produkce věcí, nýbrž uchovávání toho, co je. Pouze ten, kdo se dívá srdcem, vidí dobře, protože umí „vidět dovnitř“, tedy člověka přes jeho chyby, bratra za jeho křehkostmi, naději v těžkostech; vidí Boha ve všem.
Ptejme se na začátku nového roku: „Umím se na lidi dívat srdcem? Mám na srdci lidi, se kterými žiji? Anebo jim ubližuji řečmi?“ A zejména: „Je ve středu mého srdce Pán? Anebo jiné hodnoty, zájmy, kariéra, bohatství a moc?“
Jednotou církve bývá podle tohoto pohledu Maria, žena a matka. Jedině, budeme-li mít život na srdci, dokážeme si jej hledět a překonat lhostejnost, která na nás doléhá. Prosme o milost žít tento rok s touhou brát si druhé k srdci a opatrovat druhé. A chceme-li lepší svět, který bude domovem míru a nikoli nádvořím války, mějme na srdci důstojnost každé ženy. Ze ženy se narodil Kníže pokoje. Žena je dárkyní a prostřednicí pokoje a má se plně podílet na rozhodovacích procesech. Neboť, až budou moci ženy rozdávat svoje dary, bude svět jednotnější a pokojnější. Vymoženost pro ženu je proto vymoženost pro celé lidstvo.
Narozen ze ženy. Hned po svém narození se Ježíš zračí v očích ženy, ve tváři svojí matky. Od ní se mu dostalo prvního pohlazení a s ní si vyměnil první úsměv. S ní zahájil revoluci něhy. Církev, hledící na Ježíše, je povolána v ní pokračovat. I ona je totiž jako Maria ženou a matkou. Církev je ženou a matkou a v Madoně nachází svoje indentifikační rysy. Dívá se na ni, neposkvrněnou, a cítí se povolána odporovat hříchu a zesvětštění. Dívá se na ni a cítí se povolána zvěstovat Pána a rodit jej v životech. Dívá se na ni a cítí se povolána přijímat každého člověka jako dítě. Přiblížením k Marii nachází církev svůj střed a svoji jednotu.
Nepřítel lidské přirozenosti, ďábel, však usiluje o její rozdělení a klade na první místo rozdíly, ideologie, dílčí myšlenky a stranickost. Nepochopíme však církev, pokud se na ni díváme z hlediska struktur, programů, zaměření, ideologií a funkcí. Něco z ní pochopíme, avšak nikoli srdce církve. Církev má totiž srdce matky. A my děti dnes vzýváme Matku Boží, která nás sjednocuje ve věřící lid. Ó Matko, zroď v nás naději, přines nám jednotu. Ženo spásy, svěřujeme ti letošní rok, opatruj jej ve svém srdci. Vzýváme tě, Svatá Matko Boží. Všichni třikrát ve stoje společně zvolejme: Svatá Matko Boží, Svatá Matko Boží, Svatá Matko Boží.
V Lukášově evangeliu se vysloveně říká, že v Kristově průvodu učedníků šla Marie Magdalská, žena Herodova správce Chuzy, Jana, Zuzana a další. Femininní element se objevuje v souvislosti se zmrtvýchvstáním. Podle synoptických evangelií se v neděli časně ráno vydaly ženy s vonnými mastmi pomazat nebožtíkovo tělo. Když přišly k hrobu, našly pouze odvalený kámen. Nešťastnice se samozřejmě obávaly, že mrtvola byla ukradena. Trochu jinak vypráví příběh evangelista Jan. Podle něj šla k hrobu pouze Marie Magdalská. Našla odvalený kámen a běžela to říci Petrovi a ostatním učedníkům. Petr a Jan se tam vydali, ale místo bylo prázdné a na zemi ležely poházené kusy plátna. Marie se dala do pláče, ale pak se jí zjevili dva andělé a vzápětí i samotný Ježíš. Zdá se tedy, jako by ženy hrály klíčovou roli všude, kde je potřeba nikoli pochopit, ale uvěřit.
Snad i proto se tak mimořádné pozornosti dostává Lazarově sestře Marii, kterou Ježíš mimořádně miloval, a která mu zaníceně naslouchala schoulená u jeho nohou. Marta byla podle evangelií pečlivá hospodyně, kterou podobná zahálka rozčilovala. „(Marie) si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila.“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře.“
Nejvíce prostoru je však v Bibli věnováno jiné Marii, a to samotné Ježíšově matce. Přední znalkyně latiny profesorka Jana Nechutová upozorňuje na to, jaké termíny při řeči s matkou Ježíš volí, a že pokaždé nejde o nikterak láskyplná slova. Sílu mariánské formulky dokládá legenda a texty, které ukazují na sílu a důraz slov v mariánském kultu. Maria je žena, která svým příběhem ukazuje, že víra a láska mohou změnit svět.
