Na počátku 20. století se zrodila myšlenka, že svět potřebuje lék proti infekcím, a tato myšlenka se stala realitou s objevením penicilinu. Bylo to 28. září 1928, kdy skotský lékař Alexander Fleming objevil Penicillium Notatum, plíseň, která ničí některé mikroby, ačkoli to nebyl jeho primární záměr. Do laboratoře se zázračná plíseň dostala náhodou, asi otevřeným oknem, a Fleming stále hledal látku zabíjející mikroby. Přesto objev vznikl náhodou, a jeho význam je srovnáván s narozením Krista: penicilin „dokáže oddálit smrt“, zatímco Kristus „dává život na věky“; proto slavíme narození Krista. Audio a video záznamy k tématu jsou uvedeny níže.
Vánoce často připomínají narození Ježíše, které pro křesťany znamená začátek záchrany lidstva, i když samo narození nemusí na první pohled řešit vše. Základní myšlenkou textu je tvrzení, že Ježíš přišel, aby zmařil činy ďábla, a že hřích je porušení Božího zákona. Jan v 1. Janově 3,8-9 říká, že kdo hřeší, je z ďábla, protože ďábel hřeší od počátku, a že Syn Boží přišel, aby zmařil činy ďábla. Hřích je tedy chápan jako porušení Božího zákona a současně jako choroba ducha, kterou lidstvo sdílí.
Abychom však pochopili plný význam, je třeba odpovědět na tři otázky: 1) Co jsou činy ďábla? 2) Jak Ježíš zmařil činy ďábla? 3) Jak přijmout lék - vírou - aby byl zázrak zkonzumován v životě jednotlivce. Podle textu jsou činy ďábla hříchy, porušení Božího zákona, které způsobují oddělení od Boha a šíří se jako nemoc světa.
Ježíš tedy přišel, aby zmařil činy ďábla tím, že se „zjevil na tomto světě“ a stal se člověkem; jeho smrt na kříži je klíčovým aktem zrušení dluhu a odtud vyplývá, že ďábel byl „poražen“ na kříži. V tom smyslu Ježíš „maří činy ďábla“ a nabízí lidem uzdravení a svobodu od hříchu.
Další krok spočívá v tom, že vyžaduje od člověka i aktivní přijetí léku - víru. Verš 9 vnímá narození z Boha jako změnu života: kdo se narodil z Boha, nedopouští se hříchu a jeho činy se mění. Nejde jen o pasivní přijetí; je to proces, kdy víra vyvolává pokání a nový životní cíl - žít pro Boha a oslavovat Ho. Z řecké gramatiky plyne, že narozením z Boha nedržíme hřích „na věky“, ale měníme svůj postoj a životní směr.
V rámci praktické víry se klade důraz na to, že lék musí být užíván - ne pouze teoreticky chválen, ale skutečně aplikován do života. To znamená, že člověk, který uvěří, se stává „narozeným z Boha“, zřekne se hříchu a vyznává Boží odpuštění, aby mohl žít v útočišti pravdy a spravedlnosti. Ukázkou může být analogie s rodícím se léčivem - jen ten, kdo užívá lék, má šanci na uzdravení a dlouhodobé zlepšení.
V dalším směřování textu autor naléhavě vybízí: Slavíme narození Krista a ptáme se, zda jej užíváme jako lék proti ďábelské nemoci našeho srdce. Pokud jsme jej už vzali, děkujeme Bohu a slavíme; pokud ne, voláme k Bohu, prosíme o víru a přijetí léčebného léku. Audio a video záznamy k tomuto tématu jsou uvedeny níže.
Ďáblova bible (Codex Gigas) je historický text, který bývá označován jako osmý div světa. Vznikla v 13. století, patrně v benediktinském klášteře Podlažice u Chrudimi. Legendy vyprávějí, že ji napsal mnich Hermannus Heremitus, který slíbil napsat největší knihu za jedinou noc, aby tím získal milost, a že sám ďábel mu pomáhal; nicméně moderní vědci potvrzují, že autor byl nejspíše jeden mnich a že dílo vznikalo kolem 20 let. Oficiálně zůstává autor neznámý.
Kniha obsahuje texty Bible, Kosmovu kroniku, kalendárium a další traktáty, ale i světské texty a zaklínadla. Celý rukopis se skládá z 310 listů, vyrobených z teletiny, a jeho rozměry jsou impozantní (92x50 cm, tloušťka 22 cm). Z historického pohledu se Codex gigas stal symbolickým „osmým divem světa“ a má významné muzeální i kulturní hodnoty. Kopie a makety lze vidět v Městském muzeu Žamberk a Klementinu, kde Národní knihovna ČR uchovává originál ve Stockholmu.
Další související témata zahrnují záhady Voynichova rukopisu a směrnice o tom, že Bible a její čtení může zahrnovat nejen spolehlivé texty, ale i mystérium a legendy. V rámci čtení o ďáblovi a jeho činech se z různých úhlů pohledu diskutuje, zda ďábel existuje a jaké jsou jeho cíle. Někteří teologové tvrdí, že ďábel je pouze symbol, jiní ho berou jako skutečnou bytost. Tato diskuze je součástí širšího kontextu o boji dobra a zla, kde Ježíš a křesťanství představují světlo a naději proti temnotě.
Codex Gigas, známý také jako Ďáblova bible, je tedy nejen historickým artefaktem, ale i klíčovým bodem diskusí o víře, síle dobra a boji s temnějšími silami. K jeho kontextu přistupují i výstavy a expozice v Žamberku a v Stockholmu, které návštěvníkům představují způsob, jakým se lidé v minulosti vyrovnávali s touhou po poznání a vírou v nadpřirozené vlivy.
Technické a historické poznámky k Ďáblově bibli
Když se zamyslíme nad samotnou stavbou a původem Codex gigas, zjistíme, že kniha obsahuje 310 pergamenových listů a její autor je dodnes nejasný. Podlažický klášter a později Sedlce a nakonec Stockholmská Královská knihovna hostí originál. Kopie v Chrasti umožňuje veřejnosti poznat rukopis i v menším měřítku; maketa vznikla v dílně Jiřího Fogla ze Žamberka. Kniha váží kolem 75-78 kilogramů a měří téměř jeden metr na výšku.
V kontextu české kultury a historie stojí za zmínku, že ryze legendární příběh Ďáblovy bible se pojí s legendou o mnichovi, jenž slíbil sepsat „všechné vědomosti světa“ a za svůj pokus byl údajně potrestán zazděním. Skutečnost nicméně nasvědčuje spolupráci více lidí a dlouhému procesu tvorby. V průběhu staletí mapa pobytu rukopisu vystřídala několik klášterů a záměrů - od Podlažic k Sedlci a nakonec do Stockholmu, odkud originál zůstává dodnes v Královské knihovně.
Celé dílo zahrnuje nejen biblické pasáže, ale i historické texty a náboženské traktáty, a ukazuje tak široké spektrum tehdejšího poznání. Ilustrace a barevné orgány v Codex gigas jsou významné i z hlediska uměleckého a ikonografického studia; zobrazují Nebe a Zemi, Stvoření, Měsíc a hvězdy, a konkrétní portrét Josefa, spolu s řadou dalších motivů.
