Italský film Poslední soud natočil slavný režisér Vittorio De Sica podle scénáře neméně slavného Cesare Zavattiniho. Je to moderní pohádka, vyprávějící o tom, jak se obyvatelé Neapole jednoho dne vylekali, že nastává poslední soud. Film v podobě fresky odhaluje reakce nejrůznějších lidí na konec světa, který má nastat v šest hodin večer. Děj filmu, který se rozvíjí v tanečním rytmu tarantely, je vyprávěn v humorném stylu. Postrádá jednotící dramatickou linii, je spíše kaleidoskopem, přehlídkou nejrůznějších charakterů.
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2002 v plénu o návrhu prezidenta republiky na zrušení některých ustanovení zákona č. 1. Ustanovení § 50 odst. 1 písm. f), písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 51 odst. 1 písm. f), písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 52 odst. 1 písm. f), písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 53 odst. 1 písm. e), odst. 3 a odst. 4, § 71 odst. 4, § 72 odst. 2 poslední věty, § 82 odst. 2 věty druhé, § 94 písm. d), § 123 odst. 3 a odst. 4, § 124 odst. 4, § 125 odst. 3, § 126 odst. 3, § 127 odst. 3, § 130 odst. 2 ve slovech "zařazení soudců", § 131 odst. 1 písm. a), písm. b), § 132 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 ve slovech "soudců a" a odst. 3, § 134 - 163, § 185, § 187 ve slovech "3 advokáty za členy Rady pro odbornou způsobilost soudců a jejich 3 náhradníky a" a § 188 zákona č. 2. Ustanovení § 15 odst. 2 věty druhé, § 26 odst. 2 věty druhé, § 30 odst. 2 věty druhé, § 34 odst. 2 věty druhé, § 68 odst. 1 ve slovech "k ministerstvu nebo", § 74 odst. 3, § 99 odst. 1 písm. c) ve slovech "ministerstvu nebo", § 106 odst. 1, § 119 odst. 2 a odst. 3, § 120, § 121, § 124 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, § 125 odst. 1, odst. 2 a odst. 4, § 126 odst. 1, odst. 2 a odst. 4, § 127 odst. 1, odst. 2 a odst. 4, § 128 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), se zrušují dnem 1. 7. Dne 1. března 2002 obdržel Ústavní soud návrh prezidenta republiky na zrušení některých ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
Důvody návrhu prezidenta republiky zahrnují koncepční argumenty o dělbě moci a ohrožení nezávislosti soudů, přičemž kritizují ustanovení zavádějící povinné periodické hodnocení soudců a可能\ možný zásah do jejich mandátu ze strany moci výkonné. V jednotlivých částech návrhu se uvádí, že soudce je do své funkce jmenován prezidentem bez časového omezení, pokud splňuje ústavní a jiné požadavky, a že povinné hodnocení by mohlo ohrozit jeho nezávislost. Zákon pak podle prezidenta zakládá pochybné preambule k odvolání a k zásahu do rozhodovací činnosti soudců, a to prostřednictvím institutu, který má hodnotit odbornost soudců na základě abstraktních hledisek.
Ústavní soud se v těchto souvislostech zabýval i tím, jak Justiční akademie a program celoživotního vzdělávání zapadají do rámce ústavního principu nezávislosti soudů a jak je třeba, aby vzdělávání zajišťovala nezávislá instituce. Z odůvodnění vyplývá, že hlavním cílem soudní reformy je rychlé, spravedlivé a jednotné soudnictví, ale tato snaha musí být založena na vysoké odbornosti soudců jako záruky kvalitního výkonu soudnictví. V souvislostech s Justiční akademií a Radou pro odbornou způsobilost soudců se zdůrazňuje, že program celoživotního vzdělávání má posílit důvěru v právo a zajistit spravedlnost v občanském právu a veřejném právu.
Historie Ústavního soudu v Československu a České republice ukazuje dlouhou tradici kontroly zákonů s ohledem na ústavnost. Ústavní soud vznikl krátce po vzniku Československé republiky a jeho kompetence se vyvíjely od první republiky až po současnost, včetně období, kdy došlo k reorganizaci soudních orgánů a změnám v kompetencích. První ústavní soud byl zřízen v roce 1921, ačkoliv jeho papírové základy sahají k ústavní listině z roku 1920. Z historických období plynou lekce o nutnosti vyváženosti mezi nezávislostí soudů a vlivem vykonávací moci, která je někdy vepsána do legislativních reforem a institucí, které je zásobují odborníky a zaměstnanci.
Současné i historické diskuse o nezávislosti soudů zahrnují i tragické kapitoly, jako je ztráta soudnictví během válek a okupací, kdy se justice musela vyrovnávat s různými režimy a okupanty. Například během II. světové války došlo k ztrátám soudců Nejvyššího soudu v Brně při náletech a při perzekucích, a to včetně dalších zaměstnanců soudu. Tyto události ukazují mimo jiné, jak křehká může být nezávislost soudní moci v čase krizí a nutnost chránit její kontinuity i v nelehkých podmínkách.
Klíčové okamžiky vývoje ústavního soudnictví
Ústavní soud Československé republiky se skládal ze sedmi členů. Dva členy volilo plénum nejvyššího správního soudu, dva plénum nejvyššího soudu, další tři členové včetně předsedy jmenoval prezident republiky, a každý měl k sobě náhradníka. V období 1920-1938 platil systém, který zahrnoval jak volby náhradníků, tak i statickou délku funkčního období. Po nástupu Mnichovské dohody a změnách hranic došlo k zásadním změnám v organizaci a kompetenci ústavního soudu, které některé z bývalých pravomocí přesunuly do nových institucí a orgánů.
V období druhé světové války a po ní se československá a posléze česká ústavní praxe vyvíjela v kontextech nových režimů, které změnily strukturu soudů a jejich pravomocí. Po válce nastala obnova soudnictví a později jeho transformace na české ústavní právo, které vedlo k založení samostatné Ústavní justice České republiky v roce 1993 a k desítkám soudců, kteří tuto instituci utvářeli.
Poslední změny ve složení a obsazení ústavního soudu České republiky nastaly v letech 2003 a 2012 a pokračují dodnes. Předsedové Ústavního soudu se měnili podle voleb a reorganizací, například v roce 2003 byl předsedou Pavel Rychetský, v roce 2023 pak Josef Baxa. Obměna nebyla vždy synchronizovaná s uplynutím desetiletého funkčního období; někdy docházelo k dřívějším odstoupením z důvodů zdravotních či osobních.
V současnosti Ústavní soud sleduje, jak články ústavy a legislativní normy ovlivňují nezávislost soudů a jejich schopnost rozhodovat na základě práva a spravedlnosti. Z historie tedy vyplývá, že i když se instituce mění, princip dělby moci a nezávislost soudů zůstává konstantou.