Svatý AmbrožŘímský křesťanský teolog a spisovatel, milánský biskup, patron včelařů. Svatý Ambrož, lat. Aurelius Ambrosius (kolem 340 v Trevíru - 4. duben 397 v Miláně) byl latinský církevní otec, od roku 374 biskup v Miláně. Ambrož je považován za obratného politika, který i díky svému vlivu na císaře Gratiana a Theodosia významně napomohl vítězství nauky nikajského koncilu na Západě. Roku 1295 jej papež Bonifác VIII. jmenoval jako prvního učitele… Wikipedia
Životopis a doba působení
Narození Trevír, Německo. Úmrtí Milán, Itálie. Rodné jméno Aurelius Ambrosius. Církev římskokatolická. Svátek 4. dubna; starokatolíci, ostatní církve 7. prosince. Rodiče Sourozenci. Sv. Ambrož se narodil pravděpodobně kolem roku 340 v Trevíru, na Mosele v Galii (dnes v Německu). Jeho otec patřil k římské šlechtě a byl prefektem reprezentujícím císaře v polovině západní Evropy jako guvernér. Rodina se hned po otcově jmenování do této funkce přestěhovala, když ale náhle zemřel, matka se s Ambrožem a jeho staršími sourozenci Satyrem a s Marcelinou vrátila do Říma. Zde Ambrož vystudoval zřejmě řečtinu, gramatiku, rétoriku, práva a věnoval se i literatuře.
V Miláně v té době působil ariánský biskup Auxentius, který prý neuměl ani latinsky, ale byl podporován císařským dvorem. Následkem toho byli věřící rozděleni a po biskupově smrti chtěli ariáni i katolíci dostat na biskupský stolec svého stoupence. Paolinův životopis uvádí, že Ambrož do chrámu vstoupil a po jednání obě strany sjednal smír; hlas dítěte prohlásil: „Ať je Ambrož biskupem!“ Následně se k nápadu přidaly obě strany, ačkoliv Ambrož nebyl pokřtěn. Lid ho pak střežil, než dopluly posly z císařského dvora s potvrzením jeho volby. Císař byl nakloněn jeho průrazné svědomí a moudrosti.
Ambrož byl jen krátce katechumenem a s velkou zodpověností se pilně věnoval teologii. Žádal, aby jeho vysvěcení bylo oddáleno; stěžoval si, že mu bylo „učiněno násilí a zvítězilo.“ Dne 7. 12. 374 mu bylo uděleno biskupské svěcení. Významnou roli v jeho životě hrál v Římě známý kněz Simpliciánus. Ambrož měl menší postavu a slabé zdraví, byl však rozhodný, rázný a zároveň plný lásky a slitovnosti. Ve svých kázáních se zaměřoval na texty Bible a vyzdvihoval literární i morální významy, přitahoval posluchače svým řečnickým uměním.
Poslání a teologický vliv
Ambrož byl výmluvným kazatelem a významným autorem mnoha teologických spisů i liturgických hymnů. Politikou církve spojil obranu pravé víry proti ariánům a odvážné postavení vůči zneužívání císařské moci. Podporoval mnišský asketismus, kult ostatků mučedníků a usiloval o přijetí Nikajského vyznání víry v době, kdy císaři byli otevřenější vůči ariánským myšlenkám. Kristovo božství pro něj bylo zásadním kamenem víry. Z východu přejal alegorickou metodu výkladu Bible ovlivněnou novoplatonismem, čímž pomohl svatému Augustinovi k jeho konverzi a později ho pokřtil.
Ambrož prosazoval transsubstanciaci, jak ji definoval Čtvrtý lateránský koncil. Položil základy principům nezávislosti církve a povinností křesťanského panovníka; prosazoval teokracii, kde církevní majetek náleží Bohu a nikoli císaři. Při konfliktu s císařem Theodosiem I. roku 390 přivedl Theodosiovu veřejnou pokání po masakru Soluňanů. Ambrož mu rozmluvil, aby se nevydal na cesty, a obával se vyobcování z církve, pokud by se vzdal pokání. Theodosius po čase přijal Ambrožovy výtky a jejich vztahy se obnovily. Ambrož zasahoval do života i organizace biskupství v severní Itálii a částečně na území dnešního Švýcarska; jeho vliv se rozšířil i do Panonie, Dácie a Makedonie.
Liturgické a teologické dílo
Ambrož zavedl chrámový zpěv hymny, které do Milána přinesly křesťanské společenství. Napsal spisy o svátostech, katecheze pro novokřtěnce a vysvětlení k vyznání víry. V exegezi se zabýval 19 exegetickými spisy ke Starému zákonu a vytvořil komentář k Lukášově evangeliu. Jeho posledním, nedokončeným dílem, byl komentář k Žalmu 43. Ambrož ovlivnil liturgickou podobu církevního ritu, kterou nese jeho jméno - ambroziánskou liturgii.
Legendy spojují Ambrožovy rysy s obrazem včel: legenda vypráví, že jako chlapec usedl na jeho tvář roj včel, med mu vypadal jako boží znamení. Později bývá zobrazován s pleteným včelím úlem a ztělesňuje „medový jazyk“ pro své řečnické a morální kvality. Ambrož byl známý svou laskavostí k slabým a kajícníkům, proslul srdečností a soucitem, usiloval o oživení církve a prohloubení liturgie.
Podoba života a odkaz
Ambrož je považován za jednoho z největších západních učitelů církve 4. století. Aktivně koordinoval vztahy mezi církví a císařským dvorem, hájil čistotu pravé víry proti ariánům a chránil svaté místa před politickým tlakem. Z jeho díla a působení vznikla tradice, která ovlivnila západní teologii, liturgii a teokratické prvky římsko-křesťanské říše. Ambrožova památka byla uznána papežem Bonifácem VIII. roku 1295, kdy byl prohlášen učitelem církve spolu s Augustinem, Jeronýmem a Řehořem Velikým. Ambrožova úcta a jeho předmluvy k raným dokumentům církve zůstává inspirací pro teology i věřící po staletí.
Nevyřčený příběh svatého Ambrože: Odhalení života milovaného křesťanského světce
tags: #ambroz #milansky #krestanska #storificka #pisen