sv. Ambrož Ambrosius, ep. Mediolanen. Pocházel z Trevíru, vystudoval v Římě řečnictví a práva. Když ho povinnosti úřadu konzula zavedly z Uyrie do Milána, byl tam nečekaně zvolen biskupem města a 7. 12. 374 vysvěcen. Po svědomitém doplnění znalostí se osvědčil jako vynikající pastýř a učitel svěřeného lidu. Hájil čistotu pravé víry proti ariánům a s odvahou se stavěl i proti zneužívání císařské moci. Byl výmluvným kazatelem a významným autorem mnoha teologických spisů i liturgických hymnů. Zemřel o velikonoční vigílii.
Narodil se pravděpodobně kolem roku 340 v Trevíru, na Mosele v Galii (dnes v Německu). Jeho otec patřil k římské šlechtě a byl prefektem reprezentujícím císaře v polovině západní Evropy jako guvernér. Rodina se hned po otcově jmenování do této funkce přestěhovala, když ale náhle zemřel, matka se s Ambrožem a jeho staršími sourozenci Satyrem a s Marcelinou vrátila do Říma. Zde Ambrož vystudoval zřejmě řečtinu, gramatiku, rétoriku, práva a věnoval se i literatuře. Jeho sestra se údajně r. 353 slibem trvalého celibátu zasvětila Kristu jako řeholnice.
V roce 364 se prý Ambrož na doporučení císařského náměstka Anicea Proba dostal k soudnímu dvoru v Miláně a asi o 6 let později z něj Valentinián I. N ásledně v Miláně působil ariánský biskup Auxentius, který prý neuměl ani latinsky, ale byl podporován císařským dvorem. Následkem toho byli věřící rozděleni a po biskupově smrti chtěli ariáni i katolíci dostat na biskupský stolec svého stoupence. Podle životopisce Paolina šel Ambrož do chrámu, kde obě strany jednaly o nástupci, a aby mezi nimi sjednal smír, ujal se slova. Po jeho vystoupení se ozval hlas dítěte, jež zvolalo: „Ať je Ambrož biskupem!“ Následně se k nápadu přidaly obě předtím proti sobě stojící strany, přestože Ambrož neměl teologické předpoklady, dokonce nebyl ani pokřtěn.
Hned se snažil lid přesvědčit, že není správnou volbou a snažil se všelijakými řečmi sám sebe pošpinit, ale neuspěl. Lid ho prý pak střežil, než se vrátilo poselstvo od císaře s potvrzením jeho zvolení. Císař mu byl nakloněn, znaje jeho přímost a moudrost. Ambrož pak byl jen krátce katechumenem a s velkou zodpovědností se pilně věnoval teologii. Žádal, aby jeho vysvěcení bylo oddáleno, stěžoval si, že mu bylo „učiněno násilí a zvítězilo.“
Snad všichni kromě Ambrože byli nedočkaví vidět ho na mimořádně důležitém biskupském stolci. Po přijetí požadovaných předchozích svátostí mu již 7. 12. 374 bylo uděleno biskupské svěcení. Významnou roli v jeho životě měl v Římě známý kněz Simpliciánus (pam. 15. 8.). Ambrož měl spíše menší postavu a slabší zdraví, byl ale velmi rozhodný, rázný a zároveň plný lásky a slitovnosti. Ve svých kázáních se zaměřoval na texty Bible, v nichž dovedl vyzdvihnout jak literární tak morální a alegoricko-mystický smysl, vystihoval kérygmatické těžiště a řečnickými obraty upoutával své posluchače.
Mezi nimi se od r. 384 začal objevovat z důvodu kazatelova řečnického umění i Augustin (pam. 28. 8.). Kazatelské dovednosti učil Ambrož i své spolubratry. Např. biskupovi Konstancovi napsal: „Ať jsou tvé promluvy pramenem bohatým, čistým a průzračným: ať jejich mravní naučení naplňuje duši každého posluchače lahodností, líbeznost tvých slov ať si podmaňuje lid, aby s radostí kráčel tam, kam jej vedeš. Tvá kázání ať jsou plná moudrosti. Proto i Šalomoun praví: Ústa moudrého jsou nástrojem poznání. A jinde: Tvá slova ať vždycky mají smysl.“
Ambrožovo působení bylo širší, protože Miláno bylo tehdy sídelním městem císaře. Ambrož proto zasahoval do života a organizace biskupství i v severní Itálii a částečně též na území dnešního Švýcarska. Jeho vliv sahal i do vzdálenějších provincií - do Panonie, Dácie, Makedonie a dále na Východ. Podle potřeby Ambrož konal mnohé cesty. Pokud Ambrož nemohl s někým souhlasit, rázně mu oponoval i když se jednalo o císaře nebo císařovu matku. Na druhou stranu pomohl, když tito potřebovali ve svém právu zastání. Udržoval přátelský vztah se západním císařem Graciánem. Po jeho smrti měl nastoupit příliš mladý Valentinianus II. Tehdy jeho ariánská matka požádala Ambrože o zastání a o doprovod syna do Trevíru, kde měl jednat s uzurpátorem Maximem.
Větší problémy měl Ambrož s císařovou matkou Janou, která se ujala ariánského biskupa Merkurína a od Ambrože pro něj požadovala vydání jedné ze dvou milánských bazilik. Ten na to prý řekl: „Císař má moc nad hradbami, ale nad svatyněmi právo nemá, to jsou domy Boží! Kdyby žádal, co je moje, dal bych mu vše, ačkoliv co mám patří chudým. Jsem připraven podstoupit žalář i smrt, ale chrám Páně nevydám! Kristovo stádo nezradím. Raději zemřu na stupních oltáře.“
Tehdy po tři dny a noci setrvával s věřícími v chrámě obklíčeném vojskem. V roce 388 na císařské prosby znovu jednal z Maximem v zájmu císaře i církve, neměl však však požadovaný úspěch, protože Maximus žádal příliš mnoho a byl rozhodnut dosáhnout toho válkou. Ambrož respektoval císaře Teodosia, ale v zásadních věcech církve zůstával neoblomný. S rozhodností se mu postavil do cesty, když v roce 390 nařídil pobít na 7000 Soluňanů. Nevpustil ho do chrámu, dokud za tento čin neudělal několikaměsíční veřejné pokání.
Podle některých snad Teodosiovo pokání souvisí s metlou či důtkami mezi Ambrožovými atributy, avšak malíř fresky v milánské katedrále ho symbolicky vyobrazil jak důtkami bičuje heretiky. Ambrožova výmluvnost byla zase podle legendy předobrazena rojem včel, který se na něm prý usadil, když byl malým chlapcem. Včely měl i na ústech, aniž mu uškodily. Později si prý vysloužil titul doktora s medovým jazykem. Skutečnost je ta, že ke slabým a kajícníkům byl velmi laskavý, vynikal srdečností i soucítěním. Snažil se o oživení církve a co nejlepší prožívání liturgie. Ovlivnil liturgickou podobu církevního ritu, nazvanou ambroziánskou. Napsal spisy o svátostech, katecheze pro novokřtěnce a vysvětlení k vyznání víry.
V psaní morálně-asketických spisů se především zaměřoval na Bohu zasvěcené panny a kladl jim za vzor panenskou Matku Pána Ježíše. O zasvěceném životě nejen psal, ale i hovořil. Při kázáních o panenství prý milánské matky měly opodstatněné obavy, aby jejich dcery neskončily v klášterech, neboť mnoho se jich nechalo oslovit. Když psal o Panně Marii, představoval ji ve vztahu k Ježíši jako panenskou Bohorodičku, ve vztahu k církvi jako její předobraz a druhou Evu a z morálního hlediska vyzdvihoval plnost jejích ctností.
Ambrož se velmi snažil o prohloubení znalosti Písma svatého, napsal 19 exegetických spisů ke Starému zákonu a na podkladě svých kázání sestavil komentář k Lukášovu evangeliu. Jeho posledním, nedokončeným dílem, byl komentář k Žalmu 43. Ke konci života se mu zhoršily problémy působené artrózou a měl potíže s mluvením. Na Velký pátek 3. 4. 397 přijal svátosti pro cestu na věčnost a upadl do agonie. Následujícího dne zemřel, jak někdy v začátku roku předpověděl. V roce 1295 jej papež Bonifác VIII. prohlásil za církevního učitele společně s Augustinem, Jeronýmem a Řehořem Velikým. Ambrožova památka byla stanovena na datum jeho posvěcení na biskupa.
Klíčové momenty života a vlivu
- Nečekané zvolení biskupem Milána a jeho svěcení 7. prosince 374.
- Hájil čistotu víry proti ariánům a bojoval proti zneužívání císařské moci.
- Rozvíjel liturgii a napsal liturgické hymny a spisy o svátostech.
- Ovlivnil ambroziánskou liturgickou formu a struktury milánského biskupství.
- Stal se významným učitelem a kazatelem; vyučoval i své spolubratry a další církevní představitele.
- Prosazoval autoritu církve v konfrontaci s císařem a jeho matkou.
- Posílil pobožnost k Panně Marii a přispěl k teologickému výkladu její role v dějinách spásy.
- Jeho teologické práce zahrnují exegetické spisy a komentář k Lukášovu evangeliu.
Témata a odkaz v liturgii
Ambrožova kazatelská činnost zdůrazňovala literární, morální a alegoricko-mystický smysl Písma. Ve svých spisech se soustředil na kérygmatické jádro a na to, jak řečnická promluva může posilovat víru a mravnost věřících. Ambrožovo působení vedlo k rozvoji liturgických rituálů a k formulaci ambroziánské tradice, která ovlivnila praxi milánské církve a částečně i severní Itálie.
V jeho dílech o panenství a Panně Marii nacházíme morální a duchovní vzory pro zasvěcené osoby i pro širokou církev. Ambrožova insistence na důstojném a živém prožívání liturgie se projevila i v jeho zápasech s autokracií, kdy bránil právo církve na vlastní svatyně a kredit křesťanské identity.
V oblasti teologie zanechal také významné exegeze a komentáře; jeho práce na Starém zákonu a Lukášově evangeliu poskytují vhled do rané ambroziánské interpretace a morálního uvažování o životě církevních osobností a věřících.
Ambrožova památka byla uznána jako církevní učitel, který spojením pastoračního nadšení a teologické péče formoval Milán a jeho okolí. Jeho příklad ukazuje, jak jedinec může svým kazatelstvím a odvahou ovlivnit celou církevní kulturu a liturgii.
- Ambrožovo zvolení a svěcení (374) a počátek pastoračního působení.
- Hájění pravé víry a konfrontace s ariány a císařskou mocí.
- Rozvoj liturgie, kázání a teologické spisy.
- Vliv na široké oblasti v Itálii a části Evropy.
- Dobu zkoušek a poslední dny života v roce 397.
tags: #ambroz #milansky #krestanska #storificka #pisen