Název má původ v řeckém slově antifone a latinském antiphona, což v obou případech evokuje střídavý zpěv. Antifonální zpěv spočíval ve střídání dvou sborů, které každý zvlášť přednášely verše žalmů nebo kantika a společně zpívaly „vložku“ - antifonu (hypopsalmos). Tento princip se uplatňoval už v židovské bohoslužbě a odtud se přenesl do křesťanské liturgie.
Takto se mešní antifony (v introitu, communiu) střídají se zpěvem žalmu; po hudební stránce jsou složitější a delší než samotný verš žalmu. Jednodušší antifony lze nalézt v hodinkovém officiu, a to jak bez spojení s žalmem (např. mariánské antifony typu Salve Regina), tak naopak k žalmu připojené (např. Za velké antifony nebo také Ó antifony bývá označováno sedm adventních antifon k Magnificat, které všechny začínají zvoláním „Ó“).
Předpokládá se, že vznikly v 6. - 7. století v benediktinském prostředí. Lit.: HUGHES, A.: Medieval Manuscripts for Mass and Office: a Guide to their Organization and Terminology, Toronto 1982; BAILEY, T.: Antiphon and Psalm in the Ambrosian Office, Ottawa 1994; EBEN, D.: Zur Frage von mehreren Melodien bei Offiziums-Antiphonen, Cantus Planus Eger 1993, Budapest 1995, p. 529-537.
Hosana synu Davidovu! Požehnaný ten, který přichází ve jménu Hospodinově! Král izraelský! Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, * jeho milosrdenství trvá navěky. Kámen, který stavitelé zavrhli, * stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, * je to podivuhodné v našich očích. Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo. Hospodinu náleží země i to, co je na ní, * svět i ti, kdo ho obývají.
Neboť on jej založil nad moři, * upevnil ho nad proudy vod. Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, * kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, † jehož duše nebaží po marnosti, * kdo svému bližnímu křivě nepřísahá. Ten přijme požehnání od Hospodina * a odměnu od Boha, svého spasitele. To je pokolení těch, kdo po něm touží, * kdo hledají tvář Jakubova Boha.
Zdvihněte, brány, své klenby, † zvyšte se, prastaré vchody, * ať vejde král slávy! Kdo je ten král slávy? † Silný a mocný Hospodin, * Hospodin udatný v boji. Zdvihněte, brány, své klenby, † zvyšte se, prastaré vchody, * ať vejde král slávy! Kdo je ten král slávy? * Hospodin zástupů, on je král slávy!
Sláva Otci i Synu * i Duchu Svatému. Jako byla na počátku i nyní i vždycky * a na věky věků. Když Pán vcházel do svatého města, vítaly ho jeruzalémské děti. * Mávaly ratolestmi a volaly vstříc vítězi nad smrtí: Hosana na výsostech!
V. Když lidé slyšeli, že Ježíš přichází do Jeruzaléma, vyšli mu naproti. Šest dní před velikonoční slavností přicházel Pán do města Jeruzaléma. Tehdy mu vyšly naproti zástupy lidí; mávaly mu palmovými ratolestmi a volaly: * Hosana, buď požehnán! Ty ses smiloval a přicházíš! Hosana na výsostech!
V. Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! Kdo je ten král slávy? Hospodin zástupů, on je král slávy! * Hosana, buď požehnán! Ty ses smiloval a přicházíš! (Flp 2,8-9) Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Pašije podle sv. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Části o mši a antifonách pokračují popisem dalších liturgických prvků: před čtením a po něm se zpívají žalm či kantikum, a v různých místech se objevují antiphony v různých variantách. Výzvy a antifony se střídají podle řádu římského misálu a liturgického období.
Vysvětlení a odpověď na častou otázku o vstupní antifoně
Otázka uživatelů a kněží: Proč se vstupní antifona často vynechává a proč se používá lidový zpěv z kancionálu? VPŘM uvádí, že vstupní zpěv má zahájit bohoslužbu a uvést do tajemství liturgické doby. Zpívá se buď sbor střídavě s lidem, nebo sbor a lid, nebo jen lid, nebo sbor. Může se použít antifony s příslušným žalmem z Graduale Romanum nebo Graduale simplex. Pokud se nezpívá, recituje se antifona z misálu a čte ji celé shromáždění, případně ji čte kněz po pozdravu věřících.
Vstupní antifona tedy není vždy povinný prvkem, ale její použití je legitimní jako část liturgické tradice. Lidé mohou preferovat písně z kancionálu schválené biskupskou konferencí a zapojit se do nich podle možností farnosti. Důležité je, že misál umožňuje variabilitu a že jednotlivé farnosti mohou volit podle potřeb daného společenství.
Krátká poznámka k ostatním částem liturgie: krátké shrnující texty před čtením nejsou antifonami, ale motivem či tvrzením pro hlavní myšlenku liturgického textu. Přehled o tom, jak se čtou jednotlivá čtení a jak se zpívají Aleluja, ale i o trojici víra-naděje-láska, doplňuje celkové pojetí liturgie.
O-antifony k Magnificat (O-antifony) patří mezi nejvýraznější texty západní adventní liturgie a jejich původ lze sledovat až do pozdního starověku. Nejstarší doložené literární svědectví je z 9. století; v něm Amalarius popsuje pevně ustálené pořadí a uvedení „O“ jako výkřik člověka. V 8. století jsou antifony doloženy ve franském mnišském prostředí. V průběhu času se O-antifony rozšířily i do jiných tradic a liturgií a současná římská praxe zahrnuje jejich zařazení do Liturgie Horarum a mešního lekcionáře. Důraz na průřezovou recepci textu Veni, veni Emmanuel zůstává.
V kontextu vyšší liturgie je tedy antifona stále důležitým prvkem, který vstupuje do mešní slavnosti a připravuje věřící na četbu Božího slova a na přijetí Krista v eucharistii.
