První osadníci přišli do Irska v mezolitu neboli střední době kamenné asi kolem roku 6000 př. n. l. Přeplavili se přes úzký průliv z Británie. Byli to lovci a používali primitivní kamenné nástroje. Dalšími kolonisty už byli zemědělci, kteří obdělávali půdu, chovali dobytek a v omezené míře i obchodovali. Přišli někdy po roce 3000 př. Kr. Zanechali po sobě mimo jiné pozoruhodné monumenty, které stavěli pro své mrtvé. Obecně se jim říká megalitické hroby. Nejsložitější konstrukci mají velké hliněné mohyly navršené přes kamennou pohřební komoru, do které vede zvenku chodba. Jde o tzv. Zhruba kolem roku 2000 př. n. l. začíná v Irsku doba bronzová. Do této doby se totiž datuje další, už třetí migrační vlna z kontinentu. Šlo tentokrát o zpracovatele kovů, kteří přišli proto, aby pátrali po kovových rudách. Nejvýznamnější a nejtrvalejší vliv na osudy Irska měl však až příchod lidí, kterým Řekové říkali Keltoi. Keltové se v Irsku objevili poprvé v 6. století př. n. l. a přinesli s sebou znalost železa. Díky vyspělým zbraním, řemeslné zručnosti a pověstné odvaze se ze své pravlasti ve střední Evropě začali rozšiřovat do celé Evropy a dokonce i do Malé Asie. Doba jejich velké slávy na kontinentě vydržela jen několik století. Na počátku irské historie, tedy v 5. století n. l., bylo již původní neindoevropské obyvatelstvo zcela „pokeltštěno“. Ostrov nebyl zdaleka sjednocen, byl rozdělen asi na sto padesát malých království zvaných túath. Největší moc měli králové pěti provincií. Názvy čtyř z nich se používají dodnes - Munster, Leinster, Connacht a Ulster (jeho území se zcela neshoduje s dnešním Severním Irskem). Společnost měla výrazně venkovský charakter, města prakticky neexistovala. Všechny obyvatele však spojoval společný jazyk, náboženství, právo a kultura. Vedle politické jednotky (túath) byla klíčovou institucí tehdejšího života také základní jednotka společenská, kterou představovala širší rodina (fine). Fine bylo rodové společenství, do něhož spadali všichni příbuzní po meči v pěti po sobě následujících generacích. Zemřel-li nějaký člen tohoto společenství, byl jeho majetek podle přesných pravidel rozdělen mezi jeho příbuzné. Za přečiny svých členů nesla odpovědnost celá fine a jestliže byl některý z jejích příslušníků zabit, musela vykonat krevní mstu. Na rozdíl od středověké Evropy tehdejší irská společnost vůbec neznala právo prvorozenectví. Každý člen královské rodiny mohl být teoreticky zvolen králem. Pokud některá větev držela královský titul po čtyři generace, ostatním členům rodiny hrozilo, že navždy ztratí svůj status. Proto často páchali vraždu člena vlastní rodiny, což byl vůbec nejtěžší zločin. Nedal se totiž odčinit zákonnou mstou ani jiným způsobem. Odtud pochází i označení Irů jako „svárlivých Gaelů“. Aby se těmto situacím předešlo, volil se ještě za králova života jeho následník. Také irský vazalský systém se od feudálního systému středověké Evropy výrazně lišil. Svobodní chráněnci si půjčovali od svého pána dobytek pro založení stád na vlastních pozemcích. Za to mu platili vysoký úrok a doprovázeli ho jako jeho družina. Vazalství končilo splacením původního dobytka. Z počtu závislých chráněnců a vazalů vyplývala moc a vliv aristokrata. Obdobně byly založeny i vztahy mezi jednotlivými královstvími. Irská společnost byla přísně rozvrstvená. Keltové si vysoce cenili učenosti a vzdělanost opravňovala člověka k vyššímu postavení. Zákony psala a vykládala vážená třída zákonopravců, tzv. brithemů. Vysoce postaveni byli ve společnosti i básníci. Až do vítězství křesťanství hrálo prim druidské náboženství. Kněží - druidové - často zasahovali i do politického života. Jeden z rozdílů v zákonodárství spočíval také v postavení žen, jež byly v keltském společenství velmi vážené. Důležitým mezníkem ve vývoji Irska se stal, podobně jako v jiných zemích, příchod křesťanství. Je zajímavé, že Irsko nebylo nikdy napadeno Římskou říší. Díky obchodu však bylo ve styku s římskou Galií a Británií, a tak tu žili křesťané už před příchodem svatého Patrika. Tento národní světec byl v 5. století n. l. odvlečen do Irska jako otrok poté, co irští piráti napadli jednu římskou osadu v Británii. Bylo mu tehdy šestnáct let a byl římským občanem. Podařilo se mu uprchnout a po studiích v Galii se na ostrov vrátil jako misionář. Když zemřel, byla v podstatě celá země obrácena na křesťanství. Spisy svatého Patrika, psané neumělou latinou, jsou také prvními irskými písemnými památkami. Do té doby se používalo pouze nepraktické ogamské písmo založené na různém počtu a sklonu. Církevní správa raně křesťanského Irska nebyla založena na diecézích, ale na klášterech. Postupně se vyvinul zvyk, že opat kláštera byl zároveň i biskupem nebo byl biskupovi nadřazen. Klášterní hnutí (monasticismus) zaznamenalo od 6. do 8. století nebývalý rozmach. Bylo to dáno mimo jiné i irskou povahou, která má sklon k askezi. I samotné kláštery se navíc diametrálně lišily od svých protějšků na kontinentě. Tvořila je skupina dřevěných nebo kamenných chýší postavených okolo kamenného kostela. Kláštery se staly významnými centry latinské vzdělanosti, což v temné době raného středověku vynikalo o to více. Lidé žili v poměrném blahobytu, rozvíjelo se i umění, v němž se prolínaly staré keltské vlivy s novými křesťanskými motivy. Brzy začalo mnoho irských mnichů putovat do Británie, Francie, Německa, Itálie a do jiných zemí a všude zakládali nové kláštery a šířili irskou vzdělanost. Nejslavnější z nich byl svatý Kolumbán. Vedle církevních škol existovaly v Irsku ještě školy právnické a básnické, které měly dlouhou tradici a byly nesmírně ctěné a vážené. Počáteční nevraživost byla brzy překonána a v Irsku došlo k pozoruhodnému jevu. Tradiční láska k vědění a ústní tradice se zasnoubila s písemnictvím a latinskou vzdělaností, kterou do země přineslo křesťanství. Místní učenci za pomoci latinské abecedy zapsali staré hrdinské eposy, zákoníky a právní traktáty v irštině. Ani mnichům nebyly proti mysli někdy dosti pohanské heroické příběhy. Kláštery bohatly a staly se hlavním mecenášem umění. Zlaté časy však nikdy netrvají věčně. Pohroma přišla ze severu, především z Norska. Jako počátek nájezdů Vikingů se obvykle uvádí rok 795. Tehdy poprvé byla vypleněna irská klášterní osada Iona při skotském pobřeží. Válečníci, kteří připluli po moři na dlouhých nízkých lodicích, sebrali relikviáře zdobené drahokamy a různé oltářní nádoby a mnoho mnichů odvezli do otroctví. Bohatství irských klášterů lákalo nájezdníky i nadále, a tak ve svých kořistnických výpravách pokračovali i v dalších desetiletích. V roce 837 připluli Vikingové už s velkými flotilami do ústí řek Boyne a Liffey na východním pobřeží a založili zde stálé základny, z nichž se pak vydávali dále do vnitrozemí. Irové se pochopitelně bránili. Problémem ale byla nejednotnost země. Byla rozdělena na mnoho malých království, z nichž dvě hrála tradičně prim - království vládců z Tary a z Cashelu. Irští vladaři spolu soupeřili a nejednou se spojovali s Vikingy proti jinému místnímu králi. Ve druhé polovině 10. století vzrostla moc dosud bezvýznamného království v Munsteru. Jeho král Brian Bóruma získal Cashel a odtud se snažil sjednotit pod svou moc celé Irsko. Nárokoval si i titul velekrále (ardrí), který předtím pět set let patřil starobylému irskému rodu Uí Neillů. Bóruma porazil dublinské Vikingy a leinsterského krále v bitvě u Clontarfu (dnes dublinské předměstí) v roce 1014. Toto datum se považuje za konec vikinských válek, i když několik nájezdů se ještě později uskutečnilo. Na Vikingy se ale v Irsku nevzpomíná jen jako na lupiče a vetřelce. Začali se tu postupně usazovat a při tom založili mnohá dnes významná pobřežní města. Kromě Dublinu také Limerick, Cork, Waterford či Wexford. Díky tomu přestala být země čistě zemědělskou a venkovskou. Přivezli nové výrobky a Irové u nich poznali dokonalejší zbraně. Nové podněty lze jasně zaznamenat i u výtvarného umění. Také ražbu prvních mincí v Irsku je třeba spojovat s příchodem Vikingů. Především však seveřané definitivně přenesli politické centrum Irska ze středu země na jeho východní pobřeží. V 11. a 12. století zaznamenalo Irsko renesanci a pokrok v mnoha oblastech života. Kultura a umění se začaly znovu rozvíjet a objevily se v nich i nové trendy. K důležité změně došlo v církvi, která byla až dosud velmi svébytnou jednotkou v rámci katolické církve. V období válek a utrpení došlo k celkovému morálnímu úpadku, církev však prokázala svoji životaschopnost a přistoupila k vlastní reformě. Dosavadní klášterní systém neumožňoval dostatečnou pastorační péči o věřící, kteří často přestupovali církevní zákony. V souladu s vůlí papeže proto byla přebudována organizační struktura a vytvořeny diecéze a také čtyři arcidiecéze. Díky kontaktům s Evropou přišli do Irska poprvé roku 1142 cisterciáci. V politické sféře pak došlo ke změnám po nástupu Briana Bórumy na trůn velekrále (ardrího). Po jeho smrti docházelo ještě dlouho k bojům o nadvládu a titul ardrího si přisvojovalo střídavě několik dynastií. Přesto se tu projevovala jedna základní tendence. Irsko spělo k vytvoření jednotné centralizované monarchie, takové, jaké byly obvyklé jinde v Evropě. Nejpravděpodobnější se to zdálo po nástupu krále Ruaidrí Ua Conchobaira, který se pokoušel o vytvoření dědičné feudální dynastie. Tento vývoj byl ale násilně přerušen přičiněním leinsterského krále Diarmaita Mac Murchady. Jeho spory s Ruaidrím vyvrcholily jeho vyhnáním ze země. Diarmait se nesmířil se svým údělem, v roce 1166 utekl do Francie a požádal krále Jindřicha II. Plantageneta, aby mu pomohl získat království zpět. Král Jindřich II. vlastnil rozsáhlé državy ve Francii a byl zároveň anglickým králem. Měl sám příliš starostí, než aby vedl výpravu do Irska. Diarmaitovi však slíbil podporu, přijal jeho slib věrnosti a především vyzval své poddané Angličany, Normany, Velšany a Skoty, aby mu poskytli pomoc. Takové muže však nebylo snadné pro irské dobrodružství získat. Nakonec se do čela vojsk postavil jeden z největších normanských vůdců ve Walesu, Richard FitzGilbert de Clare, známý spíše pod přezdívkou Strogbow. Slib pomoci získal Diarmait také od mnoha dalších normanko-velšských rytířů i od příslušníků vlámské kolonie v Anglii. Obrnění rytíři na koních, pěší vojáci bojující ukázněně v sevřeném šiku a především lučištníci se smrtonosnými luky se ukázali být nad síly jednoduše vyzbrojených, i když statečných Gaelů. Normané dobyli nejprve Wexford, poté Dublin a potom postupně další území a města. Jejich zábor Irska pokračoval několik dalších desetiletí a probíhal značně nesystematicky. Už v roce 1171 se ve Waterfordu vylodil s velkou armádou Jindřich II. Nesetkal se nikde s odporem a Normané, Irové i Vikingové mu všude slíbili poslušnost. Tragédie normanské invaze spočívala v tom, že země vlastně nebyla dobyta a byla ovládnuta jen zpola. Anglonormané sice postupně obsadili až tři čtvrtiny území ostrova, ale s výjimkou Leinsteru a části Munsteru jich nikde nebylo tolik, aby jejich vláda mohla být stabilní a trvalá. V tom se situace lišila od normanského dobytí Anglie nebo třeba Sicílie. Nemohl tak vzniknout smíšený jednotný národ. Tak mohlo dojít k tomu, že po sto letech se situace postupně začala obracet. Dobyvatelé se setkávali se stále rostoucím odporem domorodých Gaelů, u nichž se dokonce objevily první nesmělé pokusy o sjednocení dohodou. Toto tvrzení má však k pravdě daleko. Irové vděčí usedlíkům z Walesu a Anglie za mnohé. Země se po jejich příchodu změnila. Všude, kam přišli, stavěli pevnosti, které sloužily nejprve k obranným účelům, později jako správní centra. Obsazená území byla feudalizována. Systém státní správy a administrativy, zavedený ve 13. století, existuje ve svých základech dodnes. Vznikala nová města a vesnice, vzkvétal obchod, rozšířily se styky s Evropou. Také soudní a právní systém byl převzat od nových usedlíků. Dnešní zákonodárný sbor Irské republiky (Oireachtas) odvozuje svůj vznik přímo od středověkého parlamentu, jenž se poprvé sešel v roce 1297. Do země přišly nové mnišské řády, především františkáni a dominikáni. Od konce 13. a především pak ve 14. století docházelo k jakémusi irskému národnímu obrození. Signálem k němu byla první (a zdrcující) vojenská vítězství Gaelů nad Normany v bitvách v letech 1261 a 1270. Bylo to v oblastech, kde bylo dobyvatelů málo a neměli proto k obraně dost sil. Kromě toho docházelo k obnově gaelských institucí a způsobu života. Místní zvyky přejímalo rychle i anglické obyvatelstvo. Kulturní asimilace došla někdy tak daleko, že se mezi Angličany našli i básníci, kteří psali vynikající verše v irštině. Parlament, který sídlil v Kilkenny, přijal několik opatření, aby asimilaci zabránil. Nejznámější jsou tzv. Kilkennyská ustanovení z roku 1366, která se považují za první příklad politiky apartheidu v historii. Normanští usedlíci měli zakázáno mluvit irsky, používat irská jména, uzavírat sňatky s Iry, přejímat irské zákony atd. Irsko bylo velmi odbojnou kolonií a anglický král Richard II. se tomu rozhodl učinit přítrž. Umožnilo mu to příměří s Francií a krátké přerušení stoleté války. V roce 1394 se do Irska osobně rozjel v čele velké armády. Bylo to poprvé po téměř dvou stech letech, co něco takového anglický král učinil. Svedl vítězné tažení a všichni významní gaelští vůdci se mu podrobili. Ale když odtáhl, vypukla válka znovu. Roku 1399 se Richard do Irska vrátil, ale mezitím se v Anglii vylodil jeho úhlavní nepřítel Jindřich z Lancasteru a připravil ho o trůn. Sesazený král se musel urychleně vrátit domů a irský problém zůstal nevyřešen. Žádný další král už do konce středověku do Irska nepřijel. Mimo Koloví byla země rozdělena na množství jednotlivých území, jejichž vládci zachovávali větší či menší loajalitu koruně. Gaelští vladykové sice přejímali normanské feudální a panské instituce, ale jinak spravovali své državy podle domácích tradic a zákonů. Irsko sehrálo v průběhu 15. století nezanedbatelnou úlohu v tzv. válce růží, souboji rodu Lancasterů a Yorků o anglický trůn. V roce 1449 se stal irským místodržitelem vévoda Richard z Yorku. Ten si získal přízeň a oblibu nejen u místních Angloirů, ale i u irských vladyků. Podporovali ho i v jeho boji proti slabému lancasterskému králi Jindřichu VI. Situace se ještě několikrát opakovala. Král Jindřich VII. nemohl dovolit, aby ho Irsko neustále ohrožovalo a bylo základnou yorkských komplotů. Vyslal sira Edwarda Poyningse, aby zemi přivedl k poslušnosti. Parlament, který Poyningse svolal v roce 1494 do Droghedy, vydal zákony, které měly pro Irsko dalekosáhlý význam. Byly potvrzeny Kilkennyské výnosy s výjimkou používání irštiny. Obyvatelům hraničních oblastí Koloví bylo nařízeno vybudovat proti gaelským Irům dvojitý příkop. Konetábly největších hradů v zemi měli být napříště pouze rodilí Angličané. Na počátku 16. století však anglická koruna na většině irského území neměla žádnou skutečnou moc. Král Jindřich VIII. (1509-1547) a jeho následovníci z Tudorovské dynastie si ale počínali tak obratně, že králo…
Průběh střetu kultur a náboženství a vznik moderního Irska
Irové na rozcestí Angličané začali Irům šlapat na paty. Irové měli jen dvě možnosti, buďto Angličanům vzdorovat, nebo se jim podřídit. Prvním problémem byla od roku 1534 anglikánská víra. Drtivá většina prostých Irů zůstala věrná katolické církvi. Všem křesťanům záleželo na posmrtné spáse duše, rozdíl byl jen v tom, zda toho dosáhnout podle katolické nebo protestantské víry. Irové věřili že přechodem na anglikánskou víru budou jejich duše zatraceny. Chudí Irové neměli v pozemském světě co ztratit, anglikánství proto odmítli a dále pečovali o záchranu své duše podle katolické víry. Majetní Irové to měli složitější, kromě posmrtné záchrany duše se snažili zachránit také své pozemské majetky a společenské postavení. Irové kteří nepřešli na anglikánskou víru se nemohli integrovat v nové anglické kolonii. Anglický král Jindřich VIII. (1509-1547) vyzval všechny irské krále a feudály, aby mu podstoupili své majetky a nechali si je od něj udělit zpět jako léno. Udělování irských majetků jako léno od anglického krále mělo za účel rozbít staré irské klany. Podle klanového systému irští králové své území nevlastnili. Šlo totiž o komunální majetek klanu. Irští králové tak svěřovali anglickému králi klanový majetek, který podle irského práva nevlastnili. Podle anglického práva se ale stali plnými držiteli tohoto majetku a klanové vlastnictví tak zaniklo. Staří irští králové se v tomto procesu museli vzdát svých královských titulů. Anglický panovník jim udělil nové šlechtické tituly. Například O’Brienové, králové z Thomondu, se stali hrabaty z Thomondu. Jindřich VIII. dal všem králům jasně najevo, že je v Anglii, Walesu, Irsku a na ostrově Man jediným králem. Všichni ostatní králové tak riskovali, že budou o hlavu kratší. Majetní Irové kteří anglickému králi nepodstoupili své majetky se nemohli integrovat v nové anglické kolonii. Majetky Irů byly mnohdy uděleny anglickým kolonizátorům, čímž vznikal majetkový konflikt. Anglické vládě to bylo jedno, oba majitelé si to museli vyřešit mezi sebou. Angličané pak podpořili toho kdo byl silnější, schopnější a lépe s nimi spolupracoval. Další potíže nastaly pokud Irové odmítali mluvit Anglicky. Nevýhodou byl i neanglický zevnějšek a celkové vystupování. Irové se navíc museli aktivně podílet na anglické kolonizaci své země. Irové se mnohdy proti Angličanům vzbouřili. Problém byl ale v tom, že své vzpoury málo a špatně koordinovali. Angličané si je podávali jednoho po druhém. Vzpoury mnohdy vedly ke ztrátě majetku.
V 16. století ale museli být Angličané opatrní. Irové stále měli majetky a moc. Angličané proto vzpoury mnohdy odpouštěli, pokud se bez spolupráce Irů v dané oblasti neobešli. Anglické zákony v té době také ještě nebyly otevřeně protikatolické. Dalším problémem movitých Irů byla ztráta finanční hotovosti. Angličané postupně převzali kontrolu nad obchodem, ze kterého měli dosud zisky Irové. Nedostatek hotovosti nutil Iry k půjčkám, které pak nebyli schopni splácet. Jimi zastavené majetky tak propadaly věřitelům. Poslední baštou odporu byli na konci 16. století O’Neillové a O’Donnellové na severu Irska. Angličané během Devítileté války (1593-1603) v roce 1602 dobyli pevnost Tullyhogue (hrabství Tyrone), kde zničili pradávný kamenný inaugurační trůn O’Neillů, králů z Tyrone. To byl symbolický konec klanového zřízení v Irsku. 14. září 1607 Hugo O’Neill, hrabě z Tyronu a Rory O’Donnell, první hrabě z Tyrconnellu, naložili své rodiny a vše co mohli do lodí a Irsko nadobro opustili. Tato událost je dnes známa jako útěk hrabat (Flight of the Earls). Od této chvíle měli Angličané poprvé v historii celý ostrov pod kontrolou. Úplné zničení irských klanů bylo klíčovým momentem druhé anglické kolonizace Irska (B. McCarthy, 2012). Staří Angličané z doby první středověké anglické kolonizace také neměli na růžích ustláno. Jejich anglický původ nové Angličany nezajímal. Během druhé kolonizace s nimi bylo naloženo stejně jako s ostatními Iry.
Kolonizace Ulsteru a irský národní výbuch V roce 1603 usedl na anglický trůn skotský král Jakub VI. jako Jakub I. Anglický. Tím byla obě království spojena pod jednoho panovníka. Po útěku O’Neillů a O’Donnellů z provincie Ulster v roce 1607 měl anglický král dveře otevřené k zahájení rozsáhlé kolonizace Ulsteru převážně skotskými novousedlíky (Plantation of Ulster). Ulster do té doby na rozdíl od zbytku Irska úspěšně vzdoroval druhé anglické kolonizaci. Možná právě proto se stal nejintenzivněji kolonizovanou částí Irska. Kolonizace Ulsteru byla zárodkem vzniku dnešního Severního Irska. Irové vedli proti Skotům a Angličanům partizánskou válku. Kolonizační vláda na to reagovala popuzováním novousedlíků k vyhlazení irské populace. Irové byli vytlačováni do méně úrodných částí země. To pochopitelně vedlo k jejich veliké nevoli. Vzpoura byla za daných okolností nevyhnutelná. Začala v roce 1641 právě v Ulsteru a rychle přerostla v Irskou konfederační válku (1641-1653), boj všech irských katolíků za nezávislost. Obě strany se podílely na masakrech civilního obyvatelstva.
V této době zároveň probíhala Anglická občanská válka (1642-1651) mezi příznivci anglického krále (royalisty) a anglickým parlamentem. Anglické parlamentní vojsko pod vedením Olivera Cromwella (žil 1599-1658) válku vyhrálo. Anglický král Karel I. (1625-1649) byl v lednu 1649 popraven. Irské konfederační vojsko v tomto pokročilém stádiu války bojovalo v Irsku na straně anglického krále. Oliver Cromwell proto v čele svého vojska v roce 1649 Irsko osobně navštívil. Jeho válečná kampaň byla naprosto brutální. Ve dnech 3.-11. září 1649 obléhal město Drogheda. Po dobytí města byli zajatí vojáci spolu s civilním obyvatelstvem brutálně povražděni. Někteří civilisté byli nahnáni do kostela svatého Petra a zaživa upáleni. Civilních obětí bylo přibližně 800. Podobné násilí se odehrávalo i na jiných místech Irska. Cromwell měl tehdy podle lidové tradice katolíkům vzkázat „(jděte) do pekla nebo do Connachtu, (to Hell or to Connacht)”.
V Connachtu byli katolíci řekou Shannon oddělení od anglikánů. Cromwell je dodnes v Irsku vnímán velmi negativně. Pro Angličany je také kontroverzní osobou. Jedni jej považují za darebáka, druzí za hrdinu. Cromwell u nich nadále vyvolává silné emoce. Milovníci hradů by jej také měli mít za darebáka. Cromwell totiž cíleně ničil anglické hrady, symboly anglické královské moci. Anglický hrad Pontefract nechal exemplárně zničit. Po pádu anglické parlamentní vlády v roce 1660 dostali někteří irští katolíci své majetky zpátky. Mnozí z nich totiž bojovali v Irské konfederační válce na straně anglického krále Karla I. (1625-1649), otce nastávajícího krále Karla II. (1660-1685).
Oliver Cromwell (žil 1599-1658) byl exhumován, posmrtně oběšen a poté sťat. Hrad Clogh Oughter na malém ostrově v jezeře Lough Oughter v hrabství Cavan. Hrad Clogh Oughter v zimě 1641/1642, zrod moderní irské státnosti Hned druhý den irské vzpoury 24. října 1641 přepadla skupina místních Irů pod vedením Mulmora Mac Edmund O’Reilly správce hradu Clogh Oughter Artura Culme v jeho domě. Sebrali mu klíče od hradu, kterého se pak zmocnili. Owen O’Reilly se stal novým správcem hradu, ve kterém bylo zřízeno vězení pro protestantské novousedlíky. Prvním hostem se stal dosavadní správce hradu Artur Culme. 18. prosince se k němu přidal anglikánský biskup Vilém Bedell z Kilmore a jeho synové. Bedell se během svého působení v Irsku naučil irsky a zasloužil se o překlad Starého Zákona do irštiny. Osobně kontroloval přesnost překladu. Mezi irskými katolíky se těšil veliké úctě. Byl jimi na hradě uvězněn jen proto, aby měli lepší pozici při vyjednávání s protestanty o výměně zajatců. Válcová věž starého hradu Clogh Oughter stojí na malém ostrově v jezeře Lough Oughter v hrabství Cavan. V roce 1641 byla již dávno pustá a k obývání nevhodná, podlahy byly prohnilé, střecha zatékala a okny se proháněl vítr. Vězni měli na hradě krb a dřevo na otop, zima pro ně byla ale i tak velmi krutá.
Mezi vězni byl i truhlář Richard Castledine. Ten před válkou zbohatl a truhlářskému řemeslu se již nějakou dobu nevěnoval. Ve vězení na hradě se ale na svou starou dobrou truhlařinu rychle rozpomněl a vyrobil okenice do oken, aby jimi zastavil ten krutý průvan. Po propuštění z vězení šel v červnu 1642 se svou ženou Rebekou v průvodu asi 1340 protestantských uprchlíků s ozbrojenou ochranou z hrabství Cavan do Droghedy. Útoky na uprchlíky byly běžné a každou chvíli mohlo dojít k jejich masakru. Z Droghedy manželé pokračovali do uprchlického tábora v Dublinu, kde ale oba zemřeli na horečku. Biskup Bedell strávil ve vězení na hradě jen tři týdny. Spolu se svými syny a zetěm byli propuštěni 7. ledna 1642. Po propuštění se biskup také přidal k protestantským válečným uprchlíkům. Oslaben vězněním také onemocněl a 7. února 1642 zemřel. Chtěl být pohřben do rodinného hrobu na hřbitově v Kilmore, kde již odpočívala jeho žena Leah a syn Jan. Katolický biskup Eugene Sweeney jej ale označil za heretika a jeho pohřeb na hřbitově zakázal. Místní irský katolický vůdce Edmund O’Reilly ale přikázal tento zákaz ignorovat. A tak se Edmund O’Reilly, jeho syn a další katolíci sešli po boku protestantů na hřbitově v Kilmore, aby anglikánského biskupa Viléma Bedella uctivě pochovali podle jeho posledního přání. A právě zde v tomto okamžiku můžeme vidět jeden z prvních zárodků moderní irské státnosti, jeden krátký okamžik, kdy se katolíci a protestanti přestali navzájem vraždit a osočovat a společně uctili památku člověka, kterého si náramně vážili. Staří a noví Irové si začali uvědomovat, že se budou muset naučit žít pospolu v míru. Začali si také uvědomovat, že mají v zemi společné zájmy. Ty byly v rozporu s koloniálními zájmy Británie.
V roce 1791 nakonec oba národy vytvořily Společnost sjednocených Irů. Napoleona Britové vyhlíželi s hlavami děl namířenými do moře. Tato pevnost stála na ostrově Dalkey u Dublinu. A jak to bylo dál? Během Vilémské války v roce 1690 v Irsku bojovali o anglický trůn dva angličtí králové, dosavadní král Jakub II. a nastávající král Vilém III. Oranžský. Jakub II. byl katolík, což se anglikánské Anglii nelíbilo. Vilém III. Oranžský byl holandský princ a protestant. Na pozvání vtrhl v roce 1688 do Anglie, Jakub II. utekl do Francie. V červnu toho roku připlul do Irska také Vilém III. a Jakub II. byl poražen 1. července 1690 v bitvě u Boyne, načež utekl do Francie. Severoirští protestanti to dodnes každoročně slaví jako veliké vítězství nad katolíky.
Některé pasáže tohoto období zmiňují také historické procesy a změny v zákonodárství. Po irské válce za nezávislost v roce 1921 se ostrov rozdělil na Irskou republiku a Severní Irsko. Irská republika vznikla jako nezávislý stát, zatímco Severní Irsko zůstalo součástí Spojeného království. Zrušení irského parlamentu vedlo k soustředěnému úsilí irských katolíků a protestantů k obnově irské samosprávy. Britové tak nechtěně povzbuzovali spolupráci irských katolíků a protestantů. Velká francouzská revoluce a vzpoura v roce 1798 donutila Brity obnovit náboženskou svobodu v Irsku. Snažili se tak uhasit alespoň náboženský oheň v zemi. V pobřežních městech Irska probíhalo sčítání katolíků, coby potenciálních zrádců. V Belfastu jich bylo v roce 1708 jen sedm, během 18. století tam ale přišli v houfech za prací v továrnách.
Současný kontext a důsledky
První kapitoly tohoto textu ukazují, že história Irské republiky a Severního Irska je plná náboženských, politických a sociálních proměn. Po irské válce za nezávislost v roce 1921 ostrov skutečně rozdělil; Severní Irsko zůstal v rámci Velké Británie a Republika získala suverenitu. V Severním Irsku dodnes přetrvává vliv historických napětí, který se projevil v sociální a politické struktuře. V 19. století došlo k dalším změnám, které ovlivnily demografii a politické rozdělení. Větší podíl katolíků v Severním Irsku je podle sčítání z roku 2021 45,7 %, zatímco protestantů 43,5 %.