Exorcismus ve více či méně zřetelné podobě existoval a existuje snad ve všech církevních společenstvích. Nejznámějším je exorcismus římskokatolický. V roce 2014 papež František zdůraznil užitečnost vymítačů ďábla, kteří podle něj pomáhají lidem bojujícím s démony. O tom, že exorcismus v žádném případě neupadá jako dávná středověká metoda v zapomnění, svědčí také to, že zatím co byl v Česku ještě nedávno jeden exorcista, dnes jich je osm. Celosvětově nejznámější případ exorcismu, jenž skončil tragickou smrtí, se odehrál v sedmdesátých letech. V roce 2005 byl dokonce zfilmován režisérem Scottem Derricksonem. Během natáčení byl název změněn z The Exorcism of Anneliese Michel na The Exorcism of Emily Rose. V České republice je ovšem známý pod názvem V moci ďábla.
Život před exorcismem a vznik legendy kolem Anneliese Michel
Anneliese Michel se narodila do katolické rodiny a byla vychována jako hluboce věřící. Spolu s rodinou se účastnila dvakrát týdně mší a měla i na tehdejší poměry opravdu přísné rodiče. Jedna ze čtyř dcer nábožensky založených rodičů žila spořádaným životem v bavorském Klingenbergu a nic nenasvědčovalo tomu, že její životní příběh vstoupí do dějin. Na podzim roku 1968, chvíli před šestnáctými narozeninami, prodělala Anneliese svůj první velký epileptický záchvat. Byla jí nasazena antiepileptika, a přesto, že se jí dařilo dobře ve škole a doma byla považována za bezproblémové děvče, lidé z jejího okolí vypovídali, že Anneliese začala být čím dál zvláštnější. Zmiňovala, že cítí během záchvatů cizí sílu, a byla stále pevněji přesvědčena, že je posedlá ďáblem.
Následující rok zažila Anneliese první vize, způsobené spíše než halucinací zřejmě silnou imaginací, jejímž obsahem byla podle jejích slov „obrovská šklebící se tlama ďábla“. Následné neurologické vyšetření nepotvrdilo žádnou patologii. Tato vize se jí však vracela a ona postupně propadala apatii a depresi. Přidaly se hlasy, které dívce našeptávaly, že je prokletá a shnije v pekle. Imaginativní vize se dostavují stále častěji, Anneliese trpí hyperaktivitou, někdy je vzhůru celé dny a noci bez jediné minuty spánku. V záchvatech napadá sebe i své okolí a celé hodiny neartikulovaně řve a volá Ježíše s prosbou o pomoc. Po několika žádostech církev rodičům vyhoví a v roce 1975 würzburský biskup dá svolení k vymítání ďábla podle pravidel Rituale Romanum, sepsaných roku 1614.
První exorcismus, průběh a svědectví
Čtyřiadvacátého září 1975 se koná první exorcismus. Rodina vzhlíží k Ernstu Altovi a Arnoldu Renzovi, knězi a odborníkovi na exorcismus, kteří představují světlo na konci tunelu. Stav Anneliese je však již naprosto žalostný. Dočasně ochrnula a prodělala řadu křečových záchvatů. Vymítači se přesto rozhodnou zhostit svého úkolu a dvakrát týdně chodí k dívce domů, kde provádějí čtyřhodinový naprosto vyčerpávající rituál. „Nejsilněji Anneliese reaguje na svěcenou vodu. Vyje a zmítá se. Snaží se kousat kolem sebe, kope,“ poznamenal do svého deníku páter Renz. Některá sezení si církevní představitelé nahrávají - na záznamech dívka mluví hlubokým, chraptivým, zvířecím hlasem a exaltovaně řve. Exorcisté během exorcismu údajně hovořili se šesti domnělými démony, kteří se měli označovat jako Kain, Nero, Jidáš, Lucifer, Hitler a jeden francký farář.
V letech 1975 a 1976 bylo na Anneliese Michel vykonáno celkem sedmašedesát exorcistických seancí. Zemřela 1. července 1976 v důsledku dehydratace a podvýživy. Tělo Anneliese vážilo 31 kilogramů. Soudní znalec z oblasti medicíny označil za vážné pochybení, že v závěru svého života nebyla Anneliese Michel zklidněna silnějšími léky a že nebyla i proti své vůli vyživována uměle. Dále se lékaři shodli, že by dívka mohla být zachráněna ještě týden před smrtí. Dva roky po dívčině smrti byli rodiče včetně obou exorcistů odsouzeni za zabití k šesti měsícům vězení, nakonec byl trest změněn na tříletou podmínku. Rozsudek byl velmi překvapivý vzhledem k tomu, že obžaloba navrhovala pouze finanční tresty pro exorcisty a uznání viny pro rodiče bez trestu. Církevní komise nakonec prohlásila, že dívka posedlá ďáblem vůbec nebyla a že se exorcisté zmýlili v diagnóze. Přesto se u jejího hrobu scházeli poutníci a požadovali její blahoslavení. Tvrdili, že se její tělo nerozkládá, a tak byla 25. února 1978 exhumována.
Exorcismus v kultuře a moderní kontext
Exorcismus se nám může jevit jako zastaralá středověká praktika, ale i v posledních desetiletích se staly děsivé případy. Třeba ten z poloviny 70. The Exorcist (1973) zpečetil filmovou představu posedlosti a exorcismu, která dodnes rezonuje v popkultuře. Horory jako Vymítač ďábla a Přichází Satan! se dodnes řadí do zlatého fondu filmové historie a vysloužily si řadu pokračování. Filmové zpracování často přehání certain efekty a scény, aby diváka co nejvíce zasáhly, což vede k mytizaci a zveličení původních reálných případů.
Kritické posuzování reality versus fikce se odráží i v názorech teologů. Katolická církev a její exorcisté, jako otec Giulio Savoldi, zdůrazňují nutnost rozlišovat mezi duševní chorobou a posedlostí a připomínají, že exorcismus je obřad určený jen pro skutečné případy „posedlosti ďáblem“. Nový kurz vymítání ďábla, který nabízí Vatikánská univerzita, zahrnuje psychologii a právo a klade důraz na praktická cvičení exorcismu. Exorcismus byl a je spojen s liturgickou tradicí; De Exorcismis et Supplicationibus Quibusdam z roku 1614 a jeho revidovaná verze z roku 1999 ukazují kontinuitu a moderní aktualizaci rituálu, který se může lišit délkou trvání a specifikami jednotlivých případů.
Historické mise a současné trendy
Exorcismus má kořeny ve starověkých praktikách Mezopotámie a v židovské tradici, kde démony bylo třeba vyhnat pomocí různých rituálů a jmen poživatelů. S rozvojem křesťanství v 1.-4. století n. l. se exorcismus stává prostředkem k legitimizaci víry a posílení společenství; během středověku se objevují hony na čarodějnice, ale zároveň se v římsko-katolické církvi formuje oficiální obřad exorcismu. Po Reformaci měla exorcismus složitější osud, avšak v 20. století a do současnosti zůstává součástí katolické nauky a liturgie. Průběh velkého exorcismu je dnes řízen pravidly Rituale Romanum, a počet exorcistů se v některých regionech postupně zvyšuje díky specializovaným kursům a mezinárodním asociacím, například Mezinárodní asociace exorcistů založená v roce 1993.
Filmové a mediální zobrazení exorcismu nadále ovlivňují veřejné vnímání, a to i přes snahu církve vyvracet často mylné představy. Když se mluví o „exorcismu“, lidé si často představí velký rituál s posvátnou vodou, prázdnou kruhovou plochou a výkřiky, což odpovídá populárním stereotypům, nikoliv vždy realitě liturgie. Italský kněz a exorcista Gabriele Amorth údajně provedl více než 50 tisíc exorcismů a jeho život a činy inspirují i filmový svět, včetně biografických prvků, které se objevují v The Pope's Exorcist (Papežův vymítač).
Exorcism: Movies VS Reality
Průběh a význam exorcismu v současnosti ukazuje, že rituály zůstávají citlivým tématem mezi vírou, medicínou a kulturní reprezentací. Exorcismem se zabývá široké spektrum lidí: od věřících katolíků po odborníky na duševní zdraví, kteří se snaží rozlišovat mezi démonologií a neuropsychiatrií. Ačkoliv filmové zobrazení často vyvolávají napětí a děs, skutečné praktiky se podle autorů a teologů vyznačují snahou o opatrnost a ochranu postiženého, včetně zapojení rodiny a lékařů, pokud je to nutné.