Jenže i když si ho každý představuje jako štíhlého bělocha, ve skutečnosti prý vypadal Ježíš úplně jinak. Alespoň to tvrdí forezní antropolog Richard Neave. Podle Neaveho vypadal Ježíš v obličeji zcela jinak, než na malbách, co ho proslavili po světě. Skutečnou tvář Ježíše dokázal zpodobnit díky přesným historickým pramenům a počítačové tomografii.
Takže zapomeňte na hezouna, kterého vám předhazuje církev! Vždyť přímo v bibli je opsán opak: ,,Neměl krásu nebo bohatsví, kterým by se zalíbil. Nic na něm nebylo takové, aby to vzbuzovalo touhu." Neave tvrdí, že neurčitý popis, který je v bibli použitý, není příliš specifický. Tvrdí že je to proto, aby mohl oslovit lidi všech národností. Dodnes tak nebylo možné prohlédnout si skutečnou Ježíšovu tvář.
Doopravdy totiž nevypadal jako obyvatel Kavkazu, měl údajně daleko exotičtější vzhled. Dokonce ani nevypadal jako typický běloch! Měl tmavší pleť, než se předpokládá, tmavší oči, mohutný nos. Jiné byly i jeho vlasy a vousy. O úpravnosti z obrazů by si mohl nechat leda tak zdát. Proč ho tedy známe v jiné podobě?
Dříve totiž nebylo možné, provést tak důkladný průzkum. Neave využil nejmodernější techniky ke zkoumání tří lebek z Izraele, nalezených poblíž místa, ze kterého měl syn boží pocházet. Díky tomu mohl Neave vytvořit počítačový model Ježíšovi tváře. Vzhled založený na genetických a antropologických datech by proto měl být tou nejpravděpodobnější podobiznou, jakou zatím máme.
Zní to logicky. Ježíš se narodil na blízkém východě. Musel proto vypadat stejně, jako ostatní(tedy jinak, než jak byl pak vyobrazován lidmi na Západě ). I když se tomu mnoho lidí zdráhá uvěřit. Třeba i známá americká moderátorka Megyn Kelly má za to, že byl na sto procent běloch. ,,Stejně jako Santa byl běloch, jsem si tím jistá." Je to historický fakt, chtěla bych, aby to věděly všechny děti, " svěřila se. ,,Přijde mi absurdní dělat z něj teď černocha."
Samozřejmě, můžete stejně jako Megyn popírat vědecká fakta, ačkoliv dávají logiku. Přeci jen je pro člověka snažší přijmout to, na co je zvyklý. Publikováno: Středa, 1. 4. kterého Mojžíš vyvýšil na poušti. slyšeli v 1. cosi brblali. řečí o zemi zaslíbené! kteří Izraelce koušou a mnoho jich umře.
Kompetenci věc vyřešit. se na něj podívá, se uzdraví a bude zachráněn. Zpodobňovat jakéhokoliv tvora na zemi, na nebi i ve vodě. Opuštěného muže bolesti. To jsme také nedávno slyšeli. Jako by Bůh sám sebe popíral. Si vydestilujeme z jeho vůle. Božího závazku a Boží věrnosti.
Možná nejen díky vnější podobnosti, ale i díky tomuto paradoxu Božího jednání se had na Mojžíšově holi stal předobrazem Krista na kříži - tak jako pohled na bronzového hada zachraňoval od hadího uštknutí, je nám (jak píše sv. Evangelistův Ježíš pak pokračuje známou větou, kterou M. To je jeden z nejznámějších veršů Bible, spolu se začátkem 23. opora v kritických okamžicích života pro miliony lidí.)
Jaký je to svět, který Bůh miloval? se bojí, že to tak opravdu je. pohled“, jak se zpívá v naivních lidových písničkách. Ladovská zimní krajina Ježíška. svět, který nenávidí Ježíše i jeho učedníky. Píše Pavel Římanům (Ř 5:6). Nestvůry.
To ale neznamená, že se žádný soud nebude konat. Dvora či Boha jako přísného trestajícího krále. Není Bůh, jak jej vidí čtvrté evangelium. A nezmáčkne žádný čudlík, aby se propadl do pekla. Nevěry se člověk odsoudí sám. Světlem světa, ale také Cestou a Pravdou. Jak bychom si přáli. Násilníků. Života. Pohledu) měl pravdu.
Krista zachraňuje podobně jako Izraelce pohled na bronzového hada. Homilie Svatého otce při mši svaté na svátek Povýšení svatého Kříže, Výstaviště Expo v Nur-Sultan, 14. Kříž je šibenicí vedoucí na smrt, a přesto o tomto svátečním dni slavíme povýšení Kristova kříže. Na tom dřevě totiž Ježíš vzal na sebe náš hřích a zlo světa a porazil je svou láskou. Proto dnes slavíme. Boží slovo, které jsme slyšeli, nám o tom vypráví a staví do protikladu jedovaté hady, jejichž uštknutí působí smrt, a na druhé straně hada, který zachraňuje. Zastavme se u těchto dvou obrazů. Především jsou zde hadi, útočící svým uštknutím na lidi, kteří již po několikáté upadli do hříchu reptání. Reptat proti Bohu znamená nejenom mluvit o něm zle a stěžovat si na něj; znamená to, že v srdcích Izraelitů selhala důvěra v něj a v jeho zaslíbení. Boží lid totiž kráčí pouští směrem k zaslíbené zemi a přemohla jej únava, nemůže cestu vydržet (srov. Nm 21,4).
Lidé proto klesají na mysli, ztrácejí naději a v určitém okamžiku jako by zapomněli na Hospodinův slib: tito lidé už nemají sílu věřit, že právě On vede jejich cestu do bohaté a úrodné země. Nikoli náhodou lidi, jejichž důvěra v Boha se vyčerpala, podléhají hadímu uštknutí. Smrtící hadi připomínají prvního hada zmíněného v Bibli v knize Genesis, pokušitele, který otrávil lidské srdce, aby ho přiměl pochybovat o Bohu. A nyní, na poušti, se vracejí hadi, „jedovatí hadi“ (v. 6); to znamená, že se vrací prvotní hřích. Izraelité pochybují o Bohu, nedůvěřují mu, reptají, bouří se proti tomu, kdo jim dal život, a tak jdou na smrt. Až sem vede nedůvěra srdce!
Drazí bratři a sestry, tato první část onoho příběhu nás vybízí, abychom se blíže podívali na okamžiky v našich osobních dějinách i dějinách společenství, kdy selhala důvěra v Pána i mezi námi. Kolikrát jsme se zklamaně a nevrle zatvrdili na svých pouštích a ztráceli jsme cíl cesty z dohledu! I v této velké zemi je poušť, která sice nabízí na pohled nádhernou krajinu, ale zároveň k nám promlouvá o námaze a vyprahlosti, kterou si někdy neseme v srdci. Jsou to chvíle únavy a zkoušek, kdy už nemáme sílu vzhlížet vzhůru, k Bohu; jsou to situace osobního, církevního a společenského života, kdy nás uštkne had nedůvěry, který do nás vpraví jedy rozčarování a sklíčenosti, pesimismu a rezignace, uzavře nás do našeho ega a uhasí nadšení. V dějinách této země však byla i jiná bolestivá uštknutí: mám na mysli jedovaté hady násilí a ateistického pronásledování, onu mnohdy neklidnou cestu, na níž byla ohrožena svoboda lidí a zraněna jejich důstojnost. Je dobré, abychom si uchovávali vzpomínky na to, co jsme vytrpěli: nesmíme z paměti vyškrtnout určité temné stránky, jinak bychom se mohli domnívat, že již uplynuly jako voda a že cesta dobra je navždy vytyčena. Nikoli, pokoj se nikdy nezíská jednou provždy, musí se dobývat každý den, stejně jako soužití různých etnických skupin a náboženských tradic, integrální rozvoj a sociální spravedlnost. Pokud má Kazachstán ještě více růst „v bratrství, dialogu a porozumění [...], budovat mosty solidarity a spolupráce s ostatními lidmi, národy a kulturami“ (sv. Jan Pavel II., promluva při uvítacím ceremoniálu, 22. září 2001), je třeba, aby se všichni angažovali. Předtím je třeba obnovit úkon víry vůči Pánu: vzhlížet k Němu, hledět na Něj, učit se z jeho univerzální a ukřižované lásky. Tak se dostáváme k druhému obrazu hada, který zachraňuje.
Zatímco lidé umírali na hadí uštknutí, Bůh vyslyšel Mojžíšovu přímluvnou modlitbu a řekl mu: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu“ (Nm 21,8). A vskutku, „když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu“ (v. 9). Můžeme si však položit otázku: proč Bůh místo těchto pracných pokynů Mojžíšovi jedovaté hady jednoduše nezničil? Tento způsob jednání nám odhaluje jeho jednání tváří v tvář zlu, hříchu a nedůvěře lidí. Tehdy stejně jako dnes, ve velkém duchovním boji, který bude obývat dějiny až do konce, Bůh neničí podlost, jíž se člověk svobodně dopouští: jedovatí hadi nezmizí, jsou tu stále, číhají, mohou kdykoli uštknout. Co se tedy změnilo, co dělá Bůh? Ježíš to vysvětluje v evangeliu: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“ (Jan 3,14-15).
Zde nastává zlom: had, který zachraňuje, přišel mezi nás: je to Ježíš, který po svém vyvýšení na kříži nedovolí, aby nám útočící jedovatí hadi přivodili smrt. Ve srovnání s naší přízemností nám Bůh dodává novou výšku: pokud upřeme svůj pohled na Ježíše, hryzající zlo nás už nemůže ovládnout, protože On na kříži vzal na sebe jed hříchu a smrti a porazil jeho ničivou moc. Právě toto Otec učinil tváří v tvář šířícímu se zlu ve světě; dal nám Ježíše, který se nám přiblížil způsobem, jaký bychom si nikdy nedokázali představit: „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“ (2 Kor 5,21).
V tom spočívá nekonečná velikost Božího milosrdenství: Ježíš, který se za nás „stal hříchem“, Ježíš, který se na kříži takříkajíc „stal hadem“, abychom při pohledu na něj mohli odolat jedovatým uštknutím zlých hadů, kteří na nás útočí. Bratři a sestry, toto je cesta, cesta naší spásy, našeho znovuzrození a vzkříšení: pohled na ukřižovaného Ježíše. Z této výšky se můžeme podívat na své životy a dějiny našich národů novým způsobem. Z Kristova kříže se totiž učíme lásce, nikoli nenávisti, učíme se soucitu, nikoli lhostejnosti, učíme se odpuštění, nikoli pomstě. Ježíšova rozpřažená náruč je objetím něhy, kterým nás chce Bůh přijmout. A ukazuje nám bratrství, které jsme povoláni prožívat mezi sebou a se všemi. Naznačuje nám cestu, křesťanskou cestu: nikoli cestu vnucování a nátlaku, moci a násilí, nikdy takovou cestu, která by Kristovým křížem napadala ostatní bratry a sestry, za které Ježíš dal svůj život!
Ježíšova cesta je jiná, je to cesta spásy, cesta pokorné, bezplatné a univerzální lásky, bez „kdyby“ a „ale“. Ano, protože Kristus na dřevě kříže odňal zlému hadu jeho jed a být křesťany tedy znamená oprostit se od jedovatosti: nekousat se navzájem, nereptat, neobviňovat se, nepomlouvat, nešířit zlé skutky, neznečišťovat svět hříchem a nedůvěrou, která pochází od Zlého. Bratři a sestry, jsme znovuzrozeni z otevřeného Ježíšova boku na kříži: ať v nás není jed zhouby (srov. Mdr 1,14). Modleme se, abychom se díky Boží milosti stávali stále více křesťany: radostnými svědky nového života, lásky a pokoje.
Osobní svědectví a technická analogie
Když jsem vyrůstal, naše rodina pravidelně jezdívala autem ze severní části Kalifornie do Utahu a zpět. V létě před odjezdem na misii na plný úvazek jsem se znovu vydal navštívit příbuzné v Utahu. Tentokrát jsme jeli sami spolu s mým mladším bratrem Davidem. Mně bylo v té době 18 let a jemu 16. Navštívili jsme strýce Kaye, tetu Dianne a sestřenici Michelle. Když jsem z utažského města Spanish Fork vyrazil na noční cestu domů, začínalo se stmívat. Zanedlouho jsem opustil dálnici, která probíhá v severojižním směru, a vydal se po dálnici probíhající ve směru západovýchodním. Zapnul jsem potkávací světla a uháněl přes západní část Utahu. Kilometry ubíhaly, noc v poušti byla čím dál tím temnější a já jsem si všiml, že je pro mě čím dál tím těžší vidět na silnici. Nakonec jsem si uvědomil, že světla na mém autě svítí čím dál slaběji. Baterie byla vybitá. Auto se ani nepohnulo.
Vychovával mě otec, který byl hrdý na to, že se osobně stará o údržbu automobilů v naší rodině. Učil nás, jak automobil funguje, a tak jsem věděl, že dobrá baterie se během jízdy jen tak nevybije - ledaže nastane problém s alternátorem. Alternátor je elektrický generátor, který přeměňuje mechanickou energii v energii elektrickou. Využívá pohybové energie běžícího motoru, aby vytvořil magnetickou energii, která se přeměňuje v elektrický proud, a ten baterii neustále dobíjí. A teď se zkrátka alternátor v mém autě nějak pokazil. V době, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony, bylo jedinou možností jít dál pěšky. Nakonec mi kdosi zastavil a odvezl mě do nejbližšího města. Z telefonní budky jsem si zavolal odtahovou službu. Hodinovou cestu zpátky k autu jsem strávil v kabině s řidičem. A pak znovu, když táhl mé auto zpátky do onoho městečka. Když dorazil vedoucí autoopravny, zasmál se představě, že by u nich v městečku měli součástku, kterou jsem potřeboval. Mohl by ji objednat, ale dorazila by až za dva nebo tři dny. Ale pak se nade mnou slitoval. Řekl mi, že mi může dát autobaterii asi na tři hodiny na nabíječku. V baterii by pak mohlo být dost energie na to, abych autem dojel do dalšího města. S nabitou autobaterií jsem se vydal na cestu a nezapínal jsem nic, co by mohlo zbytečně spotřebovávat drahocennou elektřinu. Zvládl jsem dojet do dalšího města, ale potřebnou součástku neměli ani tam. A situace se opakovala - tříhodinové nabíjení autobaterie a dvouhodinová jízda od jednoho města k druhému.
Má jízda je v jistém smyslu podobná putování Izraelitů pustinou ve starozákonních dobách. Izraelité se 40 let nepřetržitě živili pokrmem z nebe, který nazývali mannou. Podobně i my v dnešní době potřebujeme pokrm z nebe - duchovní stravu. Naštěstí si můžeme vytvořit jakýsi „duchovní alternátor“, který bude vytvářet „duchovní mannu“, kterou potřebujeme. Izraelity nakonec sbírání fyzické manny unavilo a „napadla [je] žádost náramná“ po tom, co opustili. (Numeri 11:4.)
Nakonec náš duchovní alternátor přestává vytvářet energii, a my nemůžeme jet dál. President Spencer W. Kimball učil: „Někdy se zdá, že písma považujeme až příliš za samozřejmost, protože plně nedoceňujeme, jak výjimečné je písma vlastnit a jak požehnáni jsme díky tomu, že je máme. Nikdy bychom neměli brát na lehkou váhu potřebu neustálého studia písem, modlitby a poslušnosti, protože toto nám pomáhá udržovat si společenství Ducha Svatého. Pokud v životě zanedbáváme činnosti, které nás po duchovní stránce nabíjejí, pokud nás začnou nudit nebo je vykonáváme jen ze zvyku, pak náš duchovní alternátor plně nefunguje. A my se můžeme pomalu duchovně vybíjet - možná tak pozvolna, že si toho stěží všimneme. V takovém případě je jedinou možností, jak se zotavit, obrátit se k Ježíši Kristu a činit pokání.
Když si Izraelité stěžovali, přestali být vděčni za požehnání v podobě výživy. Jako trest „dopustil Hospodin na lid hady ohnivé, kteříž jej štípali, tak že množství lidu zemřelo z Izraele“. Nakonec „přišel lid k Mojžíšovi a řekli: Zhřešili jsme nebo jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modl se Hospodinu, ať odejme od nás ty hady. Měděný had je symbolem Krista pozvednutého na kříž. (Viz Jan 3:14-15.)
Když vzhlížíme k radám novodobých proroků, hledíme tím ke Kristu, protože proroci obracejí naši pozornost zpět k Otcovu plánu a k ústřední roli Ježíše Krista. Podobně jako laskaví lidé, kteří mi dovolili nabít autobaterii, nás žijící proroci, vidoucí a zjevovatelé nabíjejí po duchovní stránce tím, že nám připomínají, že jsme děti Otce v nebi a že Jeho dílem a slávou je „uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka“ (Mojžíš 1:39).
O příběhu Mojžíše a měděného hada se také zmiňuje Kniha Mormonova, kde se píše, že „mnozí pohlédli a žili“. (Alma 33:19; viz také verše 20-22.) Jiní však pohlédnout odmítli. Jsem vděčný za požehnání, která získáváme, když dál jedeme po své „dálnici vedoucí do nebe“ a povzbuzujeme druhé, aby činili totéž. A jsem stejně tak vděčný za to, že když sejdeme na scestí, máme možnost činit pokání, zanechat svých zlozvyků a vrátit se na správnou cestu. Následování rad novodobých proroků školí naše srdce ve víře. Dává nám sílu překonávat překážky, které se na naší cestě vyskytnou - podobně jako jsem i já musel jet dál oné letní noci v poušti.
„Nikdo nevylezl do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, který je v nebi.“ (Jan 3,13 - ČSP). Spojení mezi tímto veršem a tím předchozím je, zdá se, následující: „Nebeské věci“, na které Pán narážel, nebyly do té doby jasně lidem odhaleny. Vystoupit na nebesa a proniknout skryté Boží úradky pro padlého člověka bylo krajně nemožné. Jen Syn, jehož rodným sídlem byla nebesa, byl způsobilý zjevit nebeské věci.
Ale co myslel Pán tím, když řekl: „Nikdo nevstoupil na nebesa?“ Tento verš je nejoblíbenějším u mnohých těch, kteří věří ve „spánek duše“ a „zničení“. Existují ti, kdo souhlasí, že mezi smrtí a zmrtvýchvstáním člověk přestává být. Odvolávají se na tento verš a prohlašují, že vyučuje, že žádný člověk, ani Adam nebo David, dosud nedošli do nebe. Je však třeba poznamenat, že Kristus neřekl, že „nikdo nevešel do nebe“, ale že „nikdo nevstoupil na nebesa“. To je něco zcela jiného. O Henochovi je psáno, že „vírou byl přenesen, aby nespatřil smrt.“ (Žid 11,5).
O Elijáši bylo řečeno, že „vystupoval ve vichru do nebe.“ (2. Královská 2,11). O svatých, kteří budou při příchodu Krista vytrženi do nebe, je řečeno, že budou „uchváceni“ (1. Tes 4,17). O Kristu samotném je řečeno, že „vystoupil“. To dokládá Jeho jedinečnost, ukazuje to, že má „prvenství“ ve všem (Kol 1,18).
Všimněte si ale, že dále Pán řekl: „kromě… Syna člověka, který je v nebi“. Je v nebi dokonce i při rozhovoru s Nikodémem tady na zemi. To je další důkaz Jeho božství. Potvrdilo to Jeho všudypřítomnost. Je pozoruhodné vidět, že v tomto evangeliu je ve spojení s Kristem zmíněn každý základní atribut Božství...