Předmětem této práce je srovnání historických i moderních staveb, které využívají železobeton v sakrální architektuře, se zvláštním zaměřením na remešskou katedrálu Notre-Dame a na Royanskou katedrálu Notre-Dame de Royan jako významné příklady vývoje a experimentů v 20. století.
Remešská katedrála Notre-Dame: historie korunovací a gotický půdorys
Remešská katedrála Notre-Dame je zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Na místě dnešní katedrály stávaly chrámy již od 5. století. V jedné z předchozích staveb byl roku 498 pokřtěn francký král Chlodvík a spolu s ním na tři tisíce jeho vojáků. Od 9. století do roku 1825 bylo v katedrále korunováno více než 30 panovníků, mezi nimi drtivá většina francouzských králů. Jedna z nejslavnějších korunovac se tu odehrála 17. července 1429, kdy byl v katedrále korunován Karel VII. Stavba současné katedrály byla započata v roce 1211 poté, co předchozí stavba lehla během požáru popelem. Nová katedrála s prostorným interiérem byla navržena přímo pro potřeby královských korunovac. Katedrála se následně dostavovala a stavebně upravovala až do 14. století, přesto je ale postavena v jednotném a stylově čistém gotickém slohu. Katedrální loď měří 138 metrů. V interiéru vás upoutá především velká rozeta s dvanácti okvětními lístky na západním průčelí a nádherná barevná okna, včetně novodobého okna od Marca Chagalla v kapli Panny Marie.
Vedle katedrály stojí budova bývalého arcibiskupského paláce z roku 1690, tzv. Palais du Tau. V této budově dříve bydleli korunní princové před svými korunovacemi a byly tu také pořádány opulentní korunovační hostiny. Monumentální hlavní loď katedrály byla koncipována s důrazem na dostatečný prostor pro korunovační průvody a zástupy přihlížejících. Vnější dominantou jsou dvě 81 m vysoké věže, které se podle původních plánů měly tyčit až do výše 120 m! Trojice čelních portálů má bohatou sochařskou výzdobu a z evropských katedrál má víc soch jen katedrála v Chartres. Nad centrálním portálem je velkolepá gotická okenní růžice, nad níž je umístěna tzv. galérie králů. Uprostřed je pak ztvárněn křest krále Chlodvíka I. V roce 1421 zničil požár střechu katedrály, další pohromou pro remešský chrám se pak stalo dělostřelecké ostřelování za 1. Jeden z menších remešských kostelů v sousedství katedrály a informační centrum v restaurovaných troskách na paměť 1.
Uvnitř měří katedrála 138,75 na délku a 38 m ve střední (pětilodní) a 30 m ve zbývající (trojlodní) části. Bohaté vitráže v oknech nad portálem mají svůj původ ve středověku, k největším zajímavostem katedrály však patří vitráže za hlavním oltářem. Jejich autorem je slavný francouzský malíř 20. století Marc Chagall a do oken v ose apsidy byly instalovány v roce 1971 náhradou za okna zničena během dělostřeleckého bombardování. Vitráže vznikly za pomoci původní středověké techniky v remešské sklárně Charlese Marqa a jeho manželky Brigitte Simonové. K první velké novodobé obnově katedrály došlo ještě v 19. století. Práce na obnově zle poničené katedrály započaly bezprostředně po skončení války v roce 1919 z popudu remešského rodáka a architekta Henriho Deneuxe.
Remešská katedrále je snadno dostupná na sjezdu z pařížské dálnice A4. Na rozdíl od francouzské metropole je Remeš příjemně ospalé venkovské městečko, kde nikdo nikam nespěchá, a bez problémů i zaparkujete jen kousek od centra. Po prohlídce katedrály nelze nedoporučit návštěvu některého z místních občerstvovacích zařízení. Francouzská kuchyně je prostě francouzská a tady na vás budou mít i spoustu času. Potrénujte svou středoškolskou francouzštinu nebo alespoň nacvičte pár francouzských slovíček.
Beton a sakrální architektura: počátky a moderní experimenty
První stavbou, kterou je třeba zmínit v souvislosti s užitím betonu v sakrální architektuře, je římský Pantheon postavený v letech 118-128 po Kristu. Jeho kupole z litého římského zdiva. Počátky použití dnes známého železobetonu v sakrální architektuře spadají na konec 19. století, kdy byl v pařížské čtvrti Montmartre mezi léty 1894-1904 postaven kostel St. Jean de Montmartre. Konstrukce tohoto kostela již využívá moderní technologie, její architektonická podoba je ale ještě tradiční. Již čtyři roky po dokončení kostela St. Jean de Montmartre začal pracovat István Medgyaszay na projektu prvního železobetonového kostela v tehdejším Rakousku-Uhersku - kostela svaté Alžběty Uherské v malé vesničce Mula na jižním Slovensku.
V souvislosti s moderními experimenty se objevují projekty, které spojují tradiční duchovní prostor s novými technickými prostředky. Royanská katedrála Notre-Dame de Royan, navržená architekty Guillaume Gillet a Marc Hébrard na místě vybombardovaného původního kostela z roku 1874, ilustruje, jak železobeton umožňuje vytvářet volné prostory nežádoucího sloupení a široké eliptické lodi. V Royanu byla loď navržena ve tvaru elipsy bez vnitřních sloupů; délka je 80 metrů a šířka 45 metrů. Výška věží dosahuje 60 metrů, stejně jako věže katedrály Notre-Dame v Paříži. Stavební dílo, realizované v letech 1955-1958, demonstruje, že železobeton umožňuje výraznou volnost tvarů a výškové modulace, která je pro gotický duchovně-lůčící pohled na sakrální prostor novým způsobem relevantní.
Paleta interiérové výzdoby Royanské katedrály zahrnuje bohaté vitráže na ploše 500 m2, vytvořené Henri Martin-Granel. Nejpůsobivější vitráž chóru navrhl Claude Idoux a zobrazuje Pannu Marii ve víru barevných abstraktních paprsků. Interiér katedrály doplňuje řada uměleckořemeslných detailů, včetně nábytku, oltářů a symbolů svěcené vody ve tvaru ryby. Royanská katedrála v Royanu se tak stala jedním z největších architektonických skvostů středoevropské a západoevropské sakrální architektury 20. století.
Společný kontext a význam pro moderní stavby
Obě katedrály ukazují, jak se v různých epochách vyvíjela potřeba velkého otevřeného prostoru pro bohoslužby a korunovace, a jak moderní konstrukční prostředky, zejména železobeton, poskytují novou volnost tvarů i velikostí. Návštěva obou lokalit poskytuje porovnání gotické tradicionality s neogotickou minulostí a s moderní, funkcionalistickou a expresivní architekturou, která soustředí pozornost na formu a prostor spíše než na tradiční kamenické řemeslo. Remeš a Royan tak ukazují široký rozpětí sakrálního výrazu: od monumentální gotické filigránie po expresivní betonové konstrukce, které zachovávají duch posvátnosti a zároveň umožňují nové interpretace světla, výškové harmonie a interdisciplinární spolupráce mezi architekturou, výtvarným uměním a inženýrstvím.
