Dnes dopoledne sloužil Petrův nástupce na Svatopetrském náměstí liturgii Seslání Ducha svatého. V letním horku, které znenadání dorazilo také do Říma, se bohoslužby účastnilo asi 25 tisíc lidí. „S Duchem je církev lidem Božím, misie šířením radosti - nikoli proselytismem - a druzí jsou bratry a sestrami, milovanými tímtéž Otcem. Avšak bez Ducha je církev organizací, misijní poslání propagandou a společenství úsilím. A mnohé církve vypracovávají programy, pastorační plány a diskutují o všem. Zdá se, že nás taková cesta sjednotí, ale není to cesta Ducha, nýbrž rozdělení. Duch je první a poslední nezbytností církve (srov. sv. Pavel VI., Generální audience, 29. listopadu 1972). „Přichází tam, kde je milován, kam je zván a kde je očekáván“ (sv. Bonaventura, Sermone per la IV Domenica dopo Pasqua). Prosme jej každý den. Duchu svatý, harmonie Boží, Ty, který proměňuješ strach v důvěru a uzavřenost v dar, přijď k nám. Daruj nám radost vzkříšení, trvalou radost srdce. Duchu svatý, naše harmonie, Ty, který z nás činíš jedno tělo, uděj svůj pokoj církvi a světu.
Hledání a poznání Ducha v liturgii a životě církve
Po sv. „Včera se v Krakově konala bohoslužba na poděkování za schválení úcty k blahoslavenému Michałovi Giedroyciovi za účasti biskupů Polska a Litevska. Tato událost vybízí Poláky a Litevce upevnit vzájemné vztahy ve znamení víry a úcty k blahoslavenému Michałovi, který žil v Krakově v 15. „Bolest a znepokojení vyvolávají zprávy, které v těchto dnech přicházejí ze Súdánu. „Všechny vybízím, aby se ochotně otevřeli působení Ducha svatého a nabídli tak světu v rozmanitosti charismat obrázek dělného bratrství. Následoval zpěv mariánské antifony Regina Caeli, která podle ustanovení Benedikta XIV. z roku 1742 nahrazuje ve velikonoční době modlitbu Anděl Páně, a zněl tedy dnes naposledy. Potom Svatý otec všem požehnal.
Pravoslavný patriarcha Ignatios IV. Při mši se Duch Svatý vzývá, aby způsobil, že naše slavení eucharistie nebude jen vzpomínkou na to, co Ježíš při poslední večeři učinil, ale zpřítomněním jeho oběti na kříži. Na oltáři se odehrává děj, který se tenkrát stal na Golgotě. Při četbě Písma je věcí Ducha, abychom se nesetkali jen s historickým textem, ale se živým Božím slovem. Při udělování svátostí se jen nevzpomíná na to, jak je Pán ustanovil, ale prožívá jeho přítomná milost. Duch Svatý se stará o to, aby nám Kristus nebyl vzdálen dvěma tisíci lety, ale byl přítomen teď a tady.
Reflexe nad důležitostí Ducha a pravé církevní jednoty
Stane skutečností i pro nás? Snad každý člověk touží něco dokázat, vyniknout, udělat něco, co tu po něm zůstane. Chceme, aby náš život měl smysl, aby přinesl užitek. že to nemá takovou hodnotu a smysl, jaké jsme očekávali. Bůh nám nabízí svého Ducha a jeho dary, abychom mohli být skutečně užiteční. i v mém životě a způsobit, že to, co dělám, ponese ovoce, které bude mít trvalou hodnotu.
Krátké texty, citáty Bez Ducha svatého ... „Jak se velikonoční událost, která se stala jednou provždy, stane skutečností i pro nás? Výrok I. Hazima r. 1968 na IV. shromáždění Ekumenické rady církví ve švédské Uppsale. Duch svatý a karma Pozorovali jste někdy karmu? Naše slabost nám nebrání, být otevření Ježíšovu Duchu... Snáším neomalené chování druhých (Řehoř Veliký) Ve stavbě nese jeden kámen druhý. Každý kámen spočívá na nějakém jiném. Co se nám vybaví, když se řekne církev? Často asi především její hierarchická podoba.
Církev byla dřív lepší „V minulosti byla církev lepší“, slyšíme občas. Jak jsi pochybná, církvi, avšak jak tě přesto miluji! Prvotní církev v první řadě neanalyzovala situaci, ale modlila se... Svatodušní kázání v chrámu sv. zdravím vás všechny na Pondělí svatodušní a zvu vás k zamyšlení nad tajemstvím Ducha svatého a jeho působením v nás. Život s Bohem, skutečný hluboký duchovní život, předpokládá mít jeho Ducha. O Božím Duchu a jeho působení je v Bibli od začátku až do konce celá řada svědectví. Duch Boží působí od počátku ve vztahu ke stvoření celého světa (Gn 1,2), Duch Hospodinův se projevoval ve starozákonním lidu Izraele a v jednotlivých postavách - v Mojžíšovi (Nu 11,17), v soudcích (Sd 3,10; Sd 6,34), v králích (1 Sa 16,13) a zvláště v prorocích (Ez 11,24).
Praktické poznání a orientace ve světě duchů
Duch Boží vyvolal v život křesťanskou církev, jak si to připomínáme a slavíme každoročně o Letnicích (Sk 2). O Duchu, kterého Bůh dal nám křesťanům, mluví ve svém 1. listě také apoštol Jan. Ale jak poznáme, že nám Bůh dal svého Ducha (1 J 3,24)? A jak to poznají na nás ti druzí? Vždyť Boží Duch působí nenápadně, skrytě, je neviditelný. Právě na tuto otázku odpovídá apoštol Jan. „A to je jeho přikázání: věřit jménu Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm, že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha“ (1 J 3,24).
Věra v Ježíše a zachovávání jeho přikázání lásky. Je to apoštolem Janem řečeno velmi prostě a jednoduše. Tímto znamením je neokázalý a nenápadný život křesťana, život věřícího člověka. Jestliže máme v srdci víru v Ježíše a v našem životě se projevuje jeho láska, tak to svědčí o blízkosti a přítomnosti Ducha svatého. Tam, kde v církvi žijeme vírou a projevuje se mezi námi láska, tam je přítomen Bůh a tam působí Božích Duch. Nejde tedy na prvním místě o nějaké mimořádné činy zaštiťované Božím jménem, které druhé ohromí, ani se nejedná o zvláštní schopnosti předvídat a prorokovat, ale o prostou víru a srdečnou a upřímnou lásku.
Připomeňme si Ježíšovo slovo: „Mnozí mi řeknou v onen den: „Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů? A tehdy Ježíš prohlásí: Nikdy jsem vás neznal, jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti!“ (Mt 7,22-23). U 23. verše ve 3. kapitole 1. listu apoštola Jana bratrští teologové ve své Šestidílné Bibli s poznámkami tučně vyznačili, že se jedná o summu - tedy o souhrn celého apoštolského učení. A obsahem tohoto učení je 1. pravá víra a 2. dobré skutky vycházejících z lásky k bližním (s. 2761).
Apoštol Jan dále ve svém listě upozorňuje: „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha, neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa“ (1 J 4,1). Duchovní svět je velmi pestrý a není snadné se v něm orientovat. Máme zkušenost i z běžného života, že to, co se jeví na první pohled jako úžasné a skvělé, po čase se ukáže, že to byl jen povrchní obal, pod kterým pak nic dobrého nebylo. Jsme vystaveni různým nabídkám slibujícím dobro, ale mohou se za nimi skrývat i nedobré úmysly.
Na první pohled se těžko rozezná pravdivé od toho, co je klamavé. Jestliže v běžném našem životě a reálném světě je nesnadné například rozlišování dobrých úmyslů a skrytých zlých záměrů, pravdivosti a záludností, skutečného dobra a předstíraného dobra, pak v duchovním světě je to ještě obtížnější. Vyžaduje to tzv. schopnost rozlišování duchů. Mluví o tom apoštol Pavel (1 K 12,10) ve svém 1. listě do Korintu. A hovoří o tom i apoštol Jan v tomto svém listě. Naše posuzování, pohledy a náboženské názory jsou založeny na důvěře. Důležité je, čemu a komu důvěřujeme. Křesťanská víra a důvěra však neznamená být zcela naivní a věřit úplně všemu. Různí duchové nás mohou zavést na nejrůznější cesty, ale Duch svatý nás vede k Ježíšovi. „Podle apoštola Jana je pravý projev Ducha takový, že nás přivádí k Ježíšovi a do jeho blízkosti.
Evangelista Jan vyjadřuje, že Duch svatý se zobrazuje nejrůznějšími symboly - světlo, plameny, vláha shůry, dechnutí, holubice. Chceme-li však vidět ztělesnění Ducha svatého, tak musíme zrakem víry hledět na Ježíše. Tuto spjatost a jednotu Ježíše s Duchem Božím vyjadřuje evangelista Jan. V události Ježíšova křtu Duch Boží na Ježíše sestoupil a zůstal na něm (J 1,32). Je tak v Ježíšovi naplněno proroctví Izajáše, že Duch Boží spočine na Mesiáši (Iz 11,2).
V celém Ježíšově životě zde na zemi se projevovala trvalá jednota Ducha Božího a Ježíše. Na rozdíl od nás lidí, kdy někdy nejednáme podle Ducha svatého, ale podle svého ducha nebo podle jiných duchů a tím se vzdalujeme Bohu. Proto se stále k Bohu obracíme ve svých modlitbách s prosbou, aby nám dával svého Ducha a tento jeho Duch se na nás projevoval. A také aby nám pomáhal v našem duchovním tázání, hledání a orientaci a přibližoval nás jako církev i jako jednotlivce stále více k Ježíši.
Závěrečné úvahy o konečné skutečnosti Ducha
Zdá se, že bez Ducha je církev jen organizací bez srdce, misijní poselství může být jen propagandou a společenství jen soustavou snah. Duch svatý však přináší harmonii Boží, mění strach v důvěru a uzavřenost v dar. Duch svatý je první a poslední nezbytností církve a umožňuje, aby slavení eucharistie nebylo jen vzpomínkou, ale živým ztvárněním Kristovy oběti. Worship a svátosti se tak stávají skutečnou přítomností Ježíše, ne jen vzpomínkou na něj. Případná odklonění od Ducha svatého pak vedou k rozkolu, zatímco život vedený Duchem říká pravá víra a činy vycházející z lásky k bližnímu.
