Milé posluchačky a milí posluchači. Tuto neděli uslyšíme ve druhém čtení krásný text z Prvního listu Korinťanům. Úryvek, který je pro tuto neděli vybrán, je jistě nejznámějším textem z celého listu. Mluví se v něm o víře, naději, ale hlavně o lásce. Dvanáctá až čtrnáctá kapitola Prvního listu Korinťanům je tematicky zaměřená na dary, které dává Boží Duch. Už třetí neděli čteme z těchto kapitol. Pavel zde vypočítává dary, které jsou křesťanům svěřeny. Celou třináctou kapitolu věnuje daru nejvyššímu - daru lásky. Se třináctou kapitulou je úzce spojen poslední verš dvanácté kapitoly, kterým také začíná náš nedělní úryvek: „Sestry a bratři! Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu“ (1 Kor 12,31).
V jednom z předcházejících pořadů „Bible v liturgii“ jsme si říkali, že Korinťané přeceňovali dar mluvení neznámými jazyky a dar proroctví. Lidé s tímto darem se cítili nadřazení, celá obec si jich velmi vážila. Pavel však poukazuje na skutečnost, že existují dary daleko vyšší. Pavel chce Korinťanům ukázat daleko vzácnější cestu, při které je láska zásadním měřítkem pro posuzování všech ostatních darů.
Všimněme si, jak působivou strukturu používá Pavel pro první tři verše třinácté kapitoly. Nejprve uvádí velkolepé výkony, které jsou působeny některým z darů. Pak tyto výkony podrobí kritériu lásky a vyvodí z nich jasný důsledek. Třikrát je uvedena stejná formulace - „kdybych však neměl lásku“. Bez lásky jsou všechny dary bezcenné. Nejprve si přečtěme první verš: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící“ (1 Kor 13,1).
Již jsme si řekli, že Korinťané kladli veliký důraz na dar mluvení rozličnými jazyky. V seznamu darů, který najdeme ve dvanácté kapitole Prvního listu Korinťanům, je dar mluvení jazyky uveden až na posledním místě v celém výčtu. Nyní ho Pavel klade na první místo - snad tím chce provokovat a zaujmout své posluchače. Četli jsme - „kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic“ (1 Kor 13,2).
Také dar prorokování či veliké víry je podroben kritériu lásky. Pavel si velmi cení daru prorokování. Podrobně se mu věnuje v následující kapitole. Ale ani dar prorokování a poznání Božího plánu spásy není k ničemu bez lásky. Pavel se dostává až do krajnosti. I člověk, který má obrovskou víru, takovou, že je schopen hory přenášet - tedy umožnit, co je pro člověka nemožné -, se stává ničím bez lásky. Promění se v nicotu.
Ve třetím verši se Pavel zaměřuje na lidskou dobrotu: „A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,3). Pro Pavla je důležitá pohnutka každého jednání. Člověk může jednat na základě mnoha rozdílných podnětů. První tři verše 13. kapitoly musely mnohé Korinťany vyprovokovat. Všechno je zbytečné, není-li to motivováno láskou k druhým, k celé církevní obci.
Všimněme si ještě jedné důležité skutečnosti. Pavel mluví v první osobě jednotného čísla. Kdybych já měl dar jazyků, prorokování, poznání, kdybych já rozdal všechno… Každý čtenář nebo posluchač se může velmi snadno ztotožnit s tímto „já“. Může se ptát, proč já dělám to a to?
V dalších třech verších popisuje Pavel lásku, kterou lze jen těžko vyjádřit lidskými slovy. Čteme: „Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží“ (1 Kor 13,4-7).
Pavel používá patnácti sloves k vyjádření vlastností lásky. Nejdříve uvádí dva pozitivní popisy lásky, následuje osm záporných sloves a výčet končí pěti slovesy pozitivními. Láska je shovívavá. Ve Starém zákoně je těmito vlastnostmi - trpělivostí a dobrosrdečností - popisován Bůh. Nyní se budeme věnovat řadě negativních vymezení lásky. Láska nezávidí. Závist či žárlivost lásku vždy ničí. Žárlivost rozbíjí vztah mezi dvěma lidmi i v celém společenství.
Na začátku Prvního listu Korinťanům Pavel napomíná: „Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé?“ (1 Kor 3,3). Dále pokračuje: láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nedělá, co se nepatří. V ekumenickém překladu čteme „láska nejedná nečestně“. V Kralické bibli čteme: „V nic neslušného se nevydává“. Význam původního řeckého slovesa lze vyjádřit několika rozdílnými slovy, jejich společným jmenovatelem je dodržování mravní normy či společenské konvence.
Láska nemyslí jen na sebe - to je krásná charakteristika lásky. Člověk, který miluje, nemyslí jen na sebe, nehledá svůj prospěch, ale je tu pro druhé. Nikdy se nesnaží bezohledně prosadit své zájmy. Milující člověk se nevyvyšuje, ale staví do popředí ty, které miluje. Láska se nerozčílí, zapomíná, když jí někdo ublíží. Láska se nenechá vydráždit k hněvu, nepočítá křivdy, zbytečně se nerozčiluje. Láska nevyčítá druhému jeho chyby, odpouští, umožňuje člověku začít znovu.
Lidské soužití není možné bez takové lásky. Láska má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Milující člověk nemůže schvalovat špatnost. Účel nesvětí prostředky. Na závěr následují čtyři pozitivní charakteristiky lásky: Láska všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.
V dalším textu je jasně vyřčen význam lásky nad ostatními charismaty: „Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné“ (1 Kor 13,8-10). Ekumenický překlad opakuje důležité zřetelnění: částečné je poznání i prorokování, vše částečné zanikne.
Nakonec Pavel přirovnává proměnu poznání a vztah k Bohu k dětskému stadiu a následnému dospělému. „Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; ale když jsem se stal mužem, všecko dětské jsem odložil“ (1 Kor 13,11). Nyní poznáváme Boha jen zčásti, ale potom poznáme plně, jako Bůh zná nás.
Celá tato úvaha končí hlavním tvrzením: „Nyní trvá víra, naděje a láska - tato trojice. Ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13,13). Víra, naděje a láska jsou základní postoje, kterými by měl disponovat každý křesťan. Ostatní dary jsou pomíjivé a na věčnosti nepotřebné.
Jak láska prokáže svou sílu v každodenním životě?
V textu Pavel zdůrazňuje, že pravé dary je třeba posoudit očima lásky. Láska není jen ideál, ale aktivní síla, která buduje společenství v rodinách, v církvi i ve společnosti. Láska vytrvale chrání před závistí, pomluvami a nespravedlnostmi a vede k soucitné a spravedlivé komunikaci.
Ve spojení s tématem „dary Ducha“ ukazuje učení Pavla, že samotné dary nejsou nejvyšší hodnotou; největší darem je láska, která dává druhým naději, mění motivy a umožňuje darované dary používat ke skutečnému prospěchu komunity. Proto je důležité, aby každý křesťan hledal dary, ale vždy „usilujte o dary lepší“ a především o cestu lásky, která je stálou a tvářnou skutečností Božího lidu.
