Každý z nás se již jistě setkal s výrazy „kánon Písma svatého“, „kanonicita“ nebo „kanonické knihy“ případně „deuterokanonické knihy“. Co tyto výrazy přesně znamenají? Jak a kdy kánon Písma svatého vznikal? Proč byly do něj zařazeny právě ty knihy, které ho dnes tvoří? A může být počet kanonických knih Písma svatého v budoucnu rozšířen, kdyby byl například nalezen list Laodikejským, o kterém se mluví ve čtvrté kapitole listu Kolosanům a který byl ztracen?
To, co je v Písmu svatém napsáno, má pro nás nesmírnou hodnotu. Je to Bohem vdechnuté slovo. Latinsky se „vdechnout“ řekne „inspirare“; říkáme tedy, že jde o inspirované Boží slovo. O jeho ceně se hovoří v 2 Tim 3,15-16. Od dětství znáš svatá Písma, ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Ježíše Krista. Slova listu se vztahují zejména na Písmo svaté Starého zákona - vždyť v době Timotejova dětství texty Nového zákona ještě neexistovaly.
Ale již v době, kdy jsou tato slova psána, tedy ve druhé polovině prvního křesťanského století, jsou za Písmo nepochybně považovány i některé texty, které dnes tvoří součást Nového zákona. To dokládá 1 Tim 5,18, kde jsou jako výrok z Písma citována slova z Lukášova evangelia: Dělník má právo na svou mzdu. Podobně autor Druhého Petrova listu klade rovnítko mezi Pavlovy listy a ostatní Písma. Nad tím, co přesně znamená, že texty Písma jsou Bohem vdechnuté, jsme se zamýšleli již dříve v relaci o inspiraci Písma svatého.
Řecké slovo „kánon“ má semitský původ. V asyrštině je slovo „qanú“, které znamená rákos. Podobně znějící slovo rovněž s významem rákos je i v hebrejštině. V řečtině slovo „kánon“ původně znamenalo rovnou hůlku nebo prut určený k měření. Používal se například při stavebních pracích nebo při výrobě koberců. V přeneseném významu se slovo „kánon“ začalo používat v řečtině ve významu pravidlo, norma. S těmito přenesenými významy „pravidlo“, „norma“, a „seznam“, a zvláště s posledním z nich, souvisí použití slova kánon v křesťanství.
Slovo kánon křesťané používali a dodnes používají v různých významech. Již v Pavlově listu Galaťanům (Gal 6,16) se vyskytuje toto slovo ve významu pravidlo, norma křesťanského života. Dodnes se jednotlivé části církevního práva nazývají kánony. Nás však nyní zajímá především použití slova kánon, se kterým se poprvé setkáváme ve 4. století u svatého Atanáše. Ve svém 39. svátečním dopise mluví o knihách obsažených v kánonu, které jsou známé a předávané jako božské, a o knihách nazývaných apokryfní, které heretici přimíchali ke knihám Bohem inspirovaného Písma.
Přesně je můžeme definovat jako knihy, které církev uznala za patřící do seznamu posvátných knih inspirovaných Bohem, majících normativní hodnotu ve věroučných a morálních otázkách. V definici, která vyjadřuje, které knihy jsou kanonické, se říká: „jsou to knihy, které církev uznala…“ Toto uznání církví je nesmírně důležité. V samotném Písmu totiž nikde nenacházíme seznam knih, které do něj patří. Toto rozpoznávání, ke kterému vedl církev Duch svatý, je posledním krokem v inspiraci (božském vdechnutí) posvátných knih Písma.
Toto rozpoznávání započalo pod vedením Ducha svatého již v době před křesťanstvím - v prostředí starozákonního božího lidu. Týž Duch, který vedl lidské autory starozákonních inspirovaných textů, vedl i celé společenství Izraele, aby tyto texty postupně poznávalo jako Boží slovo. A stále tentýž Duch-not jen inspiroval novozákonní autory, ale vedl i celé křesťanské společenství, aby od samého počátku přijalo za své inspirované starozákonní texty a aby postupně rozpoznalo, které další texty jsou Bohem vdechnuté. Tento proces, jak si za chvíli ukážeme, nebyl vůbec jednoduchý a trval více než dvě tisíciletí.
O složitosti tohoto procesu svědčí i katolická terminologie, která používá označení protokanonické a deuterokanonické knihy Starého zákona. Protokanonické jsou ty knihy, u kterých nebyly nikdy nebo téměř nikdy žádné pochybnosti, že patří do kánonu Písma svatého. Deuterokanonické knihy jsou ty, které sice také byly vždy církví přijímány a jako Boží slovo čteny, přesto však o jejich kanonicitě v určitých dobách byly pochybnosti. Do této skupiny deuterokanonických knih patří sedm spisů Starého Zákona: Tobiáš, Judit, 1. a 2. kniha Makabejská, kniha Moudrosti, Sirachovec, a Baruch. Patří sem i menší části knih Ester a Daniel. Toto rozlišení, které pravděpodobně pochází od Sixta Sienského, který žil v 16. století, nám pomáhá pochopit rozdíly mezi kanonickými množstvími v různých tradicích.
Nyní zkusme alespoň v krátkosti sledovat dějiny vzniku kánonu Písma svatého, od samých počátků až do 16. století. Vznik textů dnešního Starého zákona trval více než jedno tisíciletí. Nejstarší poetické pasáže, jako je píseň Miriam (Ex 15,1-18) a Debořina píseň (Soudců 5), sahají zřejmě až do 12. století před Kristem. Nejmladší starozákonní texty - První kniha Makabejská a kniha Moudrosti - pochází snad až z první poloviny 1. století před Kristem. V celém tomto období lidští autoři inspirovaní Duchem svatým nejen zapisovali jednotlivé texty, které byly do té doby tradovány ústně, ale sepisovali i nové a navíc přepisovali a přepracovávali starší texty pocházející z dřívějších období. Tyto text seskupovali do rozsáhlejších sbírek. Často takto pracovali nejen jednotlivci, ale Duch svatý vedl i celé skupiny autorů a redaktorů textů. My tyto skupiny nazýváme školy. Pracovaly v určitém období, někdy dokonce i po několik generací.
Ve 2. tisíciletí před Kristem byla vyprávění obsažená dnes v Pěti knihách Mojžíšových předávána výhradně ústně. Jednotlivé příběhy tvořily celé věnce vyprávění, vážící se k určitým význačným postavám jako Abraham, Izák, Jakub, Josef, Mojžíš… Byly také tradovány některé texty písní, vážící se k určitým událostem. Tradovaly se i stručné sbírky zákonů a příkazů. V 10. století před Kristem byly v Judsku v hlavním městě Jeruzalémě, pravděpodobně za krále Šalamouna, tyto tradice poprvé písemně zaznamenány. Podobně byly ústní tradice zaznamenávány i v devátém století na královském dvoře severních Izraelských králů. Po zániku severního Izraelského království (Asyřané dobyli jeho hlavní město Samaří roku 722 před Kristem) se obě tradice spojily do jednoho celku. Stalo se to snad kolem roku 700 za vlády judského krále Chizkiáše. V následujícím století vznikají nebo jsou uspořádávány četné texty, které dnes tvoří jádro Päti knih Mojžíšových. Bylo to v době dalšího krále, který se zasloužil o obnovu života s Bohem v Judsku, za krále Josiáše. V následujícím 6. století před Kristem kněží v babylonském zajetí uspořádávají do svého díla většinu již existujících písemných materiálů a celá sbírka pěti knih Mojžíšových dostává svou konečnou podobu kolem roku 400 v době Ezdrášově.
V prvním křesťanském století existovaly tři sbírky posvátných starozákonních knih, které vznikly postupem času: První z nich byl Zákon nebo Tóra. Jde o Pět knih Mojžíšových, jejichž vznik jsme podrobněji sledovali. Druhá sbírka se nazývala Proroci a kromě knih proroků obsahovala i některé historické knihy (Soudců, Jozue, obě Samuelovy i Královské), tak zvané dřívější proroky. Naopak kniha Daniel patřila až do třetí skupiny, takzvaných Spisů. Počet knih v této poslední skupině se lišil, nebyl v prvním století ještě ustálený. Odtud také pochází rozdíl mezi počtem Starozákonních knih, které jsou v katolických Biblích, a mezi počtem knih, které mají od 2. století Židé, od kterých tento počet v 16. století převzali protestanté.
Podání, dle kterého došlo k vyloučení deuterokanonických knih v roce 90 po Kristu na synodu rabínů shromážděných v Jabne, ve městě na pobřeží Palestiny, je dnes považováno za legendární. Šlo o postupný vývoj, který sahá až do 2. století, a je možné, že tento vývoj byl ovlivněn i tím, že ve stejné době se deuterokanonických knih stále jasněji drželi křesťané, i když i mezi křesťany šlo o dlouhodobější proces, ve kterém na některých místech a u části církevních otců byla patrná určitá rozkolísanost. Poslední bádání ukazují, že delší kánon odpovídá daleko lépe užití starozákonních knih mezi křesťany 1. století, než kánon kratší. Za zmínku stojí, že východní církve se drží, podobně jako katolická církev, kánonu s vyšším počtem knih, i když od 16. století existuje rozdíl vůči židovskému kanonu.
Co se týče utváření kánonu novozákonních knih, můžeme s jistotou říci, že velmi rychle, snad ještě za Pavlova života nebo krátce po jeho smrti, začaly vznikat sbírky jeho listů. Jednotlivé církevní obce si je opisovaly a vzájemně vyměňovaly. Později, nedovedeme přesně říci kdy a v jakém pořadí, byla tato sbírka spojena s dalšími texty nebo sbírkami textů (například se sbírkou Janovských textů), takže již od roku 1500 se setkáváme s prvními dochovanými seznamy novozákonních knih. I zde bylo patrné určité kolísání, které se teprve časem ustalovalo. Kromě toho, že v seznamech některých církevních obcí ještě ve 3. století nacházíme určité rozdíly, praktické ustálení počtu knih v kánonu Písma bylo završeno pořízením „úředního“ latinského překladu, později nazývaného Vulgáta. Ten ve 4. století získal své pevné postavení a stal se jedním z klíčových pramenů pro katolické tradice a pro ekumenické debaty o kanonickém prostoru.
Z téhož důvodu nacházíme vodítko pro odpověď na otázku, která zazněla na začátku naší úvahy: Mohl by být za Písmo uznán nějaký další text, pocházející například od některého z apoštolů, pokud by byl teoreticky v budoucnu nalezen? I když definice tridentského koncilu výslovně netvrdí, že jde o konečný výčet inspirovaných kanonických knih a že jiné knihy nemohou být součástí Písma - pouze určuje, které knihy kanonické a inspirované jsou - přesto také naznačuje, podle čeho jsou tyto knihy vybrány: jsou to knihy, které byly nepřetržitě používány v církvi jako inspirované a jako doklad uvádí jejich zařazení do Vulgáty. A toto nepřetržité užití, ke kterému Duch svatý Církev po staletí vedl, by u jakéhokoliv nově objeveného textu chybělo. Proto by s největší pravděpodobností nemohl být zařazen do kánonu. Můžeme říci, že k rozpoznání inspirovanosti dané knihy vede Duch Církev právě skrze trvalé a nepřetržité užívání knihy jako Božího slova v církevních společenstvích.
Historie vzniku kánonu Starého zákona a jeho složité cesty napříč židovskými a řeckými tradicemi vedla k rozdílům mezi protokanonickým a deuterokanonickým stavem. Protokanonické jsou ty knihy, u kterých nebyly nikdy nebo téměř nikdy žádné pochybnosti, že patří do kánonu Písma svatého. Deuterokanonické knihy jsou ty, které sice také byly vždy církví přijímány a jako Boží slovo čteny, přesto však o jejich kanonicitě v určitých dobách byly pochybnosti. Do této skupiny patří sedm spisů Starého Zákona: Tobiáš, Judit, 1. a 2. kniha Makabejská, kniha Moudrosti, Sirachovec, a Baruch. Patří sem i menší části knih Ester a Daniel. Toto rozlišení nám pomáhá pochopit rozdíly mezi kanonickými množstvími v různých tradicích.
Podání, dle kterého došlo k vyloučení deuterokanonických knih, je postupně zpochybněno a ukazuje na složitost vývoje. Nyní zkusme krátce sledovat dějiny vzniku kánonu Starého zákona a Nového zákona a jejich postupné potvrzování. Pokračuje rozmanitost liturgických a teologických tradic a jejich vliv na finální podobu kánonu i otázku možnosti budoucího rozšíření.
Podobně jako u Starého zákona i u Nového zákona se proces formování kanonu ukázal jako dlouhodobý a komplexní. Je to dosti tlustá kniha. V kralickém překladu má Starý zákon asi 830 stran, Nový zákon asi 270. Různá vydání se o několik stran liší. Aby se to všecko vešlo do jedné knihy, bývá Bible tištěna na jemném a tenkém, kvalitním papíře, kterému se říká biblový. Ve skutečnosti však jde o celou knihovnu, protože Starý zákon se skládá z 39 spisů a Nový z 27. Ovšem jen v Biblích evangelických čili protestantských. Nový zákon je všude stejný, Starý nikoli.
Musíme si vysvětlit pojmy, předně pojem kánon. Hebrejské slůvko kane znamená třtina. Té se používalo jako míry. Řecká podoba tohoto slova kánon označovala původně měřítko, vlastně seznam spisů, které byly považovány za pravověrné a patřily do Bible. Jak došlo k rozrůznění rozsahu Bible čili k různým typům kánonu? Prvním zářezem bylo babylónské zajetí Izraele (586-538 př. Kr.). Ti, kdo nebyli odvlečeni do zajetí, tedy do Babylóna, a zůstali v Palestině, vytvořili později obec Samaritánů, jakousi konservativní sektu, která z celého Starého zákona uznávala jen jeho nejstarší část, pět knih Mojžíšových.
Po návratu z babylónského zajetí vznikly v Palestině další knihy, do kterých byl shromážděn i mnohý starý materiál. Byly vesměs psány hebrejsky. Část židů se však do Palestiny nevrátila a vytvořila obec v rozptýlení, diasporu. V té vznikaly v helénistické době další knihy, psané však - až na několik výjimek - řecky. Palestinské pravověrné židovstvo je odmítalo, kdežto nábožensky liberálnější diaspora je uznávala. Tak vznikl v Egyptě asi mezi rokem 300 a 200 př. Kr. řecký Starý zákon, řecky Sedmdesátka, podle údajného počtu překladatelů. Na tuto Sedmdesátku navázala křesťanská církev a přidala k ní řecký Nový zákon. Palestinské židovstvo však zůstalo jen u knih, napsaných původně hebrejsky, a mělo tedy užší, kratší typ kánonu nežli židé v diaspoře a křesťané. Vznikly spory. Raná křesťanská církev na Západě potřebovala Bibli i v latinském znění. Anonymní pokusy o překlad z řečtiny (Itala + Afra = Vetus latina) bylo třeba srovnat s hebrejským zněním. Tímto úkolem byl pověřen Hieronymos (sv. Jeroným), který kolem roku 400 vytvořil Vulgátu, závaznou po celý středověk až do novověku.
Vulgata je dílo neobyčejně zdařilé, překlad přesný a výstižný, Hieronymus však byl nakloněn hebrejskému Starému zákonu, tedy užšímu typu kánonu bez knih deuterokanonických. Nemohl je ovšem odmítnout zcela, ale začal alespoň dělat rozdíl mezi knihami kanonickými a deuterokanonickými, který se pak na staletí ujal. Další posun v rozsahu Starého zákona přinesla až reformace. Kamenem úrazu byly tehdy odpustky. A ty souvisely s učením o očistci. A to zase dokládalo především některými místy z deuterokanonických knih. Tak reformace udělala to, k čemu už radil Hieronymus: Knihy deuterokanonické vypustila z Bible, nebo je alespoň od kanonických výrazněji oddělila (kláštní díl apokryfů).
Tridentský koncil v polemice s reformací trval na širším, tedy řeckém, septuagintním typu starozákonního kánonu. Pozdější doba však byla soustředěna na jiné problémy, a tak pro současné biblisty, ať protestantské či katolické, není rozsah kánonu žádným vážným kamenem úrazu. Víme všichni, že kanon-Bible má své těžiště a své okraje a že už dnes prostě nelze vážně argumentovat biblickým citátem vytrženým ze souvislosti. Vážným teologickým problémem však zůstává sám prostý fakt, že je tu určitý, přesně vymezený počet spisů, kterým se přičítá závaznost. Jak toto vymezení vzniklo? Z církevních dějin neznáme žádný sněm, žádný koncil, který by usnesl ve starověku rozsah Bible, ať Starého nebo Nového zákona.
Někdy se říkalo, že užší, hebrejský rozsah Starého zákona byl prý usnesen na židovském koncilu v Jamnii čili Jabné asi kolem roku 90 po Kristu. Tato domněnka byla vyvrácena novějšími bádáními. Žádný koncil tam nebyl. Bible se tak prosadila vlastní vahou v židovstvu i v křesťanské církvi, a proto se její rozsah liší podle tradic. Žádný vzdělaný protestant už dnes nepostaví Bibli do protikladu k tradici; naopak se shodne s katolíkem, že Bible je základní část křesťanské tradice, z níž vyvozujeme další tradici a odvozujeme ji.
Jak vznikl biblický kánon
Poté co II. v. 1. 3. 4. 5. 6. znamenaly významné momenty, se kanon Starého i Nového zákona ustálil v různých tradicích a liturgických zvyklostech. Kanon Starého zákona obsahuje protokanonické i deuterokanonické knihy, zatímco kanon Nového zákona bývá ve všech větších tradicích shodný. Důležité je pochopit, že dnešní Bible je výsledkem dlouhého historického procesu, který zahrnuje inspiraci, rozpoznání a trvalé užívání textů církvemi po staletí.
Na závěr poznámka o budoucnosti kanonu: otázka, zda by mohl být zaPísmo uznán dodatečný text, by vyžadovala trvalé a nepřetržité užívání v církevních společenstvích. Bez toho by novelizace kanonu nebyla pravděpodobná. Stejnou logiku potvrzuje i praxe tridentského koncilu, který sice neexistuje formalně jako definitivní vymezení pro všechna období, ale ukazuje, že církevní rozpoznávání inspirovanosti probíhá skrze kontinuitu liturgie a tradice.