Bitva u Domažlic se odehrála 14. srpna 1431 na neznámém místě mezi Domažlicemi a Kdyní. Husitská vojska vedená knězem Prokopem Holým zde téměř bez boje porazila účastníky čtvrté křížové výpravy vedené markrabětem Fridrichem Braniborským a kardinálem Juliánem Cesarini.
Od jara 1431 se v okolí bavorského Weidenu shromažďovala ohromná armáda, která měla čítat přinejmenším desítky tisíc mužů a desetitisíce bojových vozů. Křižáci čítali přes 100 tisíc mužů a 9000 bojových vozů; hlavní velení patřilo Fridrichovi Braniborskému a Cesariniho doprovázeli další korouhve. Zikmund Lucemburský jmenoval vrchním velitelem Fridricha, zatímco Cesarini usiloval o morální povzbuzení a koordinaci vojenského úsilí.
Husité se soustředili v Berouně a Berounském regionu pod vedením Prokopa Holého, který zahájil operace a rychle vybudoval efektivní vnitřní linie podél západních českých hranic. Do bitvy vstoupili s hlavní husitskou silou asi 40 000 mužů, což byl největší počet, jaký kdy husitské války zažily, a to díky jednotě a odvaze různých svazů.
První vzdechy křižácké armády přišly po rychlém postupu husitů z Berouna; křižáci obléhali Tachov, avšak tachovské obrany byly po čtyřech letech posílené a Tachov zůstal v husitské moci. Přesun k Domažlicím začal 12. srpna a bitva se rozběhla během následujících dvou dnů, přičemž husiti rychle překonali 75 kilometrů dlouhou trať. Křižáci obsazovali města po cestě a hojně plenili, avšak jejich plány na dlouhé obléhání Tachova zkrachovaly.
Shromážděná česká armáda se od Berouna vydala směrem k Domažlicím, a 14. srpna se ukázala rozhodující rozvodová scéna bitvy. U Domažlic husité obklíčili a obléhli město, zatímco křižáci z Benešova a Rýzmberku stavěli vozovou hradbu; ta ale nebyla zajištěna a husitské oddíly ji prošly. Zmiňovaná vozová hradba nebyla kompletní překážkou a husité ji překonali později večer, čímž se jejich taktika ukázala účinnou a rychlou.
Podle Starých letopisů českých utrpěli křižáci i jejich gardy značné ztráty; husité údajně získali kolem 2000 plně vybavených bojových vozů a velké množství vojenského materiálu, včetně bul a korouhví. Cesarini se prý pokusil utéct v převlečení za obyčejného vojáka a zanechal svůj kardinálský klobouk a roucho; kroniky dokládají, že byl nakonec vystopován husity a byl mu navrácen jeho klobouk až do Prahy, ačkoli legenda o ztraceném klobouku byla později romantizována.
Bitva skončila vítězstvím husitů a vedla k posílení jejich mezinárodního postavení i k posunu politických jednání. Po bitvě husité pokračovali v pronásledování prchajících křižáků a brzy se objevily ságy o dalšími jednáními v Basileji. Cesarini byl pozván do Basilejského koncilu; jednání vedla k takzvaným Basilejským kompaktátům roku 1436, které uznaly husity a umožnily smír s císařem Zikmundem.
Bitva u Domažlic měla tedy význam nejen v bezprostředním vojenském výsledku, ale i v širším evropském kontextu koncilních náboženských otázek a politických aliancí. Po ní se husité dostali na polovinu cesty k vyjednání míru a k vyjednání kompaktát; Zikmund byl nakonec korunován českým králem a během Lipan 1434 se ukončilo období radikálního tlaku na zemi, a to v konsensu s koncilem a hřbitovními dohodami.
Gloriet u Baldova v Domažlicích připomíná události bitvy, stejně tak nedostavěný husitský památník na Baldově. Bitva u Domažlic zůstává klíčovou kapitolou husitských válek, která odráží přednosti vnitřní organizace husitských jednotek, jejich jednotu velení a účinné taktiky proti přesile křižáckých armád. Domažlický gloriet a památník připomínají význam této bitvy pro časy a pro další historické proudy v Evropě.
Bitva u Domažlic
Hlavní postavy a jejich role
- Prokop Holý - husitský kněz a vrchní velitel, jehož vedení se vyznačovalo rychlostí a organizací a jehož protiprávní kampaň vedla k mobilizaci a posílení morálky husitských sil.
- Jindřich z Plavna - doprovázel Cesariniho při návratu z Norimberka; dokázal vést kardinálovu gardu a byl aktivní i po bitvě.
- Fridrich Braniborský - vrchní velitel křižácké výpravy, jeho vojska přežila bitvu díky chaotickým manévrům, avšak nebyla schopna udržet pozice a ustoupila.
- Kardinál Julián Cesarini - římský legát, který se snažil povzbudit morálku a koordinovat vojska, nakonec prchal z bojiště převlečen za prostého vojáka.
- Zikmund Lucemburský - císař, který si vybral, aby nepotvrdil osobní účast, a který v důsledku vyjednal kompromisy po bitvě.
Vztah k Basilejským kompaktátům a koncilu
Bitva měla vliv na jednání v Basileji; Cesarini pozval husitskou delegaci a jednání vedla k basilejským kompaktátům, které obecným způsobem ukončily periferní části husitských válek a uznaly některé požadavky husitů. Zikmund byl nakonec korunován českým králem, a což bylo důležité, došlo k ukončení vůdčích sporů v husitském hnutí u Lipan 1434, kde se radikální táborská frakce střetla s umírněnější Panskou jednotou.
Proč bitva zůstává významná
Bitva ukázala, že psychologický efekt a rychlá mobilizace mohou rozhodovat i přes značnou numerickou přesilu nepřítele. Ukazuje, jak důležitá je koordinace, morálka a vedení v polních operacích. Domažlická bitva tak posloužila jako mementum pro Evropu a vedla k navázání jednání v Basileji, které ovlivnilo náboženský a politický vývoj v regionu na dlouhá léta.