Štěnovický a Nebílovský Borek má raně feudální původ a je oficiálně připomínána již od roku 1379.
Od roku 1700 byla rozdělena na dva díly, z nichž jeden patřil ke statku v Nebílovech a druhý ke statku ve Štěnovicích.
Z toho také vychází názvy obou dílů.
Poslední název Štěnovický Borek pochází z roku 1916 a Nebílovský Borek z roku 1923.
Obec leží 11 km jižně od Plzně v mírně zvlněné zemědělsky využívané krajině s výrazným podílem lesů a vodních ploch.
Na jihozápad od obce podél potoka je chatová rekreační oblast.
Asi 1 km východně od Nebílovského Borku těsně vedle turistické stezky z Nebílov do Šťáhlav nebo Starého Plzence mezi statnými lipami se nachází státní kulturní památka II.kategorie kaple sv.Vojtěcha.
Barokní osmiboká kaple na severní straně s nižší přístavbou jejíž přízemí tvoří otevřená předsíňka a nad ní oratoř, byla postavena v roce 1685 na místě zvaném Planiny.
Zde se každoročně druhou neděli po sv.Vojtěchu koná v širokém okolí známá a hojně navštěvovaná pouť.
Podle pověsti se zde zastavil sv.Vojtěch při návratu z Říma do Čech a vkleče vymodlil déšť.
V kameni, na němž klečel, zůstaly důlky od jeho kolen.
Kámen uprostřed kaple vyčnívá z cihlové dlažby a ze tří stran je ohražen železnou mříží.
Mezi Nebílovským Borkem a Planinami se nachází významné ložisko kvalitního granitu - žuly.
S intenzivní těžbou se zde mělo podle neověřených zpráv začínat již počátkem 18.století.
Kámen byl dodáván na stavby v okolí, jako je zámek Kozel u Šťáhlav nebo kostel sv.Martina ve Chválenicích, ale také na stavby vzdálenější.
V novější době byl zdejší kámen dodáván třeba i na válce o průměru 1 m a délce skoro 6 m do papírenských strojů v Německu.
V obou obcích jsou postaveny pomníky padlým v 1. a 2.světové válce.
Výtvarný doprovod tohoto čísla revue Salve přináší pohled do části tvorby jednoho z nejoriginálnějších českých poválečných umělců - malíře, sochaře, grafika, ilustrátora a básníka Vojmíra Vokolka (1910-2001).
Vojmír Vokolek se narodil do rodiny pardubického tiskaře Václava Vokolka (1871-1952), v jehož dílně se tiskly špičkové bibliofilie Karla Čapka, Bohuslava Reynka, ale i mnohé z tisků pro staroříšského vydavatele Josefa Floriana.
Do tohoto prostředí se narodily čtyři děti: vedle Vojmíra to byli tiskař Vlastimil (1903-1985), básník Vladimír (1913-1988) a jejich obětavá sestra Květa (1921-2011).
Společnou péčí založili roku 1938 vynikající edici nazvanou Lis tří bratří.
Kromě nemalých kvalit jejich společné produkce můžeme v tomto činu vidět počátek Vojmírova směřování k celostnímu vyjadřování - Gesamtkunstwerku.
Když měl později příležitost vtisknout nějakému prostoru vlastní představy, nejraději by neponechal nic, co by do své koncepce nezapojil.
Součástí jeho kompozic se staly i stavební části kostelních interiérů: výklenky, okna, okenní špalety, to vše se zcela promyšleně stalo součástí celého příběhu.
Přestože byl jako umělec kreativní a inovativní, dbal vždy důsledně na to, aby byla jeho díla i po formální stránce dokonale provedená.
Během svých studií v ateliéru Jaroslava Bendy na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1928-1932) a na Akademii výtvarných umění u T. F. Šimona (1932-1934) si dokonale osvojil malířské řemeslo: splývavou cézannovskou malbu, expresivní ilustrační kresbu, grafiku pro tisk z výšky i hloubky a také nástěnnou malbu.
Ta první vznikla v součinnosti s restaurátorským ateliérem Vokolkova přítele, malíře Otta Stritzka, v kapli sv. Antonína na Krakovci u Laškova (1949-1955) a poslední, ve Stráži pod Ralskem, dokončil roku 1982.
Třicet let zdokonalování techniky, třicet let přemýšlení o aktuálním sdělení a sdílení křesťanských legend a biblických textů.
Cesta od harmonicky podaných františkánských legend až po apokalyptickou vizi oslavy rakety ve Stráži pod Ralskem.
Cesta ke stále intenzivněji vnímané sociální a environmentální odpovědnosti křesťanů.
Freskou ve Stráži tuto svoji aktivitu završil a uzavřel.
Krakovec - Laškov, kaple sv. Antonína, freska ze života sv. Brno, kostel Nalezení sv. Kříže, Sv. Raná, kostel sv. Hrbokov, kostel sv. Kněždub, kostel sv. Dříteč, kostel sv. Mistrovice, kostel sv. Rozhovice, kostel sv. Stráž pod Ralskem, boční kaple v kostele sv. Václav Vokolek, Martin C. Putna, Zdeněk Závodný: Vojmír Vokolek, fresky, sochy.
Václav Vokolek: Zpěv z potopy.
Průvodce expozicí v zámku Bystřice pod Hostýnem, OMEN společnost pro kulturu a umění o. p. Václav Vokolek: „Požehnaně dlouhá pouť vpřed“.
IN: Revolver revue 1996, č. 32, s. Václav Vokolek: Krajiny vzpomínek.
Věra Sowinská: Vojmír Vokolek - Josef Müller. Diplomová práce. Jaroslav Olšava: Pastýř mezi vlky. Petra Zikmundová: Vojmír Vokolek. Nástěnné malby. Bakalářská práce. Miloš Doležal: „Bylo třeba splnit daný slib. Rozhovor s P. Jaroslavem Olšavou, knězem a povídkářem z Vysočiny“. IN: Perspektivy, Katolický týdeník 2010, č. Věra Matoušová (ed.): Jméno Vokolek.
Hana Staňková: Fresky Vojmíra Vokolka (1958-1983).
Hana Vaníčková (ed.): Listy tří bratří a sestry Květy. Jan Šulc (ed.): S iniciálami V. V. Studie, vzpomínky, korespondence, dokumenty. Praha, Památník národního písemnictví 2018.
Marcela Rusinko (ed.): Mizející poselství. Česká televize: Vokolek, dokument, premiéra: 2. 2. 2000, režie: M. s. s. s. s. s. s. s.
Stať o freskařské práci Vojmíra Vokolka vznikla v souvislosti s výzkumem zaměřeným na umění v liturgickém prostoru vzniklé v letech 1948-1989, jehož výstupem byla publikace a výstava, uspořádaná Muzeem umění Olomouc v letech 2022-2023 pod názvem Posvátné umění v nesvaté době.
Ivo Binder (* 1955) je historik umění a kurátor, který působil v Muzeu Kroměřížska, v Moravské galerii v Brně, v Museu Kampa a v Muzeu umění Olomouc.
Těžiště jeho zájmu tvoří volné umění 19. a 20. Kořeny zázraků rostou v mělké obyčejné půdě plné kamenů.
Legenda a realita poutního místa Planin a okolí
Kdysi žil poblíž Bruselu rolník s těžce nemocnou manželkou. Bylo velice chudý, aby své nebohé ženě mohl v zimě zatopit, pokácel na svém poli prastarý dub, který byl pro jeho předky nedotknutelný. Ve dřevě chuďas našel hluboko do kmene vrostlou sochu Panny Marie.
Na takové otázky nebyl čas, hlavně že v ubohé světnici bylo teplo. Čtěte také Na manželčino přání drobnou sošku opravil. Nemocná se před podivuhodně nalezenou soškou modlila a zcela se uzdravila.
A tak se stalo, že jednu takovou sošku, byla pouhých 20 centimetrů vysoká, dostal darem i český šlechtic Karel Filip Buquoy pocházející ze staré francouzské šlechty.
Darovanou sošku bral všude sebou. Když roku 1685 plul z Říma do Španělska, rozpoutala se na moři strašlivá bouře. Hrabě Karel v modlitbách slíbil prostřednictvím milostné sošky Panně Marii, že pokud se zachrání, postaví z vděčnosti na svém panství nádherný kostel a v něm na oltáři umístí vzývanou sošku.
V tu chvíli se bouře zázrakem uklidnila. Je zvláštní, že v tomto se všechny tematicky podobné legendy spojují. Člověk se na vyšší mocnosti obrací jen a jen ve stavu nouze.
Hrabě Buquoy se po návratu na rodinné panství vydal hledat vhodné místo pro stavbu nové kaple. Nalezl ho nedaleko Netolic, na vrcholu nevysokého vrchu, který již od konce 14. století známe jako Lomec.
Svá slib však hrabě Karel splnit nemohl. Za tři měsíce totiž odešel z tohoto světa. Na smrtelné posteli prosil své dva syny, Emanuela a Alberta, aby dílo dokončili a otcův slib splnili.
In: 1. května 1692 hrabě Buquoy položil na lomeckém vrchu před očima mnoha poutníků základní kámen nového kostela. Světil jej neznámý novokněz. Roku 1695 se dělníci dali do kopání a stavby základů. Stavba pak byla na čtyři roky přerušena, ale 14. září 1704 byl pak kostel v Lomci za účasti mnoha poutníků slavnostně vysvěcen.
Mladý hrabě Emanuel Buquoy však přítomen nebyl. Také on předčasně zemřel předchozího roku. Stalo se cosi podivného, osudového. Ani jemu nebylo dáno spatřit hotovou stavbu, kterou postavil na přání svého otce, ani on se nestal svědkem splněného slibu.
Současná situace a návštěvy
V současné době se setkáváme spíše s nesplněnými sliby. Mezi Chválenicemi a Nebílovským Borkem se v lesní lokalitě „Na Planinách“ nachází barokní poutní kaple zasvěcená svatému Vojtěchu.
Objekt patří do katastru obce Nebílovský Borek.
Do 18. století se uprostřed polí nacházela kaplička lidově zvaná „církvička“. Poblíž tekl pramen a uvnitř stavby se nacházel kámen, v němž měla být podle legendy otištěna kolena sv. Vojtěcha.
Stejně jako na řadě dalších míst Plzeňska, i tady měl sv. Vojtěch otisky svých kolen zanechat, když se u pramene modlil na své cestě z Říma do vlasti.
Po třicetileté válce úcta ke světci zesílila a přímo na Planinách se měly odehrát během 17. století dva zázraky, které víru v zázračnost světce podpořily.
První příběh se stal roku 1648. Paní Apolena žijící na nebílovském panském dvoře měla prý velkou bolest v levé noze. Protože odedávna slýchala, že svatý Vojtěch klečel v prameni na Planinách, vydala se na stejné místo.
Klekla si do pramene a s nadějí se modlila k Pánu Bohu, Panně Marii i ke svatému Vojtěchovi. Přeříkala svatý růženec a byla na místě uzdravena.
K dalšímu zázraku mělo dojít o dvanáct let později. Marianna Pelešková, také stižena velkou nemocí, se vydala k prameni na Planinách, klekla do něho a modlila se. Na přímluvu sv. Vojtěcha byla také uzdravena.
Arnold Alois svobodný pán Engel von Engelsfluss, majitel nebílovského panství, nechal starou kapličku na Planinách v roce 1680 zbořit a nahradit barokní poutní kaplí sv. Vojtěcha, prostornější stavbou s osmibokým půdorysem, předsíňkou a kupolí zakončenou lucernou.
Doprostřed nové kaple byl za pevnou mříž umístěn cenný kámen s otištěnými koleny sv. Vojtěcha. Na stěnu kaple byla vymalována postava Vojtěcha v životní velikosti, na počátku 19. století ale už byla zcela neznatelná.
Engelův erb z pozlaceného černého kamene visel na silném řetězu nad vchodem do kaple. Dnes je zazděn do stěny kaple pod kůrem.
Dřívější využití: Od konce 17. století je kaple sv. Vojtěcha každoročně počátkem května cílem poutnických procesí. Svatovojtěšské album z konce 19. století.
„Vokolkův styl je jedinečný. Zobrazoval biblické příběhy tak, aby byly blízké obyčejným lidem, čímž zdůrazňoval, že víra je součástí každodenního života,“ zve do Hrbokova Lenka Simonová, jedna z průvodkyň kostelem.
Kostel sv. Václava v Hrbokově bude v červenci a srpnu otevřený každou neděli a pondělí, vždy od 13 do 15 hodin.
„Pro zájemce o podrobnější seznámení s dílem Vojmíra Vokolka jsou připraveny komentované prohlídky. Ty se konají v neděli i v pondělí, vždy ve 14 hodin“, informuje Lenka Simonová.
Kostel je otevřen o prázdninách vždy v neděli a v pondělí od 13 do 15 hodin.
Vojmír Vokolek (1910-2001) byl malíř, grafik, sochař a básník z pardubické umělecké rodiny Vokolkových. I když za totality tvořil často v ústraní, dokázal svými freskami vyzdobit celkem deset kostelních interiérů v Čechách a na Moravě.
Kostel sv. Václava v Hrbokově, v současné podobě pocházející z roku 1922, se stal jeho prvním takto rozsáhlým freskovým dílem. „V letech 1958 až 1962 zde Vokolek vytvořil fresky, které se vymykají běžným zobrazením biblických scén.“
