Breviář je určen především pro modlitbu ve společenství. Minimální počet účastníků jsou tedy dva. Při vyšším počtu (čtyři a více) se modlící se společenství rozdělí do dvou částí - bývají označovány jako „chóry“. Jeden z přítomných zahájí slovy: Bože, pospěš mi na pomoc. Ostatní odpovídají: Slyš naše volání. Všichni společně pokračují: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen. Aleluja.
Oba účastníci (resp. Každý žalm a každé kantikum má svou antifonu - typicky biblický verš nebo jeho parafrázi. Tato antifona se říká na začátku před prvním veršem daného žalmu či kantika a opakuje se na konci. Na začátku říká antifonu pouze jeden účastník, na konci všichni. Žalmy a kantikum jsou členěny do veršů. Účastníci (chóry) se střídají po jednotlivých verších. Krátké čtení čte jeden z účastníků. Doporučujeme uvést název biblické knihy, z niž je text vzat. Na konci čtení se neříká nic. Po mezihře jeden z účastníků (nikoli nezbytně ten, jenž četl krátké čtení) přečte první verš. Ostatní ho po něm zopakují. Čtenář prvního verše přečte první část druhého verše, ostatní se přidají na druhou část druhého verše. Čtenář prvního verše přednese první část chvalozpěvu Sláva Otci. Po zpěvu po krátkém čtení přečte jeden z účastníků modlitby antifonu k evangelnímu kantiku.
V ranních chválách se čte Zachariášovo kantikum (začíná slovy „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele“), ve večerních Kantikum Panny Marie (začíná slovy „Velebí má duše Hospodina“). Evangelní kantikum se čte stejným způsobem jako žalmy, tedy po verších. Jeden z účastníků přečte úvod k prosbám. Ostatní se přidají na invokaci psanou kurzívou. Následují jednotlivé prosby. Modlí-li se dva lidé, může jeden z nich číst první část každé prosby (k pomlčce), druhý pak druhou část (od pomlčky). Tuto modlitbu říkají všichni společně.
Když papež Pius XII. oslavovali dnešního dne při bohoslužbách, den už v 5. století, od 6. století se začíná slavit v Římě. V. O. Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Ant. Dají mu jméno Emanuel, to znamená „Bůh s námi“. když Bůh Jákobův je naším ochranným hradem. zahřměl svým hlasem a rozsouvala se země. a na věky věků. Amen. Ant. Ant. Jeruzalém, pocházející shora, je svobodný - a je to naše matka. 2 siónské brány nad všechna jákobská sídla. Protože ten si zbudoval Svrchovaný. a na věky věků. Amen.
Milostí jste spaseni skrze víru. Boží! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Krásná a vznešená je Panna Maria, Kristus ji přijal do nebeské slávy. Z její slávy se radují andělé, jásají archandělé.
(Const. Munificentissimus Deus: AAS 42 [1950], 760-762. jako o něčem, co bylo mezi křesťany už známé a uznávané. smrti beze všeho porušení. jako své dítě ve svém lůně, prodlévala v Božím stánku v nebi. aby ta, s níž se Otec zasnoubil, bydlela v nebeských komnatách. svého Syna, jak sedí ve slávě po pravici Otce. příbytkem. Proto se už nikdy nemůže rozpadnout v prach. základ o Písmo svaté. nejtěsněji spojenou s ním v zápase proti pekelnému nepříteli. nad smrtí vyzdvižena s tělem i s duší do svrchované nebeské slávy.
1 srov. Encomium in Dormitionem, Hom. 2 srov. In s. Dei genitricis Dormitionem, Serm. 3 srov. Pseud-Modestus Jeruzalémský, Enconomium in Dormitionem, n. 4 srov. 5 Např. náš Bůh. Bože, tebe chválíme. Tebe, Pane, velebíme. celá země uctívá. Pán, Bůh zástupů! tvé vznešené slávy. Utěšitele. Kriste! věčný Syn. a neváhal ses narodit z Panny. a otevřel věřícím království nebes. ve slávě Otce. jako soudce. vždyť jsi je vykoupil předrahou krví! do věčné slávy. a vyvyš jej na věky. až na věky věků. chránit před hříchem. smiluj se nad námi. jak v tebe doufáme. směřujeme k nebi, aby se i na nás dovršilo dílo vykoupení. Dobrořečme Pánu. O. Bohu díky. Modlí-li se někdo sám, může toto zvolání vynechat. zvolání Dobrořečme Pánu a následující část začíná bez úvodního verše s odpovědí a Sláva Otci.
Krátká poznámka k pramenům: Milost a víra jsou zřetelně připomenuty texty z písem a tradic, které odrážejí kontinuitu modlitby a úcty k Panně Marii jako Matce Boží a Královně andělů. Dále se uvádí, že Maria zůstává Matkou věřících a že její přímluva spojuje křesťany v modlitbě a víře v Krista, Syna Božího.
Nápověda k modlitbě a pramenům: Základní rámec závěrečné modlitby Panny Marie zahrnuje antifony, cantika, verše, krátké čtení z Písma a modlitby k prosbám, které se vyřkají či přečtou několikrát podle počtu účastníků a ritmu dnů liturgie hodin.
Historický kontext a rámec slavení
V ranní chvály Zachariášovo kantikum a večerní Kantikum Panny Marie doplňují modlitby, které „lze číst stejným způsobem jako žalmy, tedy po verších“. Texty z Písma a tradice ukazují, jak se instrumenty modlitby rozvíjely od 5. století v Římě a od 6. století se k této praxi váže slavnost Panny Marie a Kristova vtělení.
V liturgickém kontextu je důležité uvést, že antifony se čtou na začátku a na konci jednotlivých částí žalmu či kantika. Příběh o Panně Marii a Ježíši Kristovi se zde odráží v teologii o původu Spásy a morální autoritě Matky Boží, která spojuje věřící v modlitbě a uctívání.
Název a role Lorety a Svaté Chýše v Loretu zdůrazňuje význam zasvěcení a pokory Marie a jejího PUT v bohoslužebném životě církve, stejně jako důležitost přijetí mystérií a úcty k Božímu plánu skrze Mariino přijetí děťátka Ježíše.