Budeme dnes přemýšlet nad prosbou „buď vůle Tvá“. Třetí prosba Otčenáše. Co to znamená, když se věřící člověk obrací k Bohu s touto prosbou. Na příkladu Pána Ježíše z prvního čtení i dalších příkladech se budeme učit, co to pro nás má znamenat.
Hoďme rovnu přes palubu představu, že po prosbě „Buď vůle Tvá!“ křesťan usedne do fotélu a čeká, že od této chvíle bude všechno dělat Pán Bůh. Zbavme se myšlenky, že by něco takového byl projev víry: „Bože, jde přece o Tvoji vůli, tak já nebudu dělat nic a všechno už si udělej sám!“ Tato modlitba vede věřícího člověka k aktivitě. Věřícího.
Už několikrát jsme si říkali, že víra je „anti-osudová“. Kdo věří, tak počítá s tím, že budoucnost se dá nějak ovlivnit. My si dnes budeme připomínat, že na této proměně budoucnosti se máme sami aktivně podílet. Na tom, aby byl tento svět podle Boží vůle, máme s Bohem spolupracovat.
Úkolem věřícího člověka není žít podle pravidla „Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí“! Už když Bůh stvořil člověka, tak ho nepostavil do ráje se slovy: „A hlavně na nic nesahej!“, ale Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil (Gn 2,15). Lidé měli v Božím plánu od počátku značnou míru samostatnosti, která ovšem nebyla neomezená. Ten text pokračuje zákazem jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Pokud by se Tedy Adam modlil Otčenáš (tedy alespoň tu jeho třetí prosbu „Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi“), pak k tomu, aby se naplnila Boží vůle, tak něco bylo i na něm. Tímhle příběhem Bible začíná.
Jak tak potom budete postupovat v Bibli, tak za každým příkladným věřícím člověkem, který žil podle hesla „Buď vůle Tvá!“, bude vidět dost práce. Za Noemem: archa plná zvířat. Za Abrahamem: celoživotní putování a navíc ještě ta štrapáce se synem Izákem. Za Izákem: kopání studní. Jákobův příběh, to je vůbec zajímavá historka. Víme, jak Jákob diskutabilně koupil od bratra prvorozenectví a jak potom bratra (teď už bez diskuse křivácky) ošidil o požehnání. Když zjistil, že z toho nejen, že bratříček radost nemá, ale že ho bratříček za to dokonce chce zabít, čímž by problém ztraceného prvorozenectví a ukradeného požehnání vyřešil jednou a provždy opět ve svůj prospěch, tak Jákob zdrhl. 14 let se ukrýval u strýčka v cizině. Zbohatl, dvě manželky si pořídil, jedenáct synů zplodil, ale po domově se mu zastesklo. Jenže v rodném domě pořád bydlí brácha a i po letech těžko říct v jaké je náladě. A tak se Jákob modlí (Gn 32,10n): „Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: »Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.« Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil s holí, a teď mám dva tábory. Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. Ty jsi přece řekl: »Určitě se postarám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek, jejž nelze pro množství sečíst.«“
Suma sumárum, Jákob se dovolává se Božích slibů, spoléhá na Boží věrnost. To je dozajista správné! Jákob je nám příkladem věřícího člověka, který spoléhá na Boží moc. Jen ale nepřehlédněme, že po té modlitbě, aby ho Bůh zachránil, aby se o něj Bůh postaral, tak věren svému jménu Jákob (což znamená „Lstivec“) vymyslí úplatkářskou fintu, jak obměkčit srdce dost možná stále ještě naštvaného bratra. Jákob vzal dvě stě koz a dvacet kozlů, dvě stě bahnic a dvacet beranů, třicet velbloudic se sajícími mláďaty, čtyřicet krav a deset býků, dvacet oslic a deset oslů. A toto - rozděleno na malé houfečky - posílá postupně jeden za druhým bráškovi jako dárek na usmířenou.
Mohli bychom pokračovat Biblí dál a neskončit u Bible. Mohli bychom dojít až ke Karafiátovým Broučkům. Ten starý brouček z roští prorokoval, že bude zlá zima, že to pozoroval na mravencích. A co na to broučci? Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou. Ale nelze přehlédnout, že než se pomodlili: Podvečer tvá čeládka / co k slepici kuřátka / k ochraně tvé hledíme, / laskavý Hospodine - a pac a pusu, a už leželi a už spali a spali a spali a dobře se jim spalo, tak maminka pravila: „I my ho dříví hromadu, od loňska nám ho hromadu zbylo a letos jsme dělali celé léto o dříví.“
Abychom tomu úplně správně rozuměli, máme nejen příklad Adama, co selhal se stromem poznání, Noema, co se poté, co vylezl z archy, strašně opil, Abrahama, co chtěl urychlit Boží zaslíbení potomka tím, že si vzal další manželku, a dalších, až po broučka, o kterém moc dobře víme, že i on byl někdy neposlušný…, tak tu máme příklad Pána Ježíše, který nám ukazuje, jak to naše lidství má vypadat, a přitom neselhal.
Getsemanská modlitba a Boží vůle
V rámci církevního roku se dost předbíháme, protože jsme za půlkou půstu a biblické čtení nás přesouvá do noci mezi Zeleným čtvrtkem a Velkým pátkem. Pán Ježíš a učedníci mají za sebou poslední večeři. V průběhu Hodu beránka Jidáš vyrazil do tmy za velekněžími a zákoníky, kterým slíbil Pána Ježíše vydat - a Pán Ježíš to ví. Po večeři odchází přespat na nedalekou Olivovou horu, konkrétně do části zvané Getsemany. Jak známe liturgii pesachové hostiny (Hodu beránka), Pán Ježíš má za sebou sám přednesl několik žehnacích modliteb, společně s učedníky zpívali žalmy (113 - 118).
Před spaním je ale čas ještě na osobní modlitbu. Tedy - před spaním… Víme, že z toho čtvrtka na pátek už toho Pán Ježíš moc nenaspí… Ale o to nám dnes nejde. Máme tu úplně ideální vzor pro modlitební prosbu věřícího člověka. Abba, Otče… Pán Ježíš věří, že Bůh ho má rád. Že mu nepřestal být Otcem. Že ho nepřestal slyšet. Tobě je všecko možné…
Pán Ježíš věří v Boží všemohoucnost. Tento milující Otec je zároveň všemohoucí Bůh. Není nic, s čím by mu nedokázal pomoci. Tak Pán Ježíš prosí: Odejmi ode mne tento kalich… Pán Ježíš není masochista, který by po utrpení toužil. Nijak ho neláká prožít to, co v prorockém rozpoznání před sebou vidí a co učedníkům říkal: Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům; odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat, poplivají ho, zbičují a zabijí (Mk 10,33n), jakkoliv je s tím spojena i víra v to, že po třech dnech i vstane. Pán Ježíš věří, tedy „anti-osudově“ (neexistuje žádný neměnný osud) ví, že se vším se dá něco dělat.
Je spousta různých budoucností a všechny jsou možné. Pán Ježíš věří, že je mu milujícím Otcem všemohoucí Bůh, který ho může před tím vším ochránit - ale teď to zásadní: o tuto ochranu Pán Ježíš nestojí, pokud by to bylo proti Boží vůli. Už jsme si říkali, že Boží vůle je něco jako mantinely. Uvnitř těchto pomyslných mantinelů máme volný manévrovací prostor a Pánu Bohu bylo jedno, jaké jméno dá Adam tomu kterému zvířeti, jako je mu jedno, jestli si dáme na hranolky kečup neb tatarku či obojí.
Pán Ježíš se modlí, že jestli je volba mezi „trpět“ a „netrpět“ uvnitř mantinelů Boží vůle a Pán Bůh právě tak dobře využije jedno i druhé - pak by raději netrpěl. Ale jestliže je „netrpět“ mimo tyto mantinely, pak utrpení přijímá. Ne, co já chci, nýbrž co ty chceš. Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi. Pak rozpoznal, že Boží vůlí je, aby trpěl. Hodina, za kterou se modlil, aby ho minula (je-li to uvnitř mantinelů Boží vůle), tak nastala. Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.
Pán Ježíš dostává odpověď na svoji modlitbu: teď už ví, že odmítnout tento kalich utrpení by bylo mimo mantinely. Pán Ježíš má naplnit, co bylo prorokováno o Božím služebníkovi (Iz 53,10): Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho, aby položil svůj život v oběť za vinu. Jít proti Boží vůli je to poslední, co Pán Ježíš chce.
Podobenství a praktické důsledky pro věřícího
Co to ale znamená, že se Pán Ježíš takto plně podřídí Boží vůli?! Že tím pádem přestane sám cokoliv dělat? Ani náhodou! Až do posledního vydechnutí na kříži se bude Pán Ježíš snažit tu Boží vůli sám naplňovat. Ozbrojencům bude vysvětlovat, že není žádný buřič či povstalec. Veleradě bude prorockým citátem vysvětlovat podstatu svého mesiášského úkolu. Ještě na kříži se bude modlit za Římany, kteří ho popravují a neměli šanci pochopit, co se to tu děje. O svoji matku se postará tím, že ji svěří Janovi. Kajícímu lotrovi na kříži zaslibuje místo v Božím království. Umírá se slovy „Dokonán jest!“ (J 19,30), protože ví, že splnil svůj úkol.
Ani chvilku v tom nebyla rezignace. Tohle si tedy dnes chceme připomenout, tohle se chceme učit: prosba o naplnění Boží vůle je pro věřícího člověka zároveň jakýmsi příslibem spolupráce s Bohem. Svěřujeme-li se slovy „buď vůle Tvá“ kohokoliv do Božích rukou, prosíme-li Pána Boha, aby se v té které situaci děla jeho vůle, tak to neznamená, že od toho už dáváme ruce pryč!
„Otče náš, který jsi v nebesích… staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.“ V Lukášově evangeliu se mezi verši 11 nachází ještě jedna odlišnost: Otčenáš v Lukášově verzi předchází prosba učedníků, aby ho Ježíš naučil modlit. Ačkoliv autorství Modlitby Páně připadá Ježíši, v Lukášově verzi je tento moment živěji spojen s prosbou učedníků.
V Katechismu katolické církve nacházíme sbírku citací o Boží vůli (č. 2821-2827). Pavel pak říká: Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy (1 Tim 2,4). Toto je beze stínu pochybnosti Boží vůle, totiž spása člověka, lidí, každého z nás. Prosba „buď vůle tvá“ nás tudíž nevybízí k servilnímu podrobení, ale k důvěřivému spolupráci s Bohem, který nás vede skrze svůj plán spásy.
Můžeme si položit otázku, jak poznat Boží vůli a odlišit ji od vlastní touhy či klamu. Ondřej Macek připomíná, že Boží vůli hledáme v desateru, v Ježíšově kázání na hoře a v životě, a že její konkrétní vyjádření závisí na situaci. Modlitba „buď vůle tvá“ tedy není pasivní odevzdání, ale aktivní důvěra a spolupráce s Bohem i skrze osobní zápasy, pokušení a hledání cesty spravedlnosti.
Jestliže se prosba „Buď vůle tvá“ dostane do srdce člověka, stává se výrazem důvěry a svobodného přijetí Boží vůle. Boží vůle není proti člověku, ale pro člověka. Kristův kříž ukazuje, že Boží vůle může vést k velikému dobru skrze utrpení, a že v lidském zápase s Boží vůlí lze nalézt skutečné osvobození a spásu.
Na závěr si připomeňme: modlitba Otčenáš zahrnuje tuto třetí prosbu jako součást triptychu posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé a staň se tvá vůle. Boží vůle je svobodná, milující a spásná. Není to o pasivitě, ale o odvaze důvěřovat Bohu, hledat Jeho vůli a konat ji v každodenním životě.
A teď krátká ukázka samotného Otčenáše a souvisejících textů, aby byl text propojen s biblickým rámcem:
- I v učedlníci: modlete se, Otče náš, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Mt 6:9-13
- Lukešova verze: Otče, buď vůle tvá - a addenda podle Lukáše 11. kapitoly.
Luisa Piccarreta - Consecration Prayer to the Divine Will
Vyzývám vás, abyste se modlili Otče náš a zvažovali ducha a skutečnost, že Boží vůle je cesta k naplnění světa spásou skrze Krista a naši spolupráci v jejím uskutečňování.