Je známo, že Bůh je ve třech jiných entitách. Avšak o Ježíšovi se říká, že je Boží Syn, že je plně člověk a také Bůh. Bůh však musí být vševědoucí, a to Ježíš ani Duch nejsou - neznají poslední hodinu. Ví to jen Otec. Říká se, že ty entity jsou si rovné.... proč pak Syn a ani Duch svatý neví všechno? A proč se Ježíš /Bůh v jiné entitě/ modlil v podstatě k samému sobě? Sám tvrdil, že pouze Otec je jediný skutečný Bůh.
Dobrý den, jak sama zmiňujete, v osobě Pána Ježíše se setkává Božsví (ve kterém je nedílně spojen s Otcem a Duchem Svatým) a lidství (které jej spojuje s námi), a to „bez směšování, beze změny, bez rozdělení, bez odloučení“, jak říká Chalcedonský koncil. Některé výroky o Pánu Ježíši tak vypovídají spíše o jeho Božské stránce, jiné vyloženě o jeho lidské. „O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec“ můžeme tedy chápat jako výpověď o Synu jakožto člověku, který ve svém lidství vševědoucností nedisponuje.
V nauce o Nejsvětější Trojici dále patří mezi stěžejní také pojmy „osoba“ a „vztah“. Osoby Otce, Syna a Ducha Svatého mají všechno společné, s výjimkou odlišnosti vzájemných vztahů. Syn tedy má k Otci vztah jako Syn, a to i ve svém Božství. Bůh Otec - Bůh není ani muž, ani žena...
Ježíš praví: “Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? ... Má Bůh každou ruku jinou?! Bůh se nás dotýká mužskou i ženskou rukou, jako otec i jako matka. Nebeský Otec mi nahradil tátu... Vedl jsem kurz pro uzdravení vztahů. Slovo otec mnohdy láme srdce.
V těch dnech přišel Ježíš a dal se v Jordáně pokřtít od Jana Křtitele. Věřím . . . v Boha . . . Otce . Zdroj: lightstockKřesťanská církev vyznává víru v Boha jediného, a tím se liší od všech pohanských společenství, která po pravidle uctívají bohů více. Říká se proto, že křesťanství je monoteistické, jednobožské. Ale takových společenství je více. A tu křesťanská církev od počátku vyznává svou víru v Boha trojjediného.
Jediný Bůh - Bůh Otec a Bůh Syn a Bůh Duch svatý, a přece nikoli tři, ale jediný. Už dávno se ví, že Bůh říká: „Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho“ (Gn 1,26). Pán Bůh o stvoření člověka rozmlouvá: „Učiňme“. Jde o výzvu mluvčího, obrácenou k sobě samému (h. kohortativ), tedy výraz Božího vlastního odhodlání. Stará církev v tom viděla svědectví o tom, že Pán Bůh je od věčnosti Bůh společenství a obecenství, že není sám a samotný v nebi, a proto nechce být sám a samotný ani na zemi, a proto učinil člověka, aby byl jeho obrazem. Církev zde viděla poukaz na obecenství Trojice. Na rozhovor Otce se Synem v Duchu svatém, a slyšela z toho, že na díle stvoření a určení člověka - lidstva, je účasten nejen Otec, ale i Syn i Duch svatý.
Ostatně učení o Trojici nenajdeme hotové v Písmu. Jen náznaky. Vzpomeneme-li si na vyznání „Athanasiovo“ (Čtyři vyznání, s. 32-33), zdá se nám toto učení nedůležité, suché. Církev chtěla toto učení přesně vyjádřit, aby měla vodítko, měřítko i základ každého pravého obecenství zemského. Pouto nebeského obecenství je láska. Zvláště v evangeliu podle Jana je ona láska Otce k Synu zdůrazňována. A tato rovnost i láska vede k jednotě v nezaměnitelném pořadí a řádu. Otec i Syn i Duch svatý je jeden Bůh, i když Otec je Otec Syna, a Duch svatý z obou vychází. Každý na svém místě, nezaměnitelně poután k druhému. Život nebeského obecenství navenek se projevuje v díle, v práci, v skutcích a službě.
„Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji,“ prohlašuje Ježíš u Jana (J 5,17). A kdeže především se ono nebeské obecenství Boha trojjediného prosazuje? Především v rodině. Apoštol v Ef 3,14-15 mluví o Otci Pána našeho Ježíše Krista: „z něhož pochází každý nebeský i pozemský rod“ (ř. patria - rod, kmen, lid, národ). V rodině jsou muž i žena spojeni věrnou láskou, aby si byli pomocí ve věcech tělesných i duchovních. „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ platí i zde! A nebeské obecenství se prosazuje ve sboru údů Ježíše Krista. Proto tolik napomínání, hlavně v NZ, k jednomyslnosti a jednotě, proto takový důraz na pouto, jež nás váže - na lásku, proto ono stálé připomínání vzájemnosti a souručenství, proto ono všem příkladné obecenství, k němuž ve sboru dochází.
- Evangelický měsíčník vychází od roku 1924. Náplní časopisu je předávat čtenářům, zejména z evangelické veřejnosti, aktuální a nezaujaté zprávy o dění v církvi jak z jejího ústředí, tak z farních sborů.
- Největší tajemství křesťanské víry: trojjediný Bůh. Židé a muslimové se nad tímto učením pohoršují. Bojí se, že se tím dává všanc víra v jednoho a jediného Boha.
- Na skalní mešitě v Jeruzalémě stojí nápis: "Alláh je jeden. Křesťané nikdy neopustili jediný moment víry v jediného Boha. Bůh je jediný Bůh. Vždy platilo základní přikázání Starého zákona: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“
Jádrem víry je: Ježíš je tímto Bohem. Bůh člověku ukázal: takový jsem! Jak si to ale srovnáte se svými racionalistickými zákony a logikou, to není můj problém: nad tím si sami lámejte hlavu. I když v Písmu nikde není zmíněn pojem „trojjedinost“ nebo „trojjediný Bůh“, v celé bibli najdeme k této záležitosti narážky. Ježíš, ačkoliv byl opravdu a plně člověkem, se zároveň cítí být „se svým Otcem“ zvláštním způsobem jedno. Proto mu jeho současníci - z jejich pohledu oprávněně - vytýkali, že se staví na Boží místo.
Jednota a rovnost, a přece různost, ne identita, ne prostá zaměnitelnost... Bezmoc nad tímhle problémem není žádnou ostudou. První křesťané a Ježíšovi učedníci každopádně tento teologicko-filozofický problém neznali. Žili v pevném přesvědčení: je jenom jeden Bůh. Je to Bůh otců: Abrahama, Izáka a Jákoba. Tento Bůh je přítomen v Ježíši z Nazareta. jeho slovo je Boží slovo. Jeho vůle je vůle mého Stvořitele. A ten, kdo je překvapí o letnicích v zavřeném večeřadle, kdo se zmocní jejich srdcí, promění je, zapálí, přinutí vyjít ven, dodá jim odvahy a uschopní je k hlásání - kdo jiný by to měl být, než tentýž Bůh: Jahve.
Od nepaměti patřilo k nejvznešenějším úkolům teologie „odhalit“ toto tajemství. Athanasius se pokouší toto tajemství objasnit na příkladu Slunce a jeho světla: syn vychází z Otce jako záře ze Slunce. Podobně je Ježíš nazýván i v bibli: „Odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“ (Žid 1,3; Mdr 7,27). Pozdější teologie hovoří o třech božských osobách, které jsou však jedinou božskou bytností. Všechny tyto pojmy mohou být ovšem o Bohu použity jen v analogii, tzn. Blížíme se „životní hodnotě“ tohoto tajemství, vycházíme-li z předpokladu, že Bůh je milující Bůh, ba dokonce že je sám láska (1 J 4,8.10).
Není osamělým Alláhem, není /jen/ nejvyšším panovníkem. Je mimo jednotlivost i mnohost. Ač jediný, obsahuje společenství. Z tohoto pohledu bude i pro nás snazší věřit, že se tento příklon a láska „projevují“ i vůči člověku, že Bůh ze sebe vychází (z lásky „se ocitá mimo sebe“), jen aby mohl být člověku nablízku a setkat se sním. Teprve v pohledu na Boha se nám objasňuje, co je člověk. Člověk - stvořený k obrazu Božímu - je ve své nejhlubší podstatě nastaven na společenství, a proto musí bez setkání s bližním a s Bohem zůstat nenaplněný a prázdný.
Ježíš je poslán od Boha? Sám je Bůh a zároveň lidství; Boží Syn a Slovo, které vychází z Otce. V pohledu na trojici se skrze křest a výroky Písma ukazuje, že Otec, Syn a Duch svatý jsou tři osoby, avšak jedna podstata. Seslání Ducha svatého otevírá věřícím prožívání Trojice v jejich životech. Křest ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého potvrzuje jednotu vztahů mezi třemi osobami a jednota Boží přirozenosti.
V pohledu Augustinova pojetí Trojice spatřujeme spojení jednota-trojice: Bůh je jeden ve třech osobách; tyto tři osoby jsou rovnocenné a věčné; láska spojuje Otce, Syna a Ducha svatého a vyživuje jejich vzájemný vztah. Augustinova teologie zdůrazňuje, že lidská mysl má analogii trojí schopností (paměť, rozum, vůli) a že svatost je proces, který se rozvíjí skrze vztah k Bohu a k bližnímu. Svatost není izolovaná, nýbrž spoluvytváří obecenství církve a světa.
Trojiční tajemství v praxi víry a modlitby
Jehová je svatý a jeho jméno je svaté; posvátnost a čistota jsou charakteristikami Boží přítomnosti a aktivní síly, kterou je svatý duch. Rouhání proti svatému duchu je považováno za neodpustitelný hřích. Svatost Božího jména a jeho posvátnost jsou důvodem bázně, ale také příslibem, že skrze víru a oběť Krista můžeme být očištěni a přijímani do Božího obecenství. Vztah Otce, Syna a Ducha svatého umožňuje člověku vstoupit do Božího života a milovat jako Bůh sám.
V kontextu Adventistů je Trojice dnes základní věroučný bod: Bůh je jeden: Otec, Syn a Duch svatý; jednota tří osob od věčnosti. Trojice není filozofická hádanka, ale klíč k pravému evangeliu a vztahu s Bohem. Bez plného božství Krista a bez osobního Boha Ducha svatého by příběh lidstva postrádal svůj smysl a záměr společenství s Bohem. Slow theology připouští, že některé aspekty Trojice překračují lidské chápání, ale věříme v Boha, který je láska a vztah, který vstupuje do našeho života skrze Ježíše a Ducha svatého.
Ať nás tato tajemství vedou k pokoře, k touze po svatosti a k uvědomění, že Bůh je vztah, v němž jsme pozváni žít a milovat. Ať naše víra vyjadřuje jednotu ve vzájemné lásce a službě, inspirovanou příkladem Otce, Syna a Ducha svatého.
Žije-li člověk v rámci tohoto vztahového Boha, stává se součástí Božího obrazu a je pozván žít v komunitě, která odráží trojiční lásku v každodenních činnostech i ve vztazích rodiny a sboru. Krása Trojice spočívá v tom, že jednota nevylučuje rozmanitost; naopak vyzdvihuje plnost Božího života, který se odráží v našem světě a v našem vztahu s Bohem a s lidmi kolem nás.