Raná barokní komplex klášterní a školní budovy při kostele sv. Voršily z let 1674-1679 představuje významný architektonický a duchovní celek v Praze. Klášter Voršilek stojí na místě několika domů z doby vzniku Nového Města a v předhusitské době zde působily provozy jako vápenka, cihelna a sladovna. Fragmenty původních gotických staveb se uchovaly ve sklepních prostorách areálu. Voršilky koupily v lokalitě první dům v roce 1664 a zřídily provizorní konvent, postupně skupovaly okolní domy pro vznik klášterův.
Projekt na výstavbu kostela vypracoval v roce 1699 italský architekt Marcantoni Canevalle. Základní kámen byl položen 4. dubna 1699 na místě několika měšťanských domů a kostel byl vysvěcen 6. července 1704 světícím biskupem pražským Vit Seipl. Dostavba interiéru trvala až do poloviny osmnáctého století. Nad hlavním vchodem do chrámu stojí socha sv. Voršily z roku 1701, jejímž pravděpodobným autorem je Ottavio Mosto z Padovy.
Interiéry kostela a fasády svádějí dohromady bohatou barokní výzdobu. V průčelí jsou sochy Panny Marie Immaculaty, sv. Markéty, sv. Agáty, archanjela Michaela a šesti andělů, dílem lužicko-srbského sochaře Matěje Václava Jäckela. Před průčelím stojí sousoší sv. Jana Nepomuckého s dvoustrannými cheruby a s nápisy na soklu. Fresky na vnitřní výzdobě chrámu vytvořil Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu a štuky zřejmě dílem italského sochaře Tommaso Soldatti. Hlavní oltář zdobí obraz Nanebevzetí Panny Marie od Petra Brandla a další oltáře díla Jana Kryštofa Lišky, J. Rudolf Byss a dalších malířů.
Interiér kostela sv. Voršily vyzdobený freskami, které znázorňují Oslavu Nejsvětější Trojice. Nad kruchtou je zobrazený Anděl Strážce. V průběhu 18. století byla interiérová výzdoba dále rozvíjena a v letech 1883-1884 prošla úpravou architekt Antonínem Viktorem Barvitiem, který nechal překrýt starší malby novobarokními šablonami s nekonečným ornamentálním vzorem. Kostel obsahuje šest oltářů a hlavní oltář nese obraz sv. Voršily a jejích družek, který namaloval Jan Kryštof Liška kolem roku 1704.
V době existence kláštera se v areálu nacházela i internátní škola, divadlo, lázeň, prádelna, knihovna a několik kaplí a kapliček, čímž komplex sloužil nejen náboženskému, ale i komunitnímu životu. Po zrušení kláštera dekretem Josefa II. byl majetek částečně propadnut a posléze voršilkám opět přidělen. V roce 1880 došlo k zásadní přestavbě: tehdy byla budova na Národní třídě zvýšena o patro a dostala novou fasádu. Klášter byl nakonec zrušen v roce 1951 a v roce 1991 mu byla navrácena práva Římské unii řádu sv. Milan Caha; 15.1.2009 byl klášter znovu plně spravován.
Historické oslavy a významné slavnosti spojené s kanonizacemi a národním kulturním dědictvím jsou zaznamenány v kronikách. Například kanonizace sv. Angely Merici v roce 1807 vyvolala ve všech voršilských kláštech oslavy trvající do roku 1837; v Praze se konaly pod vedením M. Vincencie Mayerové a dalších sester. Před průčelím kostela stojí barokní sousoší sv. Jana Nepomuckého od Ignáce Platzera z konce 40. let 18. století. Vzhledem k významu areálu je kostel otevřen pro veřejnost a mše bývá předcházeno otevřením klášterního prostoru.
Ve zkratce: kostel svaté Voršily v Novém Městě Pražském je jednou z nejcennějších barokních staveb v Praze, jenž spojuje bohatou sochařskou a malířskou výzdobu s dynamickým klášterním prostředím a dlouhou historií vzdělávání a péče o dívky. Stavbu a její výzdobu lze chápat jako součást širšího kontextu barokní kultury a církevního školství v českých zemích.
Arcideskreční kurz a klášter: klíčové prvky a jejich význam
Kostel a klášter byly navrženy a realizovány tak, aby zdůraznily poslání řádu Voršilek: vzdělání a výchova dívek. Místo působnosti při kostele sv. Voršily zahrnovalo nejen liturgický prostor, ale i administrativní a kulturní funkce, které formovaly komunitní život v centru Prahy.
Podoba fasády a interiéru odráží vývoj barokní estetiky: ornamentální bohatství, sochařské kompozice a malířské práce, které propojují místní řemesla s italskými vlivy. Hlavní oltář a vedlejší oltáře spolu s freskami vytvářejí vizuální a duchovní centrum prostoru, který byl během staletí svědkem řádových a městských změn.
Současná správa a využití areálu udržují kontinuitu s původní funkcí: škola pro dívky i chlapce v Ostrovní ulici a pokračování tradičního vzdělávání, které mělo v dobách vzniku kláštera rozhodující význam. Kostel je nadále otevřen veřejnosti a slouží liturgickým i komunitním účelům, ačkoliv jeho okolí prošlo významnými změnami.
- Základní kámen kostela položili 4. dubna 1699; kostel byl vysvěcen 6. července 1704.
- Autorem projektu byl Marcantoni Canevalle; výzdobu zajišťovali Jan Jakub Stevens, Matěj Václav Jäckel a další umělci.
- Interiér byl upraven Barvitiem v letech 1883-1884, původní malby byly překryty novobarokními vzory.
- Oltáře a fresky představují vrcholné baroko, včetně Liškovy Apoteózy Voršily a Liškova oltáře sv. Voršily.
- Klášter prošel několika fázemi rekonstrukce a změnami vlastnictví po zrušení v 18. století a 20. století.
Hlavní zlaté a mramorové prvky, díla Preisse a Kohla, a monumentální fasády s sochami dodávají prostoru jedinečnou vizuální i duchovní hodnotu. Kostel slouží jako důležitý bod kulturního dědictví a stále reprezentuje spojení mezi barokní uměleckou tradicí a moderním vzdělávacím úsilím v Praze.