Na nejvyšším a nejstrmějším místě svaté skály zvedá se Parthenón jako vrchol řecké antické kultury, neboť tento památník je nejen dílem některého umělce nebo století, nýbrž výplodem celého národa, celé jedné kultury. Dnešní Parthenón není prvním chrámem, vybudovaným na tomto místě. Jak je možno poznat ze základů, byl antický chrám, zničený Peršany ještě před jeho dokončením r. 480 př.Kr., svými šesti sloupy na kratší a šestnácti na delší straně rozměrově menší, než nynější. Proto bylo učiněno mnoho pokusů a změn, než roku 447 př. Kr. byli stavbou pověřeni Perikles, Iktínos a jejich spolupracovník Kallikratés, stavitelé chrámu Athény Niké. Ačkoliv oba byli velcí umělci, zdá se, že hlavním vedoucím stavby byl Feidias, který byl s Periklem úzce spřátelen, byl jeho uměleckým poradcem a který také vytvořil veškerou sochařskou výzdobu památníku. Budova byla dokončena r. 438 a při panathénajských hrách onoho roku dostali Athéňané první sochu své bohyně, zhotovenou ze zlata a slonové kosti. Zbývající výzdoba byla ovšem hotova teprve roku 432.
Parthenón, tedy panenský stánek bohyně Athény, tvořil zpočátku jen přibližně krychlový prostor za cellou,16 kde byla přechovávána i státní pokladna. Od 4. století se toto pojmenování rozšířilo také na ostatní prostory budovy. Parthenón je postaven výhradně z bílého pentelského mramoru. Je to dórský peripteros, 69,51 m dlouhý a 30,86 m široký. Má celkem 46 sloupů o výšce 10,45 m, z nich 8 na kratší a 17 na delší straně (dvojitý počet na čelní straně +1). Každý sloup s 20 kanelami spočívá bez patice přímo na podestě (krepis). Jejich průměr není po celé délce stejný. Krátce nad základnou se začínají rozšiřovat, aby později, čím blíže k hlavici, tím více se opět zeslabovaly. Vypadá to, jako by poněkud podléhaly velké tíži, kterou nesou, a zároveň tomuto zatížení živě odolávaly. Osy sloupů nejsou vůči stylobat kolmé. Všechny jsou nakloněny do středu, zvláště čtyři nárožní, jejichž sklon činí 7%. Protože tyto čtyři opticky izolované sloupy by jinak vypadaly tenčí než ostatní, mají větší průměr a byl i zmenšen jejich odstup od sousedních sloupů. Také ostatní linie Parthenónu nejsou naprosto rovné. Stupně podesty na delších stranách poněkud vybočují a střed podlahy je o 11 cm vyšší. Toto zakřivení se přenáší na celou budovu, i na střechu. Tak byl korigován optický klam, že dlouhé horizontály se uprostřed zdánlivě prohýbají.
V architrávu nad sloupy jsou patrné čtvercové otvory. Tam bylo zavěšeno 22 pozlacených perských štítů, pocházejících z kořisti Alexandra Velikého po bitvě u Granika r. 334 př.Kr. Na architrávu byly připevněny vlysy s triglyfy a metopami. Z množství ozdobných skulptur, doplňujících architektonickou strukturu chrámu, totiž 92 metop, dvou štítů a iónského vlysu, zbyly jen některé, značně poškozené části. Na jižní straně vidíme scény boje kentaurů, t.j. boje thesalijských Laphitů s kentaury, kteří nesnesli množství vypitého vína a na svatbě krále Laphitů Peiritha ztropili výtržnost (pokusili se unést přítomné ženy).
V metopách západní strany jsou znázorněny scény z boje Amazonek, boje Thésea s Amazonkami, které obléhaly město. Tyto motivy nacházíme i na jiných památkách, v případě Parthenónu však nabývají zvláštního významu. Znázorněním vítězství svých předků nad netvory a útočníky oslavili Athéňané i svá poslední vítězství u Marathonu a Salaminy nad asijskými vetřelci. Styl všech metop není stejný. Většinu skulptur vytvořil bezpochyby Feidiás. Je zcela přirozené, že na zhotovení tak velkého díla se nepodíleli jen jeho žáci, kteří získali rovnocenné umělecké vzdělání, nýbrž i nezávislí umělci, z nichž každý měl svůj vlastní styl.
Z ze světlů chrámu se po mnohých pohromách zachovaly jen málokteré. Ve východním štítu bylo zobrazeno zrození bohyně Athény. Podle pověsti měl Zeus jednou strašné bolesti hlavy a když jej Héfaistos do hlavy udeřil, vyskočila z ní Athéna v plné zbroji. Zeus ji posadil proti sobě na svůj trůn a mezi ně sestoupila Niké, aby nově zrozené bohyni podala věnec. Na levé straně pozoruje Dionýsos vycházející sluneční spřežení, na pravé straně skupina Aphrodité a její matky Dioné měsíční spřežení, které zachází. Všichni líně leží v olympském klidu, jako by nic nevěděli o příhodě, odehrávající se uprostřed. Příhoda západního štítu se však udála v Athénách na Akropoli. Zde se setkali Poseidon a Athéna a obě bohové se snažili dokázat, že jsou hodni ochraňovat město. Obě postavy ovládají střed štítu, hrdé, plné života a pohybu. Poseidon třímá svůj trojzubec, Athéna kopí. Uprostřed stojí posvátný olivovník, který městu nabídla Athéna, a mezi nohama Poseidonovyma je možno rozeznat pramen, který vytryskl po úderu trojzubcem o skálu. Athéna svým olivovníkem zvítězila a dala proto městu i své jméno. Vlevo a vpravo stály vozy, jimiž bohové přijeli. Následovali poslové bohů, Hermés a Iris, rodiny Kekropsova a Erechteova. V rozích obraz doplňovali dva ležící muži, patrně personifikace řek Kephisos a Ilissos. Z těchto skulptur nezůstala na svých místech žádná a ve štítech se dnes nacházejí jen kopie. Originály jsou uloženy v Britském muzeu v Londýně.
Nejoriginálnější a jedinečné skulptury jsou v iónském vlysu, obklopujícím vnější stěny celly. Je dlouhý 160 m s cca 600 postavami bohů, lidí a zvířat, které v tomto jedinečném seskupení představují Panathénajský průvod. Slavnost na Athéninu počest pořádal už v raných dobách Erechtheus. V epoše Théseově, který sjednotil attická města, byla nazvána panathénajskou a dosáhla velkého lesku v letech Peisistratových, ještě většího pak v dobách Periklových. Každého roku se slavily panathénajské hry, ale skvělejší a slavnostnější byly Velké hry, pořádané každé čtyři roky, v měsící hekatombaion (15. července - 15. srpna). Trvaly dvanáct dnů a skládaly se z gymnastických, jezdeckých a hudebních soutěží, vozatajských a veslařských závodů a pod. Hry vyvrcholily posledního dne velkým slavnostním průvodem. Ten začínal v Kerameikos, procházel agorou a vedl na Akropoli, kde byl bohyni obětován její peplos. Tento peplos bylo vlněné roucho, jímž lidé v antických dobách obvykle oblékali své sochy. Jedna z kněžek jej ve městě za pomoci mladých dívek tkala devět měsíců. Následovalo všechno obyvatelstvo, zástupci veřejného života, kněží, hudebníci a osoby zodpovědné za obětní obřad. Na západním vlysu vidíme první fáze slavnosti, která probíhá v Kerameikos a představuje přípravu jezdců. Jeden se obléká, druhý chlácholí svého koně, jiní se baví, další jsou už v sedlech. Na severním a jižním vlysu průvod stoupá na Akropoli. Jsou to jezdci, válečné vozy, staří muži s olivovými ratolestmi v rukou, hudebníci, nosiči vody, mladíci s vanami, mnoho obětních volů a ovcí. Na východní straně bylo zobrazeno zakončení průvodu. Skupina mužů (kmenových hrdinů) čeká na příchozí, vedle je znázorněno dvanáct olympských bohů, kteří přišli na Akropoli uctít velkou Athéninu slavnost.
Parthenon má pronáos a opisthodom,17 vždy se šesti sloupy, trojlodní cellu s dvoupatrovými řadami sloupů a přibližně čtvercový východní prostor se čtyřmi iónskými sloupy. Cella a tento prostor nebyly vzájemně propojeny. Uprostřed celly stála socha Athény Parthenos. Pausanius zanechal zprávu o této neobvyklé soše, která se však na začátku byzantské doby ztratila. Říkalo se, že spolu s jinými skulpturami byla převezena do Konstantinopole, kde ji zničil požár. Naštěstí máme její různé kopie, z nichž nejvýznamnější je tzv. Athéna z Varvakeion, malá replika z mramoru (0,95 m vysoká), nacházející se v Archeologickém muzeu v Athénách. Originál byl vysoký 10 m, spolu s podstavcem 12 m. Jádro bylo dřevěné, viditelné části těla ze slonoviny. Naproti tomu šat, přílba a jiné části byly pokryty lístky zlata. Váha zlata, asi 1150 kg, byla vždy kontrolovatelná, neboť lístky byly odnímatelné. Bohyně tam stála ve své zbroji s attickou přílbou, působivě ozdobenou sfingou a okřídlenými mytologickými koňmi. Záda a prsa pokrýval aigis,18 uprostřed s hlavou Medusy ze slonoviny, kopí opřené o levé rameno. V pravé ruce držela téměř 2 m vysokou sochu Niké ze zlata a slonoviny. Levou rukou držela štít, na jehož vnitřní straně byl stočen had, střežící Akropoli. Vnitřní strana štítu byla zdobena zobrazením boje gigantů a vnější strana pak válkou Amazonek. Parthenón byl až do římské epochy v dobrém stavu. Úpadek nastal v dobách raného křesťanství vlivem náboženského fanatizmu. Za císaře Justiniána bylo rozhodnuto, že všechny velké chrámy mají být přeměněny na křesťanské. Tak se Parthenón stal kostelem Sv. Sofie a později Svaté Matky Boží "Athitionissa". Po čtvrté křížové výpravě byl r. 1204 latiníky přeměněn na kostel a r. 1466 Turky na mešitu. Ti postavili u jihozápadního nároží budovy dokonce minaret. Největší poškození pak Parthenónu způsobili Benátčané, když obléhali Akropoli, ovládanou Turky. Benátský dóže si 26. září 1687 zřídil své stanoviště na pahorku Philopappos a začal Akropoli ostřelovat. Jeden z granátů zasáhl Parthenón, kde Turci měli sklad střelného prachu, a proměnil tak mistrovské dílo Iktinovo v hromadu trosek. Jako by to nestačilo, pokusil se pak Morosini sejmout některé skulptury ze západního štítu, ty však spadly a rozbily se na malé kousky. V roce 1801 získal britský vyslanec lord Elgin sultánovo povolení k "odvezení několika kamenů s nápisy nebo s figurami z Akropole".
Parthenon (řecky Παρθενώνας) je bezesporu nejvýraznější a nejobdivovanější stavbou v Athénách, i když tomu tak ve starověku určitě nebyvalo. Tento chrám byl sice postaven jako největší a nejhonosnější ze všech staveb na Akropoli, ale ne jako centrum úcty athénského kultu, tím byl totiž nedaleký Erechtheion. Chrám byl původně opatřen barevnými nátěry, jeho vlysy zdobily dechberoucí klasické sochy, které byly propracovány do nejmenších detailů a to i přesto, že je obyčejný smrtelník neměl ze země šanci rozeznat, byly přece určeny pro zraky bohů, kteří viděli vždy všechno. Starověcí Athéňané mohli na Parthenonu obdivovat sochy Kentaurů, Amazonek, Řeků v bitvě u Marathonu atd. Tato sochařská výzdoba se však v Athénách dochovala jen v zanedbatelném množství.
Na počátku 19. Nad Athénami držela ochrannou ruku bohyně Athéna, patronka moudrosti, válečného vítězství, spravedlnosti, umění apod. V Athénách si jí samozřejmě nesmírně vážili, na její počest se zde každé čtyři roky konaly sportovní a umělecké hry. Při každoročním slavnostním průvodu byl bohyni věnován nový nádherně zdobený šat - peplos. V Parthenonu byla také umístěna asi největší votivní socha bohyně Athény. Vytvořil ji známý klasický sochař Feidias a byla to socha dřevěná, která byla pokrytá pláty zlata, slonoviny a drahokamy místo očí. Dnes na Parthenonu všichni obdivují velkolepost této stavby, strohost i majestátnost dórského slohu a genialitu jeho stavitelů. Tento chrám je nejlepším příkladem klasického antického stavitelství, jehož hlavním cílem je dosažení harmonie a to pomocí přesných matematických výpočtů a optické iluze.
Moderní doba s sebou nese i nebezpečí, které by při stavbě chrámu nikoho snad ani ve snu nenapadlo a tím je smog a kyselý déšť. Proto je celý Parthenon již více než 10 let obehnán lešením a jeřáby, pomocí nichž by měla být stavba rozebrána a po vyčištění a ošetření budou části zase složeny zpět. Kolem roku 450 př. Parthenón je postaven na Akropoli. Tento pahorek, na němž byly vybudovány antické Athény, se tyčí nad moderním městem a lze tam dobře dojít pěšky.
Sochy z Parthenónu stojí v mnoha muzeích. Popisy Parthenónu vždycky hýřily superlativy. Tento chrám v Athénách zasvěcený bohyni Athéně Parthenos je nejreprezentativnějším příkladem antického stavitelství a je považován za mistrovské umělecké a sochařské dílo. Stavba pochází z poloviny 5. století př. Kr. V té době utrpěli rozhodující porážku Peršané, kteří dobyli Athény v roce 480 př. Kr. Město za vedení státníka Perikla se stalo pyšným a sebevědomým. V této náladě byl naplánován nadměrně nákladný stavební program, který byl financován z tributů, jež Athény požadovaly na svých spojencích. Řecké chrámy byly prosté stavby. Zpravidla měly pravoúhlý půdorys. Na východní straně se nacházela socha božstva, kterému byl chrám zasvěcen. Parthenón je postaven v dórském slohu. Je dlouhý 69,5 metru a široký 30,5 metru. Vnější sloupová hala (peristyl) obklopovala budovu (nazývanou cella). Peristyl sestával ze 46 sloupů, z nichž osm bylo na přední straně chrámu, sedmnáct na stranách bočních. Každý sloup je kandován, tj. opatřen podélnými rýhami. Sloupy, štít a římsy byly z mramoru, jen chrámová střecha byla dřevěná. Stavební sloh se vyvinul ze stylu jednoduchých dřevěných chrámů a Parthenón, postavený z kamene, si zachovává eleganci dřívějších technických provedení. Avšak jednoduchost jeho linií je klamná: architekt Iktínos byl mistrem perspektivy. Celý komplex byl postaven na základních zdech dřívějšího Athénina chrámu. Kdysi v tomto chrámu stávala obrovská socha bohyně ze zlata a slonoviny, kterou vytvořil sochař Feidiás. Parthenón však byl nejen chrámem, byl i čímsi jako uměleckou galerií, perfektním rámcem pro množství soch. Štít a římsy byly zdobeny figurami. Kolem vnějších zdí celly byl umístěn známý Parthenónský vlys ve výšce dvanácti metrů, takže jeho detaily bylo sotva možné ocenit. (Počátkem 19. století) Přelomové poznání: že řecké chrámy nebyly bílé, ukazuje, že Parthenón byl původně pestře pomalován. Dříve se předpokládalo, že Parthenónský vlys symbolizuje procesí, avšak existují rozpory. Profesor John Boardman navrhl hypotézu, že vlys zobrazuje 192 padlých hrdinů z bitvy u Marathonu. Přítomnost celého shromáždění bohů pravděpodobně ukazuje na významnější událost než obvykle. Většinu tabulek Parthenónského vlysu lze vidět v Britském muzeu, i když Elginovy plastiky vyvolávají debatu o navrácení.