Ačkoli historie papežských pobytů v Castel Gandolfu trvá již 400 let, každý z Petrových nástupců žil v jiném historickém období, musel čelit jiným výzvám a byl jedinečnou osobností. Jejich pobyty v této letní rezidenci jsou spojeny s různými historickými událostmi, ale také s příběhy, které si dodnes mnoho rodin ve městě předává z generace na generaci. Před 400 lety papež Urban VIII. zahájil tradici papežských pobytů v Castel Gandolfu.
Proč tomu tak bylo? Kardinál Maffeo Barberini, který se v roce 1623 stal papežem Urbanem VIII., si již několik let před svým zvolením vybíral pro letní odpočinek právě Castel Gandolfo. Líbila se mu zdejší krásná příroda a považoval toto místo za nejzdravější ze všech římských šlechtických sídel. Nechal si proto postavit menší obydlí u městských hradeb, v horním patře věže, která se dodnes tyčí u Římské brány (Porta Romana).
Po svém zvolení však považoval za důležité, aby „papežové měli možnost trávit léto ve svých vlastních palácích a nemuseli využívat domy a pohostinnost jiných“, jak uvádí ve své biografii Andrea Nicoletti. Rozhodl se proto postavit v Castel Gandolfu papežské sídlo. Do vily se od roku 1626 pravidelně vracel během následujících jedenácti let, zpravidla dvakrát ročně, poprvé v dubnu nebo častěji v květnu a podruhé v říjnu.
Jaký byl denní režim papežů v 17. století? Nacházíme zmínky o tom, že Nástupce svatého Petra trávil mnoho času s učenci, avšak již v tomto období se rád procházel po zahradách nebo jezdil na koni. Během pobytu v Castel Gandolfu však nebyly zanedbávány ani státní záležitosti, přijímání ministrů i velvyslanců pokračovalo bez přerušení.
Papež Klement XIV. (Ganganelli) byl papežem v 18. století a stál v čele církve 5 let. Byl známý svou živou povahou, překypoval energií. Na podzim často jezdil do Castel Gandolfa, měl rád pohyb a aktivní odpočinek od běžných povinností ve Vatikánu. Neomezoval se pouze na procházky po zahradách, ale vyrážel i na vyjížďky na koni. Nosíval přitom bílý klobouk, bílé oblečení a také bílé boty. Když opouštěl papežské vily, cválal na koni tak rychle, že mu jeho doprovod mnohokrát nestačil. Tímto způsobem se snažil oddechnout od pravidelných obtíží svého poslání. Své zábavy se vzdal na naléhání svých blízkých až v roce 1771, poté co dvakrát spadl z koně a poranil si rameno. V roce 1773 rozšířil papežskou rezidenci koupí sousední vily Cybo. Známe několik vyobrazení Klementa XIV. právě při jízdě na koni.
V jednom ze sálů (Sala del Biliardo) v apoštolském paláci v Castel Gandolfu se dokonce nachází nástěnná malba „Cavalcata di Clemente XIV“ (Jízda Klementa XIV.). Papež je na ní zobrazen přesně tak, jak uvádějí historické prameny: sedí na bílém koni v bílých jezdeckých kalhotách, v pozadí vidíme palác Castel Gandolfo a za ním cválá jeho doprovod. Mnoho dalších podobných obrazů lze najít v muzeích i soukromých sbírkách.
Pius VII. v průběhu 18. století využívání Castel Gandolfa jako letního sídla postupně upadalo, palác byl málo navštěvován a potřeboval rekonstrukci. Když byl v roce 1800 zvolen papež Pius VII. Chiaramonti, nařídil nezbytné opravy paláce a chtěl jej využívat k původnímu účelu. Do rezidence se následně vrátil v letech 1803, 1804 a 1805. Jeho plány však přerušily napoleonské války a okupace Papežského státu Napoleonem. Papež Pius VII. vynikal svým reformním přístupem ke státnímu zřízení; tvrdil, že republikánská forma vlády není ve svém jádru v rozporu s evangelními principy, a tedy jako jeden z prvních papežů odděloval duchovní zájmy od těch světských.
V roce 1804 se Pius VII. zúčastnil Napoleonovy císařské korunovace v katedrále Notre-Dame. O několik let později však Napoleon Bonaparte vtrhl na území Urbina a Maceraty a nakonec až do Říma. Papež na to reagoval exkomunikací, avšak Napoleon se pomstil tím, že papeže uvěznil, čímž fakticky ukončil světskou moc papeže a anektoval Papežský stát k Francouzskému císařství. Teprve v roce 1815, po definitivním pádu Napoleona, papež trvale obnovil svou moc v Římě. Vídeňský kongres mu vrátil plnou moc nad územími v Itálii pod ochranou Svaté aliance. Věnoval se reorganizaci státu a také obnově letního sídla v Castel Gandolfo, kde však trávil velmi málo času.
Pius IX. Mastai Ferretti (1846-1878) trávil v Castel Gandolfu krátké a nepravidelné pobyty v různých ročních obdobích. Obyvatelé Castel Gandolfa si však dodnes předávají vzpomínky právě na tohoto papeže, přezdívaného poslední „Papež - král“. Do městečka totiž přicházel s velkou skromností, procházel se po něm pěšky, vstupoval do domů místních obyvatel a často, když na kamnech našel hrnec s jídlem, nahlédl dovnitř, aby se ujistil, zda je jídla dost. Pokud zjistil, že jídla není dostatek, pomáhal místním finančními příspěvky.
Pius IX. V Castel Gandolfu pořádal Pius IX. velké množství osobních audiencí a setkání, víc než bylo obvyklé u jeho předchůdců. V posledních letech pontifikátu, kdy se cestování stávalo snazším, začaly do městečka přicházet i početné skupiny zahraničních poutníků. Naposled pobýval Pius IX. v Castel Gandolfu od 28. do 31. května 1869. Byly to poslední měsíce existence Papežského státu, který zanikl po dobytí Říma a prolomení Porta Pia 20. září 1870. Papež Pius IX. se stal prvním ze čtyř „vatikánských vězňů“.
Od roku 1870 proto ani on, ani jeho nástupci již do Castel Gandolfa nejezdili a rezidence byla přibližně 60 let opuštěná. Na to, jak se odvíjela historie Castel Gandolfa a papežů ve 20. století až do současnosti, se podíváme v dalším pokračování.
V pokračování se dále popisuje obnova a měnící se role Castel Gandolfa po roce 1929, kdy Lateránská smlouva zařadila palác mezi „exteritoriální území“ Vatikánu, a jaké změny nastaly po druhé světové válce. Letní sídlo zůstává signálem tradic, modlitby a setkání s lidmi, i když jednotliví papežové jeho užívání různě upravovali podle potřeb doby a osobních preferencí.
Castel Gandolfo a jeho okolí
Castel Gandolfo leží 25 km jihovýchodně od Říma, v Albánských horách, a nad jezerem Lago Albano. Historie místa sahá do starověku; archeologické výzkumy prokázaly osídlení už v 16. století př. n. l. a podle legend vzniklo Alba Longa, rodiště Romula a Rema. Palazzo Pontificio vyrostl v letech 1655 až 1667 pod vedením architekta Carla Maderna, obklopen zahradami o rozloze 55 ha. Nad dochovaným komplexem dominuje věž u Porta Romana a galerie, které dotvářejují panoráma rezidence.
Pozemky zahrnují terasové zahrady, středozemní i exotické dřeviny, sochy a vodní bazénky. Zahrady přecházejí v park a dále v ovocné sady, vinice, olivový háj a louky s dobytkem. Počet hospodářských zvířat: asi šedesát holštýnských krav, slepice, a produkce ročního olivového oleje dosahuje 2000 l. Castel Gandolfo slouží papežům téměř čtyřsto let jako letní rezidence, ačkoliv do Gandolfova zavítala jen polovina z třiceti papežů. Důvody zahrnují historické a osobní faktory, včetně období sucha až po období politických změn.
- Historie a vznik paláce pro Urbana VIII. a architektonické zásahy Gian Bernini a Carla Maderna.
- Zahrady, terasy a zemědělská farma s produkcí pro Svatého otce a Vatikán.
- Role různých papežů v 19. a 20. století a vliv politických změn na pobyty.
Jihovýchodní předměstí Říma se mění v Castelli Romani; oblast byla lokací pro letní útočiště bohatých patricijů již ve starověku. Castel Gandolfo dnes nabízí také prohlídky zahrad, které trvají hodinu a půl, a vstup na nádvoří papežského paláce během generálních audiencí. Papežská observatoř sídlí v paláci od roku 1936 a umožňuje mladým vědcům přístup k jejím prostorám.
Letos se Papež František rozhodl otevřít část letního sídla veřejnosti, ačkoliv dříve raději zůstával v Vatikánu. Papežské vily nejsou veřejnosti plně přístupné, ale zahrady a farmu lze navštívit v rámci organizovaných prohlídek.
Castel Gandolfo: 400 let jako letní sídlo papeže | EWTN Vatikán
Na závěr lze říci, že Castel Gandolfo zůstává významným symbolem tradic a historie, která provází papežské pobyty od 17. století až po současnost. Venkovský ráz s moderními prvky, farmou a otevřením veřejnosti ukazuje, jak tradiční sídlo může zůstat relevantní i v moderním světě.