Silná přemyslovská dynastie zásadním způsobem utvářela podmínky českého státu.
Zvláště v době jejího sklonku vznikla sebevědomá šlechta, která se panovníkům mohla stát oporou.
V červnu roku 1305 se blížily poslední chvíle krále Václava II.
Nechal tedy přivést ke svému loži přední šlechtice království, významné duchovní příslušníky dvora a také mladého Václava, svého syna a nástupce.
Umírající tehdy zavázal kralevice i přítomné šlechtice slavnostní přísahou, aby uhradili všechny dluhy, jež vznikly v předchozích letech kvůli zisku polského království a v souvislosti s obrannou akcí proti římskému králi Albrechtovi a jeho vojskům.
Mladý Václav měl přísahat na hlavu sv. Václava a další ostatky, jež se v králově blízkosti nacházely.
Přítomnost ostatků dávného předka králi zajišťovala světcovu blízkost, ochranu a přímluvu u Boha a přísaha složená na tuto relikvii zaručovala „posvátnou“ trvalost takového aktu i následné naplnění.
Z pohledu ze světa odcházejícího krále byla budoucnost říše, největší, jakou kdy Přemyslovci vytvořili, zajištěna a skvělá budoucnost měla stát i před jeho následníkem.
Vrtkavá Štěstěna se však od Přemyslova rodu odklonila.
Zanedlouho byl mladý Václav III. v Olomouci zavražděn a po panství Přemyslovců bylo veta.
Nástupnictvím nelegitimního Mikuláše se nikdo vážně nezabýval, královská hodnost měla být přenesena prostřednictvím žen, dvou Přemysloven a dokonce jedné vdovy z rodu Piastova.
Smrtí posledního Přemyslovce se nic nezhroutilo, jen zavládl dočasný chaos spojený s tahanicemi kolem obsazení českého trůnu.
V Polsku zbytky české moci upadly rychle, Čechy a Morava zde však zůstaly, reprezentované mocnými šlechtickými oligarchy, církevními preláty a kupodivu též zástupci měst, jejichž prestiž vzrostla za vlády Václava II.
Přesně muži z okolí předposledního Přemyslovce vzali záležitosti do svých rukou.
Přemyslovskou monarchii nakonec získal lucemburský rod, jehož hvězda na konci prvního decennia 14. století stoupala strmě vzhůru.
Historikové zabývající se českým raným a vrcholným středověkem zpravidla předpokládají, že přemyslovský stát v 10.-12. století byl jakousi centralizovanou monarchií patriarchálního typu, kde knížecí úředníci v hradských centrech vybírali a dál distribuovali dávky od závislého obyvatelstva, kde knížecím požadavkům sloužil rozsáhlý systém služebných osad a kde byl panovník dominantním držitelem půdy; soukromé vlastnictví půdy bylo zanedbatelné a celou společností prostupoval byrokratický stát.
Nejnovější výzkumy však ukazují, že takto vytvořený model (analogicky s poměry v Polsku a Uhrách) je příliš statický a nedokáže obsáhnout společensko‑ekonomický systém těch dob ve všech jeho modalitách.
Zároveň je jasné, že již v 11. a 12. století byla oddělena vlastní knížecí doména od veřejnoprávní sféry panovníkovy moci, že držba svobodné půdy „předními českými muži“ zakládala oprávnění na tvorbu zemského práva touto vrstvou a že tzv. služebná organizace nefungovala tak, jak se předpokládalo.
Formoval se také kvazilenní charakter nejmocnější české vrstvy (nejvýše postavených beneficiářů); v řeči pramenů měli ve 13. století čeští baroni vůči králi stejné závazky jako praví leníci.
Tak se čeští „comites“ v papežských listinách z konce druhého desetiletí 13. století objeví jako strana hodná respektu a v této souvislosti se v roce 1219 hovoří o užití sigillum commune regni Boemie, videlicet sancti Wencezlai.
Pečetní obraz měl v podstatě vyjadřovat dualismus panovníka a rodící se šlechty.
Problémem ovšem je, že tento obraz z panovnických pečetí v polovině 13. století mizí a je nahrazen obrněným jezdcem.
Jiná pečeť, zemská soudní s opisem SIGILLVM IUSTICIE TOCIUS TERRE SANCTI WENCESLAI DUCIS, od níž se původně dochovalo pečetidlo, se klade do období po půli 13. století, neboť se předpokládá, že tehdy byl Přemyslem Otakarem II. založen český zemský soud.
Avšak zemský soud na základě důkladné analýzy českých i moravských pramenů nebyl založen jednorázově, nýbrž se vyvíjel postupně a své počátky má skutečně kdesi u prapůvodního shromáždění svobodných zemských mužů, kteří nalézali právo.
Pak ovšem mohla být pečetí z roku 1219 ona pečeť soudní, která byla apriorně kladena do doby po polovině příslušného století.
Pečeť podle ztvárnění světce, tj. sv. Václava, může být skutečně starší, zcela jistě je starší postava lva sloužící jako držadlo.
Pečeť se zpravidla užívala jako citační a proto v písemnosti z roku 1219 stojí, že panovníkovi župani (comites) ji nejsou zvyklí užívat jako zvláštní znamení celé obce.
Šlechtická obec se začala formovat již v dobách prvních Přemyslovců a její legislativní funkce z ní jasně vytvářela spoluhráče a často i protihráče panovníka.
Všichni byli členy čeledi sv. Václava (familia sancti Wenceslai), po němž byla ostatně v opisu soudní pečeti nazvána celá země.
Takový stav fakticky trval až do konce přemyslovské éry.
Úzkou svázanost panovníka se šlechtou se v tomto období nepodařilo vážněji narušit.
Ve 13. století také přemyslovští panovníci rezignovali na držbu rozsáhlých lesních ploch a tyto prostory poskytovali šlechticům (jako svobodné, alodní vlastnictví) i církvi, čímž de facto specificky českým způsobem budovali síť svých (kvazi)lenních vztahů.
Restrukturalizací prošla vlastní panovnická doména.
Zakládáním nových měst pomocí příchozích ze zahraničí a rozšířením obchodu a řemesel výrazně vzrostly panovníkovy příjmy, dolovací aktivity zajistily státu dostatek drahého kovu.
Venkovské statky panovnické domény spravovali vilikové neboli krajští rychtáři, kteří společně s městskými rychtáři vykonávali z moci svého úřadu policejní a soudní pravomoc (i na statcích jiných vlastníků).
Výkon hrdelního soudnictví sice postupně přecházel na světské i církevní vrchnosti, šlo však o déletrvající a vícestupňovitý proces.
Lze to dobře rozpoznat u imunit udělovaných klášterům; v průběhu 13. století jde obvykle jen o částečné vynětí z jurisdikce zeměpanských orgánů, teprve ve 14. Svázanost s panovníkem a povinnosti lenního charakteru však české a moravské šlechtě, jejíž sebevědomí v letech zápasů o královský trůn 1306-1310 opět vzrostlo, nevyhovovaly.
Proto si její reprezentanti vymohli na Janu Lucemburském inaugurační diplomy.
Český byl vydán zřejmě v únoru 1311 po korunovaci a dochoval se jen ve formuláři, moravský z června 1311 je zachován v originále.
Král Jan v nich potvrdil duchovnímu stavu i šlechtické obci dosavadní privilegia a dále připojil čtyři body, podle nichž se měla generální berně platit jen v případě královy korunovace a sňatku dcer (Čechy), resp. korunovace, panovníkova sňatku nebo svatby jeho dětí (Morava), úřady měly být obsazovány v Čechách pouze Čechy, na Moravě Moravany, svobodné statky mohli dědit synové i dcery, případně bratři a jejich synové, až ve čtyřech generacích, jen statky provinivších se měly spadat na krále, a konečně šlechtici se měli vojensky angažovat při obraně země, což slíbili, nikoli však při vojenských výpravách do zahraničí.
I když původní špýrské znění kapitulací bylo obsažnější, šlechtě se zdařilo zbavit se některých obtížných závazků, především častějšího vybírání berně, vojenské asistence na vlastní náklad v cizině; naopak získala záruky proti pronikání cizinců do úřadů a větší volnost v záležitostech dědických.
Tím byly nepochybně porušeny zvyklosti doby přemyslovské a uvolněna vazba panstva ke králi.
A že byly šlechtické zisky z roku 1311 vydávány vlastně za „stará práva“? V době uplatňování zvykového práva takový pragmatický postup nepřekvapí, staré a nové se často prolínalo a po dvou generacích nikdo neuměl jednotlivé vrstvy odlišit.
Vztah vyrostlý ze společného prožívání dob formování přemyslovského státu, vztah, na jehož počátku stála přemyslovská knížata a jejich muži, předkové šlechtí doby lucemburské, se zásadně proměnil a v budoucnu mělo jít skutečně o dualistické pojetí státní moci, kdy zemská obec stála vedle panovníka a postupně přetvářela stát v rámci vlastního vnímání věrnosti a nezávislosti.
Dílem Přemyslovské dynastie, jež přetrvalo její zánik, byla česká církev.
S knížetem Bořivojem přišlo do Čech slovanské křesťanství z Velké Moravy, jeho následovníci se však vcelku prozíravě přihlásili k latinské církvi.
První a nejvýznamnější kostely vznikaly ve „státních“ střediscích, nejstarší kapitulní a klášterní založení byla zeměpanská.
Na Moravě byla situace poněkud odlišná, církev tam nezaložili Přemyslovci, nýbrž starší mojmírovská knížata.
Z toho plynulo dosti exkluzivní postavení moravského (olomouckého) biskupa.
Postupem času se však Přemyslovci ochrany zdejší církve ujali a olomoučtí biskupové se stali jejich důležitými spojenci proti moravským údělníkům.
Olomoucký stolec dal navíc Přemyslovcům dvě naprosto výjimečné osobnosti, jejichž služeb si mohli více než vážit - ve 12. století Jindřicha Zdíka a ve století 13. Bruna ze Schauenburgu.
Přemyslovští panovníci byli štědrými dárci a své oblíbené ústavy obdarovávali cenným liturgickým zařízením, relikviáři, paramenty, zdobenými knihami a dalšími cennými předměty.
Roku 1129 nechal kníže Soběslav I. zhotovit pro vyšehradský chrám sv. Petra a Pavla obrovský kolový lustr (corona), na jehož výzdobu mělo být krom mědi a železa použito dvanáct hřiven zlata a osmdesát hřiven stříbra.
Zřejmě šlo o lustr podobný dochovaným exemplářům v Remeši, Cáchách a Hildesheimu.
Pro své nové založení, cisterciácký klášter na Zbraslavi, určil Václav II. skvostný zlatý kříž ozdobený drahokamy v hodnotě 1400 hřiven stříbra.
Ten vzal s sebou z kláštera spolu s dalšími cennými předměty na výpravu do Polska Václav III., po jeho smrti však byly věci na Moravě rozkradeny a klášter musel kříž bez zašantročeného podstavce vykoupit za 300 hřiven u jednoho pražského patricije.
Jakési zvláštní duchovní pouto panovalo mezi Václavem II. a jeho vnukem Karlem. IV.
Této skutečnosti si důkladně povšiml Zdeněk Kalista a znovu ji akcentoval Ferdinand Seibt.
Byla to nejen záliba ve shromažďování ostatků světců a další projevy hluboké zbožnosti, ale také zcela reálné počiny, v nichž Lucemburk navazoval na svého děda.
Podobně jako Václavovi se Karlovi nepodařilo prosadit písemnou verzi zemského práva - monopol šlechty na jeho nalézání zkrátka ani tak sebejistý panovník, jako byl Karel, nedokázal prolomit.
Stažení zákoníku (známého jako Majestas Carolina) císař zastřel jeho údajným náhodným zničením v ohni.
Jiné dílo, o němž uvažoval již Václav, se však jeho vnuku zdařilo.
Bylo jím založení vysokého učení v Praze.
A Karel dík svým stykům splnil sen hned několika přemyslovských předků, nechal povýšit pražské biskupství na arcibiskupství a učinit z něj tak centrum české církevní provincie.
K mimořádnému mocenskému postavení dopomohlo posledním Přemyslovcům beze všech pochyb stříbro, jehož nová naleziště byla ve 13. století odkryta.
Zatímco za Václava I. dominovalo Jihlavsko a za Přemysla Otakara II. se dostal do popředí (havlíčko)brodský důlní okrsek, vše zastínila na sklonku 13. století Kutná Hora.
Václav II. sledoval poněkud překotné a na svoji dobu zaznamenáníhodné dění z areálu blízkého sedleckého kláštera, případně z královského hradu v Poděbradech.
Kutnohorské stříbro pomohlo k polské a posléze i uherské koruně.
Pomocí drahých kovů mohl král také zvětšovat svoji moc.
Václav II. tímto směrem postupoval a jeho chování tak zcela odpovídá obsahu soudobých teoretických spisů o vládě, moci a státu.
Svoji panovnickou rozvahu vtělil do dvou zásadních činů: mincovní reformy a s ní do jisté míry souvisejícího vydání horního zákoníku.
Na realizaci mincovní reformy si pozval skupinu zkušených florentských finančníků.
Spočívala v centralizaci dosavadních sedmnácti mincovních dílen z různých českých a moravských měst do jednoho nově zbudovaného objektu, opevněné mincovny v Kutné Hoře, později nazývané Vlašský (tj. italský) dvůr.
Vzorem nové „věčné“ mince (ražba zahájena v červenci roku 1300) se z hlediska váhy a ryzosti stal stříbrný turnos, groš, který začal francouzský král Ludvík IX. razit kolem roku 1266 v Tournois nedaleko Paříže, a některé severoitalské mince.
Obrazová náplň (královská koruna a český lev) však byla zcela originální a odpovídala vnímání moci a postavení panovníka samotným králem a jeho dvorským prostředím.
Přibližně ve stejném období byl sestaven horní zákoník Ius regale montanorum, nazývaný také Constitutiones iuris metallici.
Na středověk skvěle utříděnou formou zde byly zpracovány všechny záležitosti týkající se panovnického regálu a provozu důlních děl, přičemž sestavovatel (uvažuje se o italském právníkovi Gozzovi z Orvieta) využil znalosti římského práva, ale též staršího práva jihlavského a praktických momentů z Kutné Hory zprostředkovaných tamními „horníky“.
Za vysoce pravděpodobný lze považovat osobní přínos krále Václava II.
Tak nová stříbrná mince přežila jako stabilní platidlo nadlouho oba poslední Přemyslovce a horní zákoník se stal předlohou obdobné legislativy v Sasku, Uhrách a Sedmihradsku až hluboko do novověku.
Za dědictví přemyslovské epochy lze nepochybně považovat i tvář české a moravské krajiny.
Jádra vesnic a měst vzniklých v době velké kolonizace si udržela svůj základní půdorys namnoze až do dnešní doby, tradiční podobu plužin na venkově dokázala po sedmi stech letech smazat teprve komunistická kolektivizace ve století minulém.
Starými kořeny se dlouho vyznačovala i struktura cest, i když v tomto směru přišel se zásadními změnami již osvícenský racionalismus.
Přesto krajinné artefakty v podobě některých kostelů, klášterů a hradů dodnes alespoň volně připomínají ráz, který země získávala v časech, kdy jí vládli Přemyslovští panovníci.
Přemyslovským dílem je nepochybně i Praha, v knížecí době aglomerace se dvěma sídelními hrady.
Zatímco Pražský hrad je z hlediska minulosti relativně dobře poznaný, prvopočátky Vyšehradu jsou do značné míry odstraněny přestavbou na barokní pevnost.
Pokud obehnal čerstvý křesťan, kníže Bořivoj, po potlačení opozice staré sněmovní pole s kamenným stolcem a kultovním místem hradbou a zbudoval na něm první křesťanský kostel, čímž vlastně položil základ Hradu, z jakého důvodu pak bylo již někdy v 10. století vystavěno nedaleké hradiště na skále nad Vltavou?
Co přesně vedlo Vratislava II. a několik jeho nástupců k přesunu sídla právě sem?
Praha rostla ve zřetelné vazbě na tato sídla a získávala svoji nezaměnitelnou podobu s desítkami malých kostelů a kamenných domů uprostřed dvorců, později vznosných gotických chrámů a vyrovnaných řad měšťanských příbytků.
Její rozloha byla úctyhodná již za Přemyslovců.
Prvotní formace Starého Města byla rozšířena o svatohavelské Nové Město, budované ve 40. a 50. letech.
ČT24 10. 3. 2013Aktualizováno10. 3. 2013-
Praha - Národní knihovna oživuje legendu o zemském patronu sv. Václavovi výstavou, která vznikla zvětšením převážně knižních iluminací.
Především díky propojení obrazu a textu v iluminacích nese výstava název Svatý Václav ve středověkém komiksu.
Komiks sice patří k fenoménům dvacátého století, ale už středověké iluminované rukopisy k němu mají svým důrazem na obrazovost velmi blízko.
Jako zdroj pro exempláře výstavy posloužil rukopis Život svatého Václava od Matyáše Hutského od Křivoklátu.
Včera byla v budově Národního muzea byla slavnostně zahájena výstava Kníže Václav - světec a panovník.
Muzeum ve spolupráci s Rakuouskou národní knihovnou a díky podpoře UNIQA pojišťovny představuje iluminované rukopisy a další výtvarná díla, která reflektují zcela zásadní osobnost pro českou státnost - knížete Václava.
Středobodem výstavy je iluminovaný rukopis Život a utrpení sv. Václava, návštěvník má však možnost seznámit se i s dalšími cennými díly s václavskou tématikou.
„Jedná se o naprosto jedinečnou událost, jistý zlatý hřeb mezi výstavami, které Národní muzeum pro veřejnost připravilo v první půlce letošního roku.
Výstava není velká svým rozsahem, ale naprosto unikátní svým obsahem.
Tolik vzácných rukopisů společně na jedné výstavě je mimořádnou příležitostí seznámit se s nejcennějšími skvosty se svatováclavskou tématikou, která se jen tak nebude opakovat,“ hodnotí Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea.
Sv. Václav slouží mši. Život a utrpení sv. Václava.
Jiní Německo/Rakousko, kolem 1590/1600.
Výstava byla v jiném pojetí představena na přelomu minulého a letošního roku Rakouskou národní knihovnou ve Vídni.
Jejího zahájení se zúčastnil i rakouský prezident.
„Oproti Vídni jsme rukopisnou výstavu obohatili, zvláště zápůjčkou busty sv. Václava od Metropolitní kapituly u sv. Víta,“ vysvětluje ředitel Knihovny Národního muzea Martin Sekera a dodává: „Naše výstava by měla díky architektuře sevřenějšího výstavního prostoru dosáhnout většího dojemového efektu, než tomu bylo ve Vídni.
Život a utrpení sv. Základ výstavy tvoří rukopisy zapůjčené z Rakouské národní knihovny, jejíž sbírky ukrývají řadu cenných knih, pocházejících z českých zemí.
Iluminovaný rukopis Život a utrpení sv. Václava pochází z konce 16. století.
Jedná se o jeden z nejkrásněji iluminovaných svatováclavských rukopisů, který byl s největší pravděpodobností určen císaři Rudolfu II.
„V Národním muzeu je tento rukopis poprvé představen české veřejnosti,“ upozorňuje Lukeš.
Rukopis zakoupil před několika lety rakouský pojišťovací koncern UNIQA Group, jehož česká pobočka výstavu sponzoruje.
Iluminace, která byla vybrána na výstavu a na které kácí sv. Václav šibenice, má symbolicky reprezentovat jeho milosrdenství.
Součástí výstavy je rovněž rukopis Icones historici, vitam et martyrium sancti Venceslai..., který byl předlohou rukopisu Život a utrpení sv. Václava.
„V roce 1585 ho iluminoval dvorní malíř Matyáš Hutský. Nebyl určen nikomu menšímu než českému místodržícímu arcivévodovi Ferdinandovi,“ objasňuje Sekera.
Matyáš Hutský zde zachytil cyklus jagelonských fresek ze svatováclavské kaple chrámu sv. Víta.
Kolem ústředního rukopisu jsou shromážděny další cenné skvosty s václavskou tématikou.
Relikviář v podobě busty svatého Václava věnoval svatovítské katedrále král Vladislav Jagellonský na přelomu 15. a 16. století.
Skvostně iluminovaný Házmburský rukopis pořídil český šlechtic Jan z Házmburka pro českého krále Ferdinanda I.
Unikátní iluminace v tomto rukopisu zachycují fresky s portréty českých panovníků, které zničil v roce 1541 velký požár Pražského hradu.
Svatého Václava představuje Házmburský rukopis jako křesťanského rytíře.
Výstavu rakouských rukopisů doplňuje malá výstava o dějinách české knižní malby, která návštěvníka provází od středověkých iluminací v rukopisech 14. století až po knižní ilustrace Josefa Mánesa.
Tzv. Velislavova bible, která vznikla před polovinou 14. století, zpodobňuje sv. Václava při modlitbě a rozdílení almužen.
Na iluminacích Krumlovského kodexu přibližně z téže doby sv. Václav vykupuje pohanské děti a setkává se s císařem ve Wormsu a v rukopise Liber viaticus kancléře Karla IV. Jana ze Středy z poloviny 14. století vymaloval středověký iluminátor zavraždění sv. Václava ve Staré Boleslavi.
České iluminátorské umění pozdního středověku reprezentuje na výstavě Svatý Vácslavský misál Martina Starého z konce 70. let 15. století, v němž významný český iluminátor Valentin Noh z Jindřichova Hradce zobrazil postavu sv. Václava jako součást iniciály „I“.
Setkání Radislava a sv.Václava. Život a utrpení sv.Václava. Praha, 1585 (Matyáš Hutský).
ÖNB,Cod.Ser.n.
Svatý Václav se, jako nejvýznamnější český světec, v knižních ilustracích objevoval i v pozdějších tištěných knihách.
Na výstavě je například grafická ilustrace dřevořezu v proslulé Kronice české Václava Hájka z Libočan z roku 1541, iluminace Narození svatého Václava ve sbírce Obrázky k českým dějinám českého malíře Matouše Ornyse z roku 1571 nebo barokní mědiryty Narození sv. Václava.
Nejmladšími ilustracemi, které prodlužují kontinuitu sv. Václava jako námětu knižní ilustrace, jsou dvě grafiky Jana Konůpka z první poloviny 20. let minulého století.
Hollareum stráží socha sv. Umělecká díla inspirovaná osobností sv. Václava provázejí návštěvníka bezprostředně od vstupu do výstavy.
Jako strážce vystavených exponátů jej přivítá replika sochy sv. Václava od Petra Parléře z chrámu sv. Víta z roku 1373, která byla v polovině 19. století odlita pro tehdejší expozici Národního muzea v Nostickém paláci na Příkopě.
Výstavní prostory Hollarea jsou při této příležitosti veřejnosti zpřístupněny naposled před tím, než se historická budova před rekonstrukcí definitivně uzavře.
Návštěvníkům je k dispozici audiovizuální stolek s komentovanými výjevy z vystavených rukopisů.
Mohou si také zakoupit katalog výstavy v trojjazyčném (německo-česko-anglickém) provedení.
Pojistná hodnota vystavovaných exponátů z Rakouské národní knihovny se vyšplhala téměř k jednomu miliónu eur.
Nejcennějším rukopisem jsou Obrázky k českým dějinám, které iluminoval Matouš Ornys.
Národní muzeum klade velký důraz na bezpečnost.
Exponáty budou vystaveny v bezpečnostních klimatizovaných vitrínách.
Výstava je zpřístupněna v rámci vstupného do hlavní budovy Národního muzea, tedy za 150 Kč pro dospělého návštěvníka, rovněž si lze zakoupit společnou zvýhodněnou vstupenku pro novou i hlavní budovu.
Slevy jsou poskytovány dle platného ceníku Národního muzea.
Pro návštěvníky, kteří si budou chtít prohlédnout jen výstavu Kníže Václav - světec a panovník, je připravena speciální vstupenka platná pouze pro tuto výstavu, jež bude stát 60 Kč pro dospělé, 40 Kč pro ty, kteří mají nárok na snížené vstupné, a 30 Kč na žáka pro školní výpravy.
Výstava Kníže Václav - světec a panovník (24. března - 2. května 2010) Národní muzeum - hlavní budova, Václavské náměstí 68 Praha, 23.
Pečlivá práce s rukopisy a artefakty ukazuje, jak se formovala zemská společnost a jak se měnila autorita panovníka spolu se vzestupem šlechtických vrstev a církevních institucí.
Na závěr lze říci, že rukopisy a mince z dob Václava II. a lucemburského období odhalují složité vztahy mezi centrální mocí a zemskou obcí, které daly vznik dualistickému pojetí státní moci a trvalému odkazu české státnosti.
