Tento deník je vázaný v hnědých kožených deskách s rustikálním, uměle opotřebovaným vzhledem, který mu dodává nádech starobylosti a autenticity. Na přední straně je vyražen detailní reliéf zobrazující bohyni Ištar, obklopenou symboly její moci a tajemství. Uvnitř najdeš nepravidelné, ručně trhané a vázané listy papíru. Jejich nažloutlá barva a nerovné okraje připomínají starý pergamen, a tak přímo vybízejí k zápiskům, kresbám, nebo třeba k vlepování sušených květin. Deník se bezpečně uzavírá pomocí kovové spony (přezky) v mosazné barvě se starožitným designem.
Reliéf na deskách deníku tě vtáhne do světa mezopotámské mytologie. Zobrazuje Ištar (sumerskou Inannu), bohyni lásky, války, plodnosti a moudrosti. Stání na lvech: Ištar stojí na lvech, symbolech síly, odvahy a královské moci. Tím ukazuje svou nadvládu nad těmito mocnými silami. Sovy po stranách: Sovy, noční ptáci spojovaní s moudrostí, intuicí, tajemstvím a podsvětím, naznačují Ištařino spojení s magií a schopností vidět skryté. Jedinečný, pozdně archaický Déméteřin chrám (či také templ v Sangri) vás zaujme neobvyklými architektonickými prvky, použitým materiálem i stavebním slohem. Déméteřin chrám stojí jenom kousek od vísky Ano Sangri v jižní polovině ostrova Naxos. Nachází se ve zvlněné krajině plné políček a sadů mezi kopcem Ae Lias (543 m n. m.) na východě a chráněným územím Rachi Polichnitou na západě. Vznik Démétéřina chrámu, jednoho z prvních ve vyhlášeném iónském slohu, se datuje zhruba do roku 530 př. n. l. Název chrámu odkazuje na původní zasvěcení Démétéře (bohyně úrody), případně Apollónovi (bůh světla a umění) či Persefoně (dcera Démétéry a bohyně podsvětí).
V 6. století n. l. došlo k jeho přeměně na křesťanskou baziliku. Postavení žen v babylónské říši několik tisíc let před naším letopočtem nebylo valné. Většinou se s nimi zacházelo jako se zbožím, které se dalo libovolně prodávat nebo darovat. Muž, který měl poměr se ženou jiného muže, byl pokutován tímto způsobem, že musel darovat jednu ženu poškozenému. Proto byla řada mladých žen nabídnuta nebo prodána do chrámu bohyně lásky Ištar, a ještě to považovala za terno.
Chrám sloužil nejen jako místo uctívání bohyně, ale také jako škola, v níž kněžky získávaly vědomosti o sexualitě, porodech a dalších intimních oblastech. Měly pověst úspěšných léčitelek, zejména pohlavních chorob nebo problémů s početím. Uměly různá zvláštní zaříkání a disponovaly i speciálním masážním olejem. Když byly kněžky mladé, nejprve se zabývaly pouze péčí o božstvo. Později už směly tančit, zpívat a propůjčovat se mužům. Neviděly v tom nic špatného, byly přesvědčeny, že svým posláním slouží ke cti bohů.
Ženy z chrámu si někdy najímali také muži z vysokých kruhů. Sexuální styk s kněžkou zřejmě považovali za způsob, jakým do nich mohla vniknout božská síla. Harimtu, pojem z dávné Mezopotámie, bývá vykládán různě. Někteří tvrdí, že šlo o svobodné ženy sloužící kultu a nebyla součástí domácnosti, jejíž hlavou byl muž; jiní oponují, že šlo o prostitutky do chrámu. Starověké texty a moderní debaty ukazují široké spektrum výkladů a zdůrazňují, že interpretace Harimtu je dodnes zpochybněná.
Posvátné nevěstince zřejmě existovaly i v Řecku, a to zejména v Afrodítině chrámu v Korintu. Slavný athénský zákonodárce Solón zavedl státní domy slasti kolem roku 590 před Kristem, prostituci zdanil a výtěžek použil ke stavbě chrámu bohyně lásky. V antickém světě možná existovala i dětská prostituce, a někteří odborníci spekulují o posvátném sexu mezi dětmi. Stopy vedou opět do Babylóna a jeho 91 metrů vysoké věže. Blízko Efesu stojí chrám Artemis, který byl třikrát postaven a třikrát zničen. První verzi podpálil Herostratos roku 356, druhé zničení způsobili Gótové roku 262, a třetí zánik přišel s křesťanskou nadvládou. Artemis ve starověké řecké mytologii bývá spojována s lovem, ochranou zvířat a plodností; Efés byl chráněnkem Artemis Eféžské, která měla i role pramatky a bohyně plodnosti se zvláštními ikonografickými rysy.
Efés bylo staré město v Malé Asii, dnešní Turecko. Chrám Artemis v Efesu sloužil nejen náboženským účelům, ale i jako obchodní centrum a kulturní setkání. Později zříceniny chrámu znovuobjevil John Turtle Wood v roce 1869 a dnes jsou volně přístupné návštěvníků. Cesta k chrámu vede ze Selçuku po západní silnici, a po asi 1,5 kilometru po malebné cestě mezi platanami se odbočuje na úzkou komunikaci. Plánujete navštívit Artemidin chrám v Efezu?
