Vystavěn v l. 1700-1707 podle projektu italského mnicha Dominika de Angeli na místě zbořeného gotického kostela Matky Boží ze 13. stol.
V roce 2008 se chrám stal Národní kulturní památkou.
Trojlodní chrám je postaven v renesančním slohu přecházejícím do baroka.
Chrám je 63 m dlouhý, 26 m široký a 22 m vysoký.
Původní věž shořela při požáru v r. 1863, současná věž vysoká 64 m byla postavena v roce 1894 dle návrhu Františka Schmoranze.
Štuková a fresková výzdoba na stěnách, valené klenbě a stropech chrámu je ukázkou práce mistrů z Florencie.
V letech 1707 a 1708 na výzdobě chrámu pracovali malíř Luca Antonio Colomba a štukatér a mramorář Giacomo Antonio Corbellini.
Dlažba, částečně ze starších náhrobních kamenů, je z roku 1713, pod ní jsou hrobky rodu Žejdliců, kteří Polnou drželi v letech 1597-1623.
Kromě hlavního oltáře je v obou postranních ještě 8 bočních oltářů.
Barokní varhany jsou od Davida Siebera z roku 1708, na literátském kůru jsou menší, vzácné varhany z konce 16. století na řemenový pohon.
Před hlavním průčelím je schodiště s kašnou a sochami sv. Petra a sv. Milan Caha, 28.6. v roce 1699 za tím účelem zbořen.
Řídili Italové Jan a Pietro Spinetti.
Ve dnech 7. - 13. byl chrám vysvětil strahovským opatem Vítem.
Části financoval majitel polenského panství Leopold Ditrichštejn.
V roce 1708 zemřel a další práce byly zastaveny.
Měly být např. apoštolů.
K tomu však již nikdy nedošlo.
Splnilo jen částečně.
Města. v České republice. stropech chrámu, která má vskutku evropskou úroveň.
Antonio Corbellini (1674-1742), který předtím působil mj. na hradě Pernštejn.
Říše rozdělena terasou a schodištěm.
Uprostřed s plastikou putta, nad ní jsou umístěny sochy sv. Pavla.
Střechou lodi.
Uváděn jako jeden z největších, vysoký.
Věž sahá do výšky 64 m.
Františka Schmoranze, když původní věž shořela při požáru v r. 1863.
V obou postranních ještě 8 menších bočních oltářů.
Z roku 1713.
V letech 1597-1623.
1708, doplňují menší, velmi vzácné varhany z konce 16. literátském kůru na řemenový pohon (tzv. klakováním).
Děkanství a kaplanka s tzv. školskou branou.
Děkanství je menší kamenná kašna.
Dle patriarchy Ruské pravoslavné církve (RPC) Kirilla se v historii moskevského chrámu Krista Spasitele „jako v kapce vody odráží historie ruského světa“.
Ruský svět je samozřejmě dosti problematická kategorie, nicméně určitě lze souhlasit s tím, že se v dějinách chrámu opravdu zrcadlí historie Ruské pravoslavné církve posledních dvou staletí.
Přesněji řečeno, v historii oné parcely, neboť chrám byl počátkem třicátých let minulého století zbořen a na jeho místě měl vzniknout monstrózní Palác sovětů.
Po pádu komunismu došlo k obnově chrámu.
Jeho příběh plasticky ilustruje provázanost ruského pravoslaví s ruským nacionalismem i státní mocí a osudy církve za komunistického režimu.
Chrám Krista Spasitele se budoval během vlády čtyř carů jako výraz vděku za záchranu Ruska v napoleonských válkách.
Základní kámen byl sice položen již v roce 1817 na Vrabčích horách, ale úmysl postavit chrám právě zde se neuskutečnil kvůli špatné kvalitě podloží.
Ve druhé soutěži na architektonický návrh stavby pak car Mikuláš I. vybral Konstantina Tona, jenž později projektoval například Velký kremelský palác a kremelskou Zbrojnici.
Konstantin Ton budovu navrhl v neobyzantském či rusko-byzantském stylu (slohu), který přebíral prvky byzantské architektury a starobylých ruských chrámů.
Měla pět kupolí, velkou centrální a čtyři rohové zvonice.
Výška chrámu až ke kříži na centrální kupoli činila 102 metry, čímž překonal zvonici Ivana Velikého, do té doby nejvyšší stavbu města.
Červené cihlové stěny (ze čtyřiceti milionů cihel) byly obloženy bílým altajským mramorem, který se zasloužil o to, že se chrámu říkalo též „zasněžený“.
Ve své době představoval chrám Krista Spasitele stavbu skutečně velkolepou - vešlo se do něj, dle různých zdrojů, 7-10 tisíc věřících.
Není divu, že se budoval skoro padesát let.
Chrám Krista Spasitele v Moskvě, fotografie vznikla někdy mezi léty 1883 až 1918.
Část chrámu byla koncipována jako galerie (či galerie a muzeum) upomínající triumf nad Napoleonem.
Na výzdobě interiéru se podíleli nejlepší ruští umělci té doby, například Viktor Vasněcov, Vasilij Vereščagin, Vasilij Surikov a další.
Chrám tedy sloužil také jako památník - návštěvníci se mohli seznámit se jmény účastníků (velitelů) války z roku 1812 a shlédnout upomínky z těch let.
Chrám Krista Spasitele, podle historika Orlanda Figese „napůl kostel a napůl vojenské muzeum“ a pomník „božského poslání ruské monarchie“, byl vysvěcen v květnu 1883, den před korunovací cara Alexandra III.
Vítězství nad Napoleonem z roku 1812 neboli Vlastenecká válka tvoří jeden ze stavebních kamenů ruského nacionalismu, a navíc má své předobrazy, tj. spojení lidu, pravoslavné víry a cara v boji s vnějším nepřítelem, již v předchozích historických obdobích.
Chrám tedy zhmotňoval ruskou státní ideu, propojení carismu, pravoslaví a zvláštního pojetí lidovosti či národnosti.
Neboli základní státní doktrínu carské říše, zformulovanou v roce 1833 ministrem školství (osvěty) hrabětem Sergejem Uvarovem: triádu pravoslaví - samoděržaví (autokracie) - národnost, přičemž Uvarov svou formulací víceméně jen završil předchozí dlouhodobý vývoj.
Car zastával roli nejvyššího ochránce a strážce pravé víry.
Ruskou pravoslavnou církev v letech 1721-1918, po zrušení úřadu patriarchy carem Petrem I., spravoval Nejsvětější synod, který byl vlastně státní institucí.
V jeho čele stál úředník, vrchní prokurátor, jmenovaný carem.
„V roce 1900 se Rusko rozkládalo na 22,3 milionu km2. Od roku 1700 se rozrostlo o 17 milionů km2, což znamenalo, že se během tří století každý den průměrně zvětšilo o 128 km2 anebo za rok o 57 tisíc km2 (to je víc než rozloha dnešního Chorvatska).“
A přitom už předtím rostlo ohromným tempem.
Kolik znamenala jen samotná Sibiř!
Územní expanze ale znamenala též růst etnické i náboženské pestrosti.
V roce 1719 představovali Rusové naprostou většinu (70,58 %) [carských poddaných], v roce 1897 tvořili stále největší etnickou skupinu, avšak jejich procento pokleslo pod polovinu všech obyvatel impéria (44,31 %).
Jednotu carství zabezpečovaly tři instituce: armáda, státní správa a pravoslavná církev.
V dobách Ivana Hrozného nebo i Petra I. Uvarovova triáda - pravoslaví, samoděržaví (autokracie), národnost - tak postupně erodovala pod tlakem narůstající etnické i náboženské pestrosti ruského impéria, ostatně, moderní národy se právě v té době formovaly a dotvářely a představa, že skoro všichni carovi poddaní tvoří jeden „ruský lid“, se stávala čím dál tím méně udržitelnou.
Odpovědí na zmenšování ruského podílu byla i snaha o rusifikaci, kterou zvláště tvrdě pocítili Ukrajinci.
Leč podobné úsilí na druhou stranu podněcovalo odpor utlačovaných národů.
V ruském pravoslaví též vždy existovalo velké napětí mezi okázalou vnějškovostí a skutečným vnitřním přijetím křesťanské víry.
Ve sčítání z roku 1897 se k pravoslavnému vyznání přihlásilo 85 % obyvatel carského impéria.
Avšak, jak upozorňuje Orlando Figes, nejpozději v 19. století se „oficiální církev ocitla v nebezpečí imploze.
Připřažená ke státu, s ochablým, ne-li zcela mrtvým životem na farnostech, neměla čím zadržet své vesnické stádečko, které se v hledání pravdy a spravedlnosti na této zemi chytalo rozprchnout do různých sektorů nebo do města k socialistům.“
Podle Figese počet příslušníků různých sekt v Rusku stoupal, od asi tří milionů v 18. století ke třiceti milionům v prvním desetiletí 20. století, což znamenalo třetinu tehdejší populace ruského státu.
Konstantin Savickij: Přivítání ikony. Olej na plátně, 1878, Treťjakovská galerie Moskva.
„V našem životě se nakupilo mnoho lží a pokrytectví. K pravoslavné církvi převládal naprosto vnějškově společenský a zištně účelový vztah,“ posteskl si počátkem dvacátých let minulého století v „Úvahách o ruské revoluci“ filozof a teolog Nikolaj Berďajev.
Avšak navzdory vší církevní formálnosti a vnějškovosti bylo Rusko rovněž domovem pozoruhodných duchovních proudů i konkrétních postav s nimi spojených, na jednom z předních míst též školy ruské náboženské filosofie, jež počíná filosofem a teologem Vladimírem Solovjovem a vrcholí plejádou myslitelů přelomu 19. a 20. století, kam patří právě i citovaný Berďajev.
Po bolševickém převratu v roce 1917 se nad církví a náboženstvím na území Sovětského svazu začala stahovat mračna.
Náboženství se stalo hlavním nepřítelem nové moci, protivníkem, který měl být doslova vyhlazen do základů.
Nastalo velké pronásledování církve, jež mělo i podobu masivního boření kostelů a chrámů.
Monument pravoslaví, jež bolševický režim hodlal vykázat na „smetiště dějin“, měl nahradit monument nadcházející epochy, Palác sovětů, postavený - zcela záměrně, kvůli politické symbolice - na jeho místě.
Dle prvotních plánů měla dvakrát převýšit bývalý chrám.
Ani to nestačilo.
Výška budovy v projektech postupně narostla z 260 metrů na 415 metrů, čímž měla dosáhnout mety nejvyšší budovy světa.
Pohled do interiéru původního chrámu Krista Spasitele na obrazu Fjodora Klagese.
Za druhé světové války Stalin změnil dosavadní hrubě represivní přístup k pravoslavné církvi a rozšířil možnosti pro její působení.
Nicméně i tak církev fungovala pouze v omezeném rozsahu a pod státní kontrolou.
Přes různé výkyvy, například v podobě protináboženské kampaně nařízené Nikitou Chruščovem, tudíž pravoslavná církev od čtyřicátých let minulého století představovala oficiálně existující a trpěnou, leč režimu plně podřízenou strukturu.
Řada představitelů, včetně těch nejvyšších, ruské i ukrajinských pravoslavných církví si tak z komunistické éry odnesla „morální škraloup“ neboli zátěž spolupráce s tajnou policií.
Církev ovšem přežívala nejen v uvedené spoutané formě, ale i jako tajná církev v podzemí a rovněž v exilu.
Oficiální působení „sovětské pravoslavné církve“ též poněkud zaclonilo éru masivního a velmi krutého protináboženského teroru z prvních desetiletí existence sovětského režimu, jakož i represi zaměřenou později vůči všem, kteří se s oficiálním a zotročeným pravoslavím odmítali ztotožnit a projevovali v náboženském ohledu nějakou vlastní aktivitu.
Spisovatel Alexandr Solženicyn si tudíž v devadesátých letech minulého století mohl celkem oprávněně postesknout: „Naši církev postihlo kruté pronásledování trvající půl století, …
a jehož předobrazem mohly být jen antické štvanice na křesťany.
Historik Andrej Zubov vyjádřil v jedné ze svých přednášek hluboké osobní přesvědčení, že pravou příčinou konce sovětské říše byla Boží milost podnícená modlitbami novomučedníků, tedy obětí komunistických represí.
Ty daly RPC zvláštní primát církve s největším počtem mučedníků, které kdy jakákoliv církev měla.
Alexander Solženicyn, po pádu komunismu kritizovaný za své nacionalistické postoje, v citované knize Rusko v troskách, reflexi stavu postkomunistického Ruska, konstatuje, že „po tisíc let náš lid rostl a žil v pravoslaví“.
„Právě pravoslavnost, nikoliv imperiální hamižnost, vytvořila ruský kulturní typ“.
Rusové se proto „vérně a vytrvale“ musí „držet duchovního daru pravoslaví“.
Uvedený názor však v devadesátých letech nebyl v Rusku ojedinělý a jeho relevance postupem doby rostla.
Po pádu komunismu započala též obnova bolševiky zničeného chrámu Krista Spasitele.
Jeho znovuvybudování se stalo veřejným tématem již koncem osmdesátých let 20. století, v době Gorbačovovy perestrojky.
Kromě církevních kruhů opětovnou výstavbu chrámu příznačně prosazovali i nacionalisté, kteří se tehdy začínali veřejně projevovat.
Katedrála se dočkala obnovy, byť nejde o dokonalou repliku, především díky snaze moskevského starosty Jurije Lužkova a prezidenta Borise Jelcina.
Vedly je k tomu politické ohledy i snaha zaplnit ideové vakuum zbylé po konci komunistického režimu, ne snad náboženstvím samotným, ale především jeho spojením s nacionalismem.
„Je to ruské národní posvátné místo a musí být znovuzrozeno. […] S ním bude snazší nalézt cestu k sociální harmonii, k vytvoření dobra a života, v němž bude méně prostoru pro hřích,“ zdůvodnil v roce 1994 obnovu chrámu Boris Jelcin.
Velmi nákladná stavba, financovaná ze sbírek, ale hlavně z veřejných rozpočtů, postupovala rychle, chrám byl otevřen 31. prosince 1999, v předvečer 2000. výročí narození Ježíše Krista.
Obnovu chrámu od počátku provázela kritika, že jde o příliš nákladnou, ba megalomanskou akci, že by se peníze měly investovat jiným směrem, například na sociální programy, že financování stavby není pod veřejnou kontrolou.
Pochybnosti vzbuzovalo i očividné sepjetí státní autority s jednou církví, byť historicky dominantní, což vedlo k otázkám, co vlastně obnovená katedrála reprezentuje.
Celé Rusko, nebo jen pravoslavné? Morální hodnoty? Moc ruského státu?
Ve 14. Roku 1394 král Václav IV. vzal staroměstskému purkmistrovi dům na Staroměstském náměstí, do kterého byla patrně v té době přestěhována Týnská škola.
Počátkem 15. Hájek datuje tuto událost rokem 1407, kdy bohatí kupci z říše postavili nový, kupecký kostel.
Dnes se zdá, že stavba probíhala někdy od poloviny 14. století patrně od západu a 80. letech 14. století bylo dokončeno obvodové zdivo.
Již roku 1407 byl kostel nějakým způsobem provozuschopný.
Ze starého zůstala zachována pouze kaple sv. Ludmily.
Roku 1412 byly ve Svatováclavské kapli na hradě, na Vyšehradě a u Matky Boží před Týnem umístěny tři pokladnice.
Na týnských kostelních vratech byl vyvěšen leták, kterým Jan Hus zval na veřejnou disputaci o odpustcích do Karolina na 7. června 1412.
V neděli 10. července se v Týně při kázání odpustkům zpěčoval mladík Martin Krydelko, za což byl veřejně sťat.
Stejný osud potkal i další dva mládence Staška a Jana.
Dne 22. února 1471 zemřel Jan Rokycana, Týnský farář a volený arcibiskup Pražský.
Dne 22. března 1471 zemřel Jiří z Poděbrad, pochován ve Svatovítské katedrále.
Dne 1. května 1627 bylo z Doksan do Prahy slavnostně přivezeno tělo sv. Norberta.
Dne 4. března 1654 došlo v Týnském chrámě ke slavnému spojení obou akademií, světské Karolínské a jezuitské Klementinské.
V roce 1784 bylo císařským nařízením sloučeno všechno jmění kostelů, k jehož spravování byl zřízen městský úřad zádušní.
Roku 1810 nařídil císař František I. Provést nástup státních reforem spojený s významnou památkou barokní architektury, poutní místo s chrámem Jména Panny Marie podle projektu Jana Blažeje Santiniho.
Ačkoliv text uvádí rozličné historické vrstvy a místa, výstavba nového chrámu Krista Spasitele v Moskvě a rekonstrukce chrámu Matky Boží v Čechách ilustrují dlouhou kontinuitu, kterou sdílí tradice mariánských chrámů napříč regiony.
Mariánské poutní místo Křtiny.
Víte, že: Ve Štípě vždy hledalo a stále nachází duchovní posilu mnoho věřících.
Důkazem toho jsou zápisy o zázračných uzdraveních a podle pamětníku také hole, berle a děkovné tabulky, které byly dříve k vidění za hlavním oltářem.
V klášteře působí Kongregace sester karmelitánek.
Štípa je zařazena do Evropské kulturní stezky sv. Cyrila a Metoděje a bývá zastávkou poutníků putujících ze Sv. Kopečku a sv. Aktualizováno: úterý 22.