Kostel sv. Mikuláše v Ludgeřovicích slaví letos 110 let od vysvěcení. To nebylo jednoduché, protože platily pruské stavební předpisy. Peníze na stavbu sháněl farář Bitta těžko, ale nakonec se to podařilo. Na počátku minulého století zahrnovala ludgeřovická farnost na 5000 věřících. „Když ten kostel postavili a vysvětili, tak byl naprosto prázdný, nevymalovaný. Jen omítnutý. Aby vůbec z toho byl kostel, tak tam přenesli z dosavadního kostelíka otářík - musel vypadat směšně protože byl maličký." přemýšlí Vjačka. Kostel sv. Míkuláše se pak vybavoval ještě téměř čtyři desetiletí. O kostel se stará současný farář Václav Koloničný, který musí být také zběhlý ve stavebnictví. „Teď nás čekají opravy režného zdiva.Tzn. musí se ta místa zvenku zkontrolovat a kde jsou vydrolené cihly, tak opravit. Spravit se musí betonové čepice polopilířů. Oslavy 110. výročí posvěcení ludgeřovického kostela začaly už vloni na podzim. Součástí bylo také nedávné otevření nové křížové cesty, která spojuje Ludgeřovice místní částí Vrablovec. Stezka je určena pro pěší a cyklisty. Oslavy vyvrcholí 19.
Zaniklý kostel sv. Ve 14. století existovalo na Plzeňsku dvaadvacet farních kostelů. Již tehdy je mezi nimi uváděn kostel ve Chválenicích. O tři sta let později byly Chválenice jednou z nejvýznamnějších farností regionu. K farnosti patřilo jedenáct vsí - devět na nebílovském panství, Střížovice patřící na lukavické panství a Chouzovy patřící na panství hradišťské. Vedle farního kostela sv. Martina existovaly ve farnosti dva filiální kostely - v Žákavé a Nezvěsticích - a kaple sv. O počátcích farního kostela sv. Martina nemáme zprávy. První zmínka je až z doby panování císaře Karla IV., z roku 1355. Dá se nicméně předpokládat, že chválenický kostel existoval již koncem 13. století jako součást šlechtského sídla, tzv. kurie.
Máme informace, že v roce 1275 ve Chválenicích sídlil urozený Semislav, jenž obdaroval benediktýnský klášter v Kladrubech. Semislav měl ve Chválenicích nejspíš opevněný dvorec, který však během staletí beze stopy zmizel. Při rekonstrukci polohy a podoby starého kostela je třeba vycházet ze zvyklostí vrcholného středověku a polohy dnešního chrámu sv. Semislavovo sídlo bylo nejspíš dřevěným obydlím s kostelem ve společném ohrazení. Kamenný tribunový kostel, do kterého se pravděpodobně vcházelo přímo ze šlechtického sídla, mohl být hlavním obranným objektem kurie.
V 60. a 70. letech 20. století se opakovaně snažili po přesné poloze kurie pátrat místní patrioti z řad Vlastivědného střediska pro Chválenice a okolí, který vedli Miroslav Němec a JUDr. Ani poté, co ve druhé polovině 14. století chválenická kurie zanikla, neztratil zdejší kostel nic ze svého významu. Svědčí o tom dlouhodobě vedené spory ohledně práva ustanovit ve Chválenicích kněží. Spory pomohla r. Z inventáře původního kostela se dodnes v interiéru chrámu sv. Martina dochovala pouze kamenná křtitelnice a dřevěný pohřební štít majitele nebílovského panství z 1. poloviny 17. století, Kryštofa Karla Kokořovce z Kokořova.
Tento štít, zavěšený dnes na kůru, je opatřen kokořovským erbem a nápisem Krysstoff Karel Kokorzowecz z Kokorzowa na Nebilowech a Zluticzich. Za Kokořovců byl v roce 1658 pro farní kostel odlit také nejstarší a největší zvon. Jeho autorem byl proslulý klatovský zvonař Štěpán Pricquey. Zvon vážil 210 kg a byl opatřen několika nápisy ve třech jazycích: „A fulgure et tempestatelibera nos Domine Jesu Christe. Anno Diu 1658. Lidmila Margaretha Przichowska, urozená z Kokorzowa. Zu der Ehre Gottes, Leütet man mich die Lebenigen zum Begett beruffe ich, die Toten beweine ich. Stephan Pričovey von Glatav gone mich 1658.“
Zajímavostí je, že nejstarší dnes existující zvony Pricqueyových jsou datovány až do první poloviny 60. let 17. století. K pricqueyovskému zvonu přibyl v roce 1739 nový zvon. Byl zasvěcen sv. Martinovi, měl průměr 80 cm, vážil 313 kg a odlila jej slavná plzeňská zvonařská firma Pernerových. Zvon Martin byl požehnán proboštem chotěšovského kláštera Kryštofem Schmidlem. Na jedné straně zvonu se nacházel reliéf s vyobrazením sv. Cyrila a Metoděje a pod ním nápis: „Chválu Bohu vzdávám, lid, kněžstvo svolávám, pomřelých lituji, mračna zapuzuji, svátky zvelebuji.“ Na druhé straně byl nápis: „Auctore: P. Josepho Fischer, P. T. Curato Chvalenicensi, Patria Plsnensin et Munificentium Piorum Parochianorum et Benefactorum Anno 1739“.
Nahoře byl na zvonu nápis: „Sit Nomesi Domini Benedictum Jo. Oba velké zvony byly spolu s dvěma menšími přeneseny v roce 1752 do věží nového barokního chrámu sv. Martina. V roce 1673 odkoupili na krátko nebílovské panství Engelové z Engelsflussu. Arnold Alois Engel z Engelsflussu nechal ve chválenické farnosti roku 1680 postavit barokní poutní kostelík sv. Vojtěcha na Planinách. Počátkem 18. století se stal majitelem nebílovského panství Adam Jindřich ze Steinau. V roce 1713 hlásil chválenický farář Josef Václav Fišer, že chválenický kostel je na spadnutí, veškeré zařízení je staré a rovněž fara je stará a hrozí spadnutím. U kostela se nacházela také farní škola.
Ta již hrozila delší dobu zřícením a učitel, který musel učit po chalupách, měl tak malé příjmy, že z nich byl sotva živ. Situaci se postupně snažili řešit noví majitelé, Černínové z Chudenic. Za Heřmana Jakuba Černína z Chudenic získal chválenický kostel nové varhany a vznikly plány na výstavbu nového, reprezentativního chrámu. Víme, že Kilián Ignác Dientzenhofer později obestavěl starý kostel novým zdivem a teprve když byl nový chrám hotov, přikročilo se ke zboření původního kostela.
Dientzenhoffrovův kostel byl vybudován během roku 1747; tehdy byly Chválenice největší a nejvýznamnější farností na šťáhlavsko-nebílovském panství. Hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic se rozhodl svěřit přípravu a realizaci projektu nejvýznamnějšímu staviteli českého baroka, Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi. Vznikl tak kostel podobný monumentálním chrámům v Červeném Kostelci na Náchodsku nebo v Dolním Ročově u Loun. Zároveň s chválenickým kostelem budoval K. I. Jako ložisko kamene pro stavbu chválenického chrámu byl využit nově otevřený lom na Planinách pod Farskou skálou. Základní kámen položil v roce 1747 osobně Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic.
Pro hypotézu, že autorem stavby je mistr Dientzenhofer, neexistovaly dlouho žádné konkrétní důkazy. Dokonce panoval názor, že autorem je některý z domácích stavitelů, kteří se nechali Dientzenhoferem inspirovat. Teprve v letech 1941-42 byly zásluhou úředníka Votěcha Šarocha objeveny dokumenty někdejšího šťáhlavského zámeckého archivu a spolu s nimi i staré zádušní účetní knihy chválenického kostela. Hlavní věž kostela sv. Martina byla pravděpodobně původně kryta vysokou bání, která vzala za své při vichřici v roce 1814. Její zmenšenou podobu ještě dlouho připomínala báň sanktusové věžičky, snesené roku 1919. Od r. 1814 má chválenický kostel dnešní, podsaditější báň. Obě věže, velká a sanktusová, byly původně kryty šindelem. Teprve po požáru v r. Stěny kostela byly původně čistě bílé - přesně tak, jak to žádala móda přicházejícího klasicismu.
V roce 1780 Heřman Jakub Černín z Chudenic věnoval do chválenického kostela téměř nový dřevěný oltář, původem z kaple nebílovského zámku. Hlavní oltář zůstával původně přírodní a nenatřený. Roku 1873 byl na hlavní oltář umístěn obraz sv. Martina od pražského akademického malíře Josefa Hellicha. Tento obraz, který můžeme vidět na nejstarších fotografiích, je od 40. let 20. století umístěn ve filiálním kostele v Žákavé. V roce 1942 byl ve Chválenicích instalován dnešní oltářní obraz od akademického malíře Jiřího Jelínka. Mobiliář kostela je většinou novější. Obrazy zdobící postranní oltáře pocházejí od malíře Josefa Hellicha a vznikly ve 2. polovině 19. století. Také kazatelna pochází z roku 1884. Varhany z poloviny 18. století byly r. 1912 zničeny vodou při hašení požáru. Dnešní varhany tak pocházejí až z r.
Akademický malíř Jiří Jelínek dotvořil v roce 1942 interiér chrámu malbou nástropních fresek. Stěny byly zároveň vytónovány jemnými odstíny světlých barev, což umožnilo neobyčejně vyniknout detailům architektonického členění stěn, pilastrům, a jejich umně komponovaným hlavicím, římsám a okenním i nástropním pásům. Jakousi korunu interiéru kostela vytvořila Jelínkova malba v nejvyšší části lodi, znázorňující patrony všech kostelů farnosti a další české patrony, utíkající se pod ochranu Panny Marie, trůnící uprostřed v nejvyšší části klenby. Ve čtyřech rozích malby jsou vyobrazeny kostely farnosti: chválenický, nezvěstický, žákavský a barokní kaple sv. Významní patroni kostela sv. Martina14. listopadu 1784 zemřel první patron nového chválenického kostela Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic. Pohřben byl do krypty umístěné v presbytáři kostela, kde byly jeho ostatky potvrzeny při průzkumu hrobky v dubnu 2016.
Funkci patrona kostela zodpovědně zastávali i Heřmanův prvorozený syn z prvního manželství Vojtěch hrabě Černín z Chudenic (1745 - 1816). V roce 1812 došlo k významné změně. Šťáhlavy se staly samostatnou farností a Vojtěch Černín byl r. 1816 pohřben již v nové rodinné hrobce ve Šťáhlavech. Zemřel bezdětný, a proto panství přešlo na jeho prasynovce Christiana hraběte Waldsteina-Wartenberga (1791 - 1858). Až do první světové války byly ve věžích chrámu sv. Martina umístěny zvony z původního, gotického kostela. V letech 1916 - 1918 ale proběhla válečná rekvizice zvonů. Naposledy společně zvonily 14. prosince 1916 při pohřbu výměnkářky Kateřiny Kosnarové z Chválenic č. p. 13. Ztráta zvonů byla velkou ranou pro tehdejšího faráře Josefa Fukárka. Po celou dobu svého působení proto usiloval o pořízení nových. Vysvěcení zvonů z dílny českobudějovické firmy Rudolf Perner přihlížel P. Josef Fukárek v roce 1932 již jako těžce nemocný. O půl roku později zemřel. Nové zvony zůstaly na věži chválenického kostela pouhých deset let. V dubnu 1942 je zrekvírovala okupační moc pro potřeby německé armády. Teprve v roce 2013 se podařilo obstarat pro kostel sv. Mikuláše „Kolem kostela“ se až do druhé poloviny 20. století rozkládal hřbitov.
Po otevření nového hřbitova při silnici do Želčan pohřbívání u kostela sv. Martina postupně ustalo a hřbitov byl nakonec zcela zrušen. Zachovány byly pouze dva hroby při zdi kněžiště. Jeden z hrobů patří P. Josefu Tanglovi a druhý jeho nástupci P. Hlavní věž kostela sv. Martina byla po požáru v roce 1912 dočasně opatřena provizorním zastřešením. Nová plechová báň získala o dva roky později červený nátěr, který byl při opravě v roce 1991 nahrazen zelenou barvou. V roce 2005 zanikla historická chválenická farnost poté, co byla sloučena s římsko-katolickou farností ve Starém Plzenci. Od tohoto roku je chrám sv. Umělecké památky Prahy 3. 11. 12.
V následujících desetiletích pokračovaly snahy o záchranu a obnovu. Práce na záchraně jižní zdi lodi kostela probíhají velmi dobře. Byl obnoven a zvýrazněn portál původního gotického vstupu do lodi. Pan Robin Stříbný dokončil práce na volné kopii původního oltářního obrazu sv. Mikuláše, který byl původně v našem kostele. Pohyblivé kyvadlo na landartové konstrukci Martýr- Kyvadlo času se v poslední době uvolnilo a posunulo k nosné konstrukci tak, že nebylo možno kyvadlo rozpohybovat. Pan Josef Kobes umístil vlastní kmen- kyvadlo znovu do středu osy konstrukce a polohu na ose zafixoval.
27. 4.května proběhla výroční členská schůze našeho spolku. Na další období potvrdila ve funkcích předsedu spolku Ivo Dubského, místopředsedu Ladislava Bočka a členy výboru Martu Volfíkovou, Jarmilu Lincovou a Jakuba Jansu. Schválila zprávu o činnosti za rok 2023 a plán na rok 2024. O jeho realizaci Vás budeme postupně informovat. Dne 11. proběhla brigáda na zvelebení okolí kostela. 23. a 24. se završila několikaměsíční práce na zvonu Mikuláš u pana zvonaře Michala Votruby v Myslkovicích. Na návrhu výzdoby zvonu se podíleli ing.arch. Jan Soukup, výbor spolku a pan Franz Metschl. 23. byla v prostoru pro odlévání sestavena forma zvonu, byla utěsněna a zafixována proti velkým tlakům horké zvonoviny. 24 odpoledne byl zvon za přítomnosti cca 20 lidí odlit. 4 dny po odlití zkontroloval pan Votruba po vychladnutí zvon a jsme opravdu rádi, že se dílo podařilo. Zavěšení zvonu do kostela v Šitboři plánujeme na 21.září.
Již dříve jsme Vás informovali o záchraně obrazu Klanění pastýřů z našeho kostela. Zatím je jak z bezpečnostních, tak i klimatických podmínek zapůjčen do Galerie Hess v Plzni. Dne 15.4. navštívil tuto galerii pan Tomáš Holub, biskup plzeňský. Během své návštěvy tento obraz požehnal. Rada Plzeňského kraje přislíbila na postup záchrany našeho kostela v letošním roce 400 000 Kč. Město Poběžovice již schválilo smlouvy na práce na záchraně lodi kostela v letošním roce. Ministerstvo kultury ČR přislíbilo podpořit záchranu oltářního obrazu sv. Mikuláše, který byl dříve v našem kostele, částkou 110 000 Kč.
V regionálním periodiku Poběžovicko č.11 vyšel článek o historii zvonů v našem kostele. Dne 11. byla dokončena obnova 2 ze 3 barokních oken ve směru od věže kostela a zeď obnovena včetně věnce pod krov. Velmi zajímavý článek o záchraně kostela a našem spolku jsme si v tomto měsíci přečetli v německém tisku. Ve dnech 7.-9. Letos se představila Česká republika. Celkem se zúčastnilo z České republiky asi 40 subjektů. Sama účast na této akci byla pro náš spolek opravdovou poctou a oceněním naší dosavadní práce.
Kostel sv. Mikuláše je vybudován na oválném návrší na západní straně návsi v centru Jeníkova, je hlavní dominantou obce. Na jihovýchodě sousedí s farou a přes ulici s kaplí sv. Anny, na západní straně s rovněž památkově chráněným secesním domem č. p. 30. Níže jihozápadním směrem, přibližně na ose vstupního průčelí, je ve zřejmé souvislosti se sakrální stavbou umístěna barokní socha sv. Salvátora. Areál kromě neorientovaného pozdně barokního kostela spoluutváří ještě dvě venkovní terénní schodiště a tři sochařská díla. Dominantním prvkem je kostel, osazený na návrší a obrácený presbytářem k severovýchodu. Hlavní přístupové schodiště vede ke štítovému věžnímu průčelí kostela z centra obce od jihozápadu. Přístup od návsi resp. fary k bočnímu průčelí lodi zajišťuje druhé schodiště od jihovýchodu. Prostší sochy sv. Petra a Pavla vroubí hlavní schodiště na jeho horním konci před výstupní podestou před vstupním portálem do podvěží. Bohatě pojatá socha sv. Jana Nepomuckého doprovází v odstupu nezpevněné cesty začátek schodiště bočního, tvoří protiváhu fary.