Za svého milánského pobytu na dvoře vévody Ludovica Sforzy, řečeného „Moro", dostal Leonardo da Vinci zakázku od bratrstva Neposkvrněného početí Panny Marie na oltář v kostele S. Francesco v Miláně. Tak od r. 1483 do r. 1493 vznikal obraz Madona ve skalách, který měl tvořit střední část triptychu. Obraz představuje Pannu Marii v jeskyni uprostřed skal s průhledem do světlé skalnaté krajiny. Matka Boží objímá pravou rukou dítě Jana Křtitele, levou žehná Ježíškovi.
Jan má nábožně sepjaté ruce a sklonil se na koleno před Ježíšem, jenž mu žehná dvěma prsty. /V symbolice křesťanského umění pozvednuté dva a tři prsty připomínají svatou trojici a dvojí Kristovu podstatu./ Spasitel - nemluvně, nahý a sedící na holé zemi zřejmě neumí ještě chodit. Vedle něho klečící anděl jej levou rukou přidržuje a pravou ukazuje na Předchůdce.
Výraz tváře anděla, s něžným podivným úsměvem, je plný smutné předtuchy a celý výjev je obestřen tajemstvím všech tajemství. Kompozice výjevu je pojata do pyramidy, nikoli jen do trojúhelníku, jak to bylo typické pro tehdejší malíře. Leonardo byl první, který ve svých obrazech uplatnil „sfumato" - kouřmo, delikátní odstupňování šerosvitu.
Ale obraz se zalíbil Lodovicu Sforzovi, a tak jej prostě zabavil. Od r. 1625 byla Madona ve skalách v majetku francouzských králů a dnes je možné spatřit ji v pařížském Louvru. Bratrstvo, které si obraz objednalo, se pak muselo spokojit s replikou obrazu, namalovanou pravděpodobně Ambrogiem de Predis, pod vedením Leonarda. Tento druhý obraz zůstal na původním místě až do konce 18. století, kdy se dostal do Anglie. Dnes je umístěn v National Galery v Londýně.
Zajímavostí na pohlednici londýnské verze obrazu je adresní strana. Pohlednice je adresována Rafaelu Kubelíkovi, šéfovi České filharmonie, Divadelní ulice 22, Praha II. Adresa je přeškrtnuta a přepsána na Hradešínská 2, Praha XII. Na této adrese je na rohu vila, kde bydlel profesor pozemního stavitelství Bertl, jehož mladší dcera Lola, houslová virtuozička, se provdala za Rafaela Kubelíka. MUDr.
Historické souvislosti a význam díla
Madona ve skalách patří k nejvýznamnějším dílům renesanční evropské malby a k milánskému období Leonarda da Vinci. Obraz kombinuje inovativní techniku sfumato s složitou symbolikou a pečlivým rozvržením s využitím pyramidální kompozice. Výjevy v jeskyni a světlo, které se odráží od skal, posilují dojem tajemství a duchovní hloubky. To vše přispívá k tomu, že dílo bývá často označováno za jedno z vrcholných vyobrazení Madony s Ježíškem a Janem Křtitelem v západní malbě.
Z hlediska dějin umění je důležité poznamenat, že Leonardo jako průkopník sfumato vytvořil jemné přechody světla a stínu, díky nimž postavy získávají plastický objem a měkké výrazové nuance. To spolu s pyramidální strukturou skladby a s důrazem na emocionální tón tváří postav vytváří komplexní obrazový výjev, který si zachovává tajemství i po staletí.
Historické osudy samotného obrazu - od milánského oltáře přes londýnské muzeum až po pařížský Louvre - ukazují, jak se dílo stalo mezinárodním symbolem renesančního mistrovství a podnikatelské peripetie vlastnictví uměleckého díla. Replika, která vznikla pro bratrstvo Neposkvrněného početí, ukazuje, jak rozmanité cesty může mít jeden obraz a jak pevně se jeho legenda vryla do paměti veřejnosti.
Současné vyobrazení a kontext
Vernisážní či reprodukční materiály často odkazují na dynamiku mezi původním dílem a jeho repliki a ukazují, jak obraz ovlivňuje veřejné vnímání renesančního výtvarného odkazu. Dnes je Madona ve skalách v Paříži, v Louvru, a replika setrvává v historickém kontextu londýnské National Gallery. Informace o adrese na pohlednicích ukazují, jak kulturní dědictví překračuje jednotlivé země a časové epochy.
Podrobnosti o kompozici a symbolice - trojjedinost, spojení postav a jejich gest - zůstávají klíčové pro interpretaci díla a pro pochopení, proč Madona ve skalách patří k nejvýznamnějším dílům leonardovské estetiky. SFumato a pečlivá kresba postav spolu vytvářejí nezaměnitelný italský renesanční jazyk, který měl vliv na další generace malířů.
