Dnes slavíme svátek všech svatých, připomínáme si společenství svatých na nebi i na zemi.
Svátek Všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu Panně Marii a všem svatým mučedníkům dne 13. května 609.
Na křesťanském Východě se slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století.
V 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků, začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu, a toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok.
Slavení svátku Všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století.
Jde o společnou slavnost lidí, kteří po smrti vstoupili do nebe, tedy do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi živými, kteří jsou spojeni s Kristem.
Ke Svátku Všech svatých 1. listopadu se váže spousta křesťanských i lidových tradic.
Až do poloviny 8. století byl znám v Anglii a Irsku, v 9. století byl označován ve Francii jako sollemnitas sanctissima a došlo k přijetí několika liturgických úprav v Římě.
Papež Řehoř IV. přeložil svátek na 1. listopadu a Ludvík I. Pobožný zavedl tento svátek pro celou svou říši roku 835.
Papež Jan XI. roku 935 ustanovil, aby se 1. listopadu slavil svátek všech svatých v celé církvi a zavedl jeho vigilii.
Slavnost byla postupně doplněna o zvláštní liturgii a obřady, které odrážejí význam svatých jako vzoru křesťanského života.
V polovině 8. století byl svátek známý a v dalších stoletích se jeho slavení rozšířilo do dalších regionů.
Podrobněji se popisuje slavnostní průběh, při němž byly relikviáře umístěny na oltáři a kněží vedli slavnostní průvod a nešporu.
Oltář byl ozdoben a světla a kadidlo vytvářely atmosféru nebeské slavnosti; světla a kadidlo vyjadřovaly pouto s církví nahoře v nebeském Jeruzalémě.
Teocentrické pojetí kultu svatých ukazuje na Boha jako na pramen svatosti a vyjadřuje univerzálnost spásy.
Symbolické jevy a liturgické prvky odrážejí skutečnost, že věřící, živí i zemřelí, jsou propojeni v jednom Těle Kristově.
Památka všech zemřelých, lidově označovaná Dušičky, je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni ke vstupu do nebe a jsou ve fázi očištění.
Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše.
Plnomocné odpustky pro duše zemřelých, které potřebují očištění, lze získat během prvních osm dní listopadu, za splnění podmínek jako svátost smíření a eucharistie.
Úvahy nad texty Písma a teologie svatosti
Svátku Všech svatých předchází a zároveň naplňuje slavnostní obraz společenství svatých, kde mrtví pro Krista, s Kristem a v Kristu jsou s ním živí, a my jsme údy Kristova těla.
Ježíšova blahoslavenství otevírají horské kázání a obsahují zaslíbení definitivní spásy; tato blahoslavenství vyhlašují naději i v rámci současného života.
Ježíš žil blahoslavenství v plnosti: on je Chudý, Plačící, Tichý a Pokorného srdce, Hladovějící a žíznící po spravedlnosti, Milosrdný, Čistého srdce, Tvůrce pokoje, Pronásledovaný pro spravedlnost.
Kde jsem já, tam bude i můj služebník; následování Ježíše je cesta posvěcení a zakoušení prvotiny Království tady a teď.
Naší úlohou je obnovovat vědomí společenství svatých, abychom se cítili součástí jednotného těla církve na zemi i v nebi.
Vznik společenství svatých a jeho konkrétní prožívání se ukazuje v průběhu dějin liturgie a v trvalém odkazu mučedníků i vyznavačů víry.
Historické přehledy a liturgické kořeny
Svátek Všech svatých má kořeny v historickém zasvěcení Pantheonu a postupně se rozšířil o vzpomínku na všechny svaté, nejen na mučedníky.
V Římě se slaví od 9. století, s významnými kroky papežů, kteří rozšiřovali kult a zřizovali kaple a votivní officium k Všem svatým.
V jednotlivých regionech se tradice a data postupně sjednocovala; v Anglii a Irsku se 1. listopadu stala hlavní slavností pro celé západní křesťanství.
Účastníci liturgie a lidové zvyklosti, jako pečivo „kosti svatých“ a další obyčeje, ukazují, jak svátek prochází mezi teologií a kulturou.
Koncilní dokumenty a liturgické směrnice objasňují, že kult svatých vychází z politiky církve směřující k pohřbům, vzpomínkám a vzývání přímluvců u Boha v nebi.
Praktické dopady na věřící a církev
Každoroční vzpomínka na zemřelé 2. listopadu navazuje na slavnost Všech svatých a vyjadřuje kontinuitu společenství církve žijících i zemřelých.
Odpustky a modlitba za zesnulé, včetně požadavků na zpověď a eucharistii, jsou prostředky podílející se na očištění a spáse duší.
Toto dělení mezi svatými a Dušičkami v liturgii odráží vývoj teologie a praxe věrouky o posmrtném životě a očistci.
Ve světle výše uvedeného se ukazuje, že Svátek Všech svatých není pouze vzpomenutím na kanonizované; je to vyznání společenství všech věřících s Bohem a mezi sebou.