Kapitulka pátá zní výmluvně: Duchem vedení hlasatelé evangelia naplněni Duchem jsou hlasatelé evangelia, kteří se beze strachu otevírají působení Ducha svatého. O Letnicích Duch působí, že apoštolové vycházejí ze sebe samých, a dělá z nich zvěstovatele velkých Božích skutků, kterým každý počíná rozumět ve svém vlastním jazyce. Duch svatý navíc vlévá sílu k hlásání novosti evangelia s odvahou (parresia) a nahlas, v každé době a na každém místě, i proti proudu. Vzývejme jej dnes vroucí modlitbou, bez níž nám hrozí, že veškeré naše působení zůstane prázdné a našemu hlásání bude chybět duše.
Ježíš chce evangelizátory, kteří hlásají dobrou zvěst nejenom slovy, ale především životem proměněným Boží přítomností. V této poslední kapitole nepředložím syntézu křesťanské spirituality ani nebudu rozvíjet velká témata, jako jsou modlitba, eucharistická adorace či slavení víry, k nimž už máme k dispozici cenné texty magisteria a známé spisy velkých autorů. Nesnažím se nahradit ani překonat tolikeré bohatství. Nastíním pouze několik úvah o duchu nové evangelizace.
I. MOTIVACE K NOVÉMU MISIJNÍMU ROZMACHU
Evangelizátoři, kteří mají Ducha, jsou hlasatelé evangelia, kteří se modlí a pracují. Z hlediska evangelizace nejsou potřebné ani mystické nabídky bez účinné sociální a misijní angažovanosti, ani sociální a pastorační promluvy a postupy bez spirituality, která proměňuje srdce. Takovéto jednostranné a destabilizující přístupy osloví pouze malé skupiny a nemají hlubší dopad, protože mrzačí evangelium. Je zapotřebí stále pěstovat vnitřní prostor, který dává angažovanosti a aktivitě křesťanský smysl.
Bez delších chvil prožitých v adoraci, v modlitbě nad slovem a v upřímném dialogu s Pánem povinnosti snadno ztrácejí smysl, oslabí nás únava i těžkosti a naše horlivost vyhasne. Církev se nemůže obejít bez plic modlitby a nesmírně mě těší, že ve všech církevních institucích přibývají modlitební skupiny, společenství přímluvné modlitby, rozjímavé četby slova a nepřetržité eucharistické adorace. Zároveň „je třeba odmítnout pokušení čistě intimistické a individualistické spirituality, protože ji nelze sloučit s požadavky křesťanské lásky, s logikou vtělení“.
Existuje riziko, že některé chvíle modlitby se stanou záminkou k tomu, jak se vyhnout odevzdání svého života v misijním poslání, protože individualizace ve způsobu života může vést křesťany k útěku do falešné spirituality.
Je prospěšné připomínat si první křesťany a četné bratry a sestry v dějinách, kteří byli plni radosti, oplývali odvahou, neustávali v hlásání evangelia a byli schopni aktivně jít proti proudu. Někdo se utěšuje tvrzením, že dnes je to obtížnější. A přesto musíme uznat, že prostředí Římské říše nebylo příznivě nakloněné ani zvěstování evangelia, ani boji za spravedlnost, ani obraně lidské důstojnosti. V každém dějinném okamžiku je přítomna lidská slabost, nezdravá péče o sebe, pohodlný egoismus a vposledku žádostivost, která nás všechny ohrožuje. Tyto skutečnosti jsou vždycky přítomné pod různými převleky; plynou spíše z lidských omezení než z vnějších okolností. Neříkejme tedy, že dnes je to těžší - je to pouze jiné. Spíše se učme od svatých, kteří nás předešli a dovedli se vyrovnat s těžkostmi své doby. Proto vám navrhuji obnovit některé z motivací, které nám pomohou napodobovat je v naší době.
Osobní setkání s láskou Ježíše, jenž nám přinesl spásu
První motivací k evangelizaci je Ježíšova láska, kterou jsme přijali, zkušenost, že jsme byli spaseni, jež nás vede k tomu, abychom ho milovali stále více. Co by to bylo za lásku, která necítí potřebu mluvit o milované osobě a představovat ji druhým? Pokud nezakoušíme intenzivní touhu sdílet tuto lásku, potřebujeme se zastavit v modlitbě a prosit Pána, aby nás opět nadchl. Každý den potřebujeme prosit a žádat o jeho milost, aby on otevřel naše chladné srdce a otřásl naším vlažným a povrchním životem. Předstoupíme-li před něho s otevřeným srdcem a dovolíme-li mu, aby na nás pohlédl, rozpoznáme pohled lásky, který objevil Natanael v den, kdy přišel Ježíš a řekl mu: „Viděl jsem tě, když jsi byl pod fíkovníkem“ (Jan 1,48).
Jak milé je stát před křížem nebo klečet před Nejsvětější svátostí a jednoduše setrvávat před jeho pohledem! Jak nám prospěje, když mu dovolíme, aby se opět dotkl našeho života a vyslal nás šířit svůj nový život! Pak opravdu nastane, že to, „co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme“ (1 Jan 1,3). Tou nejlepší motivací k rozhodnutí hlásat evangelium je s láskou evangelium kontemplovat, setrvávat nad jeho stránkami a číst je srdcem. Pokud k němu přistupujeme tímto způsobem, jeho krása v nás budí úžas a pokaždé nás znovu nadchne. Proto je důležité znovu si osvojit kontemplativního ducha, který nám umožní denně objevovat, že jsme nositeli dobra, jež zlidšťuje a pomáhá vést nový život. Není nic lepšího, co bychom mohli druhým předat.
Celý Ježíšův život, jeho postoj vůči chudým, jeho skutky, jeho důslednost, jeho každodenní a prostá velkorysost a nakonec jeho naprostá odevzdanost - to všechno je cenné a promlouvá do našeho osobního života. Pokaždé, kdy to znovu objevujeme, přesvědčujeme se, že právě toto druzí potřebují, byť si to neuvědomují: „Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji“ (Sk 17,23).
Někdy ztrácíme nadšení pro misijní poslání a zapomínáme, že evangelium odpovídá na nejhlubší potřeby lidí, protože všichni jsme byli stvořeni k tomu, co nám nabízí evangelium: přátelství s Ježíšem a bratrskou lásku. Když se nám podaří adekvátně a krásně vyjádřit podstatný obsah evangelia, zajisté toto poselství odpoví na nejhlubší otázky srdce: „Misionář při hlásání mezi nekřesťany vychází z přesvědčení, že tak jako u jednotlivců, tak i u národů je zde již působením Ducha - i když neuvědoměle - přítomné očekávání poznat pravdu o Bohu, o lidech, o cestě k osvobození ze hříchů a smrti. Nadšení při hlásání Krista vychází z přesvědčení, že může odpovídat na toto očekávání.“
Nadšení pro evangelizaci se zakládá na tomto přesvědčení. Máme k dispozici poklad života a lásky, která nemůže klamat, poselství, které nemůže manipulovat ani zavádět. Je to odpověď, která sestupuje do nejzazších hlubin lidského nitra a která může být člověku oporou a povznesením. Je to pravda, která nevychází z módy, neboť je schopna proniknout tam, kam nic jiného nedosáhne. Náš nekonečný smutek vyléčí pouze nekonečná láska.
Toto přesvědčení se však udržuje neustále obnovovanou osobní zkušeností s jeho přátelstvím a jeho poselstvím. Nelze vytrvat v horlivé evangelizaci, nebudeme-li na základě vlastní zkušenosti přesvědčeni o tom, že poznat Ježíše, či nepoznat jej není totéž, že není totéž kráčet s ním, či namáhavě tápat, není totéž moci mu naslouchat, či neznat jeho slovo, není totéž mít možnost kontemplovat jej, klanět se mu a spočívat v něm, anebo tuto možnost nemít. Není totéž snažit se budovat svět s jeho evangeliem, či jenom vlastním rozumem.
Dobře víme, že život s Ježíšem je plnější a s ním lze snadněji nalézt smysl každé věci. Proto hlásáme evangelium. Pravý misionář nikdy nepřestává být učedníkem a ví, že Ježíš jde s ním, mluví s ním, dýchá s ním, pracuje s ním. Cítí, že živý Ježíš je s ním uprostřed misijního úsilí. Pokud člověk neobjeví Ježíšovu přítomnost v samotném srdci misijního úsilí, rychle ztrácí nadšení i jistotu o tom, co sděluje, a přijde o sílu i zanícení. A člověk, který není přesvědčený, nadšený, jistý a zamilovaný, nepřesvědčí nikoho.
Ve spojení s Ježíšem hledáme to, co hledá on, milujeme to, co miluje on. V konečném důsledku hledáme Otcovu slávu, žijeme a jednáme „proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti“ (Ef 1,6). Chceme-li se zcela a neustále odevzdávat, musíme překračovat každou jinou motivaci. Toto je definitivní, nejhlubší, nejdůležitější motiv, důvod a nejzazší smysl všeho ostatního. Jde o Otcovu slávu, o niž usiloval Ježíš během celé své existence. On je celým svým bytím věčně šťastným Synem „v náručí Otcově“ (Jan 1,18).
Jsme-li misionáři, pak především proto, že Ježíš nám řekl: „Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce“ (Jan 15,8). Nezávisle na tom, zda se nám to hodí, či nehodí, zda nás to zajímá, či nezajímá, zda to potřebujeme, či nepotřebujeme, bez ohledu na omezené hranice našich tužeb, našeho chápání a našich motivací, evangelizujeme pro větší slávu Otce, který nás miluje. Duchovní radost z toho, že jsme lid Boží, je dána.“
Boží slovo nás také vybízí k tomu, abychom uznali, že jsme lidem: „Kdysi jste »nebyli jeho lid«, teď však jste »lid Boží«“ (1 Petr 2,10). Chceme-li být autentickými hlasateli evangelia, musíme si též pěstovat duchovní radost z toho, že zůstáváme nablízku životu lidí, a to až do té míry, že se to stane zdrojem svrchované radosti. Misijní poslání je vášeň pro Ježíše, avšak současně i vášeň pro jeho lid. Když setrváváme před ukřižovaným Ježíšem, vnímáme všechnu jeho lásku, jež nám dává důstojnost a sílu, ale zároveň, nejsme-li slepí, vnímáme též, že Ježíšův pohled se rozšiřuje a s velkou láskou a vřelostí se upírá ke všemu lidu.
Tak chápeme, že on chce použít nás k tomu, aby se stále více přibližoval ke svému milovanému lidu. Bere nás z lidu a posílá nás k lidu, takže naše identita bez této příslušnosti nemá smysl. Vzor takové evangelizace, která nás vede mezi lid, je sám Ježíš. Jak moc nám prospěje hledět na něj, jak je každému blízko! Když s někým mluvil, díval se mu s hlubokou a láskyplnou pozorností do očí: „Ježíš na něho pohlédl s láskou“ (Mk 10,21).
Vidíme, jak je otevřen setkání, když cestou potkává slepce a když jí a pije s hříšníky, a nestará se o to, že je považován za žrouta a pijana. Ježíšovo odevzdání na kříži není nic jiného než vrchol tohoto přístupu, jímž se vyznačoval celý jeho život. Přitahováni takovým vzorem se chceme zcela zařadit do společnosti, sdílíme život se všemi, nasloucháme jejich starostem, hmotně i duchovně spolupracujeme na jejich potřebách, radujeme se s těmi, kdo se radují, pláčeme s těmi, kdo pláčou, a usilujeme o vytváření nového světa, jeden vedle druhého spolu s ostatními. Avšak nikoli z povinnosti, nikoli jako břemeno, které nás vyčerpává, ale z osobního rozhodnutí, které nás naplňuje radostí a definuje naši identitu.
Někdy cítíme pokušení být křesťany, kteří se drží v bezpečné vzdálenosti od Pánových ran. Avšak Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Očekává, že přestaneme hledat osobní či společné úkryty, které nám umožní zachovávat si odstup od lidského dramatu, a odhodláme se opravdu vstoupit do kontaktu s konkrétní existencí druhých a zakusíme moc něhy. Když tak učiníme, život se nám vždy úžasně zkomplikuje a intenzivně pocítíme, že jsme lid, že patříme k lidu.
Je pravdou, že ve svém vztahu ke světu máme vydávat počet ze své naděje, ale nikoli jako nepřátelé, kteří ukazují prstem a odsuzují. Jsme jasně upozorněni, ať se to děje „s jemností a skromností“ (1 Petr 3,16), a „jak jen to je možné - pokud záleží na vás - žijte v pokoji se všemi lidmi“ (Řím 12,18). Jsme také vybízeni přemáhat „zlo dobrem“ (Řím 12,21), neúnavně „prokazovat dobro“ (Gal 6,9), nepůsobit přitom dojmem nadřazenosti, ale považovat „druhé za lepší, než jsme sami“ (Flp 2,3). Pánovi apoštolové se vskutku těšili „všeobecné oblibě“ (Sk 2,47). Je jasné, že Ježíš Kristus nechce, abychom byli knížaty s pohrdavým pohledem, nýbrž muži a ženy lidu. To není papežův názor ani jedna z mnoha pastoračních voleb. Jsou to jasné, přímé a zřejmé pokyny Božího slova, jež nepotřebují interpretace, které by oslabily jejich naléhavost. Žijme je „sine glosa“, bez komentářů. Tak zakusíme misijní radost z toho, že sdílíme život s věřícím Božím lidem a snažíme se roznítit oheň v srdci světa.
Láska k lidem je duchovní síla, která je natolik zásadní pro plné setkání s Bohem, že kdo nemiluje bratra, „je ve tmě a žije ve tmě“ (1 Jan 2,11), „zůstává ve smrti“ (1 Jan 3,14) a „Boha nepoznal“ (1 Jan 4,8). Benedikt XVI. řekl, že „zavírat oči před bližním činí člověka slepým i vůči Bohu“ a že láska je vlastně jediné světlo, „které stále znovu prozařuje temný svět a dává nám odvahu žít a jednat“. Když tedy prožíváme mystiku blízkosti vůči druhým s cílem usilovat o jejich dobro, naše nitro se rozšiřuje, aby mohlo přijmout od Pána ty nejkrásnější dary. Pokaždé, když se v lásce setkáváme s lidskou bytostí, stáváme se schopnými objevit něco nového o Bohu. Pokaždé, když otevřeme oči, abychom rozpoznali druhého, naší víře se dostává více světla, abychom byli schopni poznat Boha.
V důsledku toho, chceme-li růst v duchovním životě, nemůžeme nebýt zároveň misionáři. Angažovanost v hlásání evangelia obohacuje mysl i srdce, rozšiřuje naše duchovní obzory, činí nás vnímavějšími k rozpoznávání působení Ducha a umožňuje nám vykročit z našich omezených duchovních schémat. Misionář, jenž se plně oddává své práci, zároveň zakouší radost z toho, že je přetékajícím pramenem, který druhé osvěžuje. Misionářem může být jen ten, kdo se cítí dobře v úsilí o dobro bližního a touží po štěstí druhých. Tato otevřenost srdce je zdrojem štěstí, protože „blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35).
Člověk nežije lépe, když před druhými utíká, skrývá se, odmítá sdílet se, zdráhá se odevzdat a uzavírá se v pohodlí. To vše není nic jiného než pomalá sebevražda.
Poslání k srdci lidu nepředstavuje jen jednu z oblastí života. Je to něco, co nemohu vykořenit ze svého bytí, nechci-li se zničit. Já jsem posláním na této zemi, a proto jsem na tomto světě. Jsem jako vypáleným znamením označen posláním, které celoživotně naplňuji tak, že osvěcuji, žehám, oživuji, pozvedám, uzdravuji a osvobozuji. Taková je ošetřovatelka celou duší, takový je učitel celou duší, politik celou duší a každý, kdo se radikálně rozhodl být s druhými.
Svou kapitolu uzavíráme konstatováním: Duch svatý a hlásání evangelia jdou ruku v ruce. Duch svatý je motor a dárce svobody, který nás vede k chápání pravdy, rozlišování a otevření lidem. Proto je důležité, aby církev vytrvale volala k Duchu, modlila se a nechala se jím vést, aby hlásání obstálo v každé době a na každém místě.
Den Letnic (Šavuot)
-
Pro meta description a klíčová slova uvedu na konci článku.