Apoštol Pavel tvrdí, že evangelium je moc ke spasení pro každého, kdo věří (Řím 1, 16). Hlásání evangelia - dobré zprávy o životě, poselství, smrti a vzkříšení Božího Syna Ježíše - je proto vrcholem bohoslužby slova. Na ně předchozí čtení připravují a k němu směřují. Aby mimořádné postavení evangelia v bohoslužbě slova zvýraznily, používají liturgické knihy pro neevangelní úryvky sloveso "číst", zatímco pro evangelium sloveso "hlásat".
V době postní se o první neděli čte o Ježíšově čtyřicetidením postu na poušti a pokušení, neboť během postní doby se křesťané snaží boj proti pokušením zintenzivnit. Druhou neděli se čte evangelium o proměnění Páně na hoře, neboť tato událost dělí příběh o Ježíšově putování na dvě části: je zde předobrazeno Ježíšovo oslavení a on se vydává směrem k Jeruzalému a velikonočním událostem, které ho tam čekají. Evangelia třetí, čtvrté a páté neděle na sebe navazují a každý rok mají zvláštní charakter: v ročním cyklu A se jedná o starokřesťanské katecheze ke křtu zachycené v Janově evangeliu (příběh o vodě, která dává život [samařanka], křestním osvícení [slepý od narození] a vzkříšení z mrtvých [Lazar]). V ročním cyklu B jsou to evangelia z Janova podání zaměřená na Kristovo oslavení skrze kříž a zmrtvýchvstání, v ročním cyklu C texty od svatého Lukáše pojednávající o pokání a obrácení. V prvních třech nedělích velikonočních podávají evangelia zprávu o Ježíšově vzkříšení. O čtvrté neděli se čte z desáté kapitoly Janova evagelia o dobrém pastýři. V prvních devíti týdnech liturgického mezidobí se čtou úryvky z evangelia, které je nestarší, tedy z Markova. V dalších týdnech z evangelií, která na Marka navazovala - z Matouše (10-21 týden) a Lukáše (22-34 týden), který je zařazen na konec mimo jiné proto, že obsahuje Ježíšovu souvislou eschatologickou řeč.
V adventní době je evangelium nejprve vybíráno tak, aby odpovídalo prvním čtením z proroka Izajáše, od čtvrtka 2. adventního týdne se čtou příběhy o Janu Křtiteli, neboť to byl on, kdo připravoval na Pánův příchod. V době postní se během prvních tří týdnů čtou evangelia, v nichž se pojednává o tématech postní doby: obrácení, pokání, modlitbě, půstu či almužně. Od čtvrtého týdne se podle nejstarší římské tradice čte evangelium podle Jana. Předčítání evangelia je vyvrcholením bohoslužby slova. Lectio Evangelii culmen constituit liturgiæ verbi.
I. veškerý Boží lid zvěstuje evangelium
Evangelizace je úkolem církve. Tento subjekt evangelizace je však mnohem víc než jen organická a hierarchická instituce, neboť je především lidem putujícím k Bohu. Zajisté se jedná o tajemství, jehož kořeny tkví v Trojici, ale svou dějinnou konkrétnost má v putujícím a evangelizujícím lidu, který přesahuje každé, byť nezbytné institucionální vyjádření. Navrhuji pozastavit se trochu u tohoto způsobu chápání církve, jež má svůj nejhlubší základ ve svobodné a nezištné iniciativě Boží. Jeden lid pro všechny.
Spása, kterou nám Bůh nabízí, je dílem jeho milosrdenství. Neexistuje žádný lidský čin, byť by mohl být jakkoli dobrý, kterým bychom si zasloučili tak obrovský dar. Bůh nás čirou milostí přitahuje, aby nás se sebou sjednotil. On sesílá svého Ducha do našich srdcí, aby z nás učinil své děti, proměnil nás a dal nám schopnost odpovědět svým životem na jeho lásku. Ježíš Kristus pak posílá církev jakožto svátost, v níž Bůh nabízí spásu.
Svým evangelizačním působením spolupracuje jako nástroj Boží milosti, která působí nepřetržitě, mimo jakýkoliv dohled. Dobře to vyjádřil Benedikt XVI. při zahájení synodních prací: „Je důležité vždycky vědět, že první slovo, pravá iniciativa, opravdová aktivita pocházejí od Boha a jedině zapojením se do této božské iniciativy, jedině vyprošováním si této božské iniciativy můžeme se také my - spolu s ním a v něm - stát evangelizátory.“ Princip primátu milosti musí být majákem, který ustavičně osvěcuje naše reflexe o evangelizaci.
Spása, kterou Bůh realizuje a církev radostně hlásá, je pro všechny a Bůh započal cestu ke sjednocení s každou lidskou bytostí všech dob. Rozhodl povolat je jako lid, a nikoli jako izolované bytosti. Nikdo se nespasí sám, to znamená ani jako izolovaný jedinec, ani svými vlastními silami. Bůh nás přitahuje a počítá přitom se složitou sítí osobních vztahů, které jsou součástí života lidského společenství. Tímto lidem, který si Bůh vyvolil a svolal, je církev. Ježíš neříká apoštolům, aby vytvořili exkluzivní skupinu, elitní skupinu. Ježíš říká: „Získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Svatý Pavel Praví, že v Božím lidu, v církvi „není ani Žid, ani Řek... všichni jste jeden v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28).
Být církví znamená být lidem Božím ve shodě s velkým plánem Otcovy lásky. To implikuje, že církev má být kvasem Božím v lidstvu. Znamená to, že má zvěstovat a přinášet Boží spásu do tohoto světa, který často bloudí, potřebuje odpovědi, jež mu dodají odvahu a naději a novou sílu na cestu. Církev musí být místem zdarma rozdávaného milosrdenství, kde všichni budou moci pocítit, že jsou přijati, milováni, že je jim odpuštěno a že jsou povzbuzováni k tomu, aby žili dobrým životem evangelia.
II. Lid mnoha tváří
Boží lid se vtěluje do národů Země, z nichž každý má svou vlastní kulturu. Pojem kultura je cenným nástrojem k pochopení rozmanitých projevů křesťanského života v Božím lidu. Jde o životní styl určité společnosti, zvláštní způsob, jakým se její členové vztahují k sobě navzájem, k ostatnímu stvoření a k Bohu. Kultura takto pojatá zahrnuje celek života určitého národa. Každý národ ve svém dějinném vývoji v legitimní autonomii rozvíjí vlastní kulturu. Je to dáno skutečností, že lidská osoba „má přirozenou potřebu žít společensky“ a je stále vztažena ke společnosti, kde konkrétně utváří svůj vztah k realitě. Lidská bytost je vždy kulturně situována: „přirozenost a kultura velmi těsně souvisí“. Milost předpokládá kulturu a dar Boží se vtěluje do kultury toho, kdo ho přijímá.
Ve dvou tisíciletích křesťanství mnohé národy obdržely milost víry, ve svém každodenním životě ji přivedly k rozkvětu a předávaly způsobem, jenž je vlastní jejich kulturám. Když nějaké společenství přijme zvěst spásy, Duch svatý zúrodní jeho kulturu proměňující silou evangelia. V dějinách církve můžeme vidět, že křesťanství nedisponuje jediným kulturním vzorem, a „třebaže skrze věrnost evangeliu a tradici církve zůstane samo sebou, bude mít také tvář mnoha kultur a národů, které je přijaly a které z něj žijí“. V různých národech, které zakoušejí Boží dar podle vlastní kultury, církev vyjadřuje svoji autentickou katolicitu a ukazuje „krásu této mnohotvaré podoby církve“. V křesťanských projevech evangelizovaného národa Duch svatý zkrášluje církev, ukazuje jí nové aspekty Zjevení a dává jí novou tvář. Skrze inkulturaci církev „vtěluje evangelium do různých kultur a současně přivádí národy s jejich kulturou do svého společenství“, protože „pozitivní hodnoty a formy“, které každá kultura nabízí, „mohou obohatit způsob, jakým je evangelium hlásáno, chápáno a žito“. Takto se „církev přijetím hodnot různých kultur stává »sponsa ornata monilibus suis - nevěstou ozdobenou šperky« (srov. Iz 61,10)“.
Pokud je kulturní různorodost správně chápána, neohrožuje jednotu církve. Duch svatý poslaný Otcem i Synem proměňuje naše srdce a uschopňuje nás vstoupit do dokonalého společenství Nejsvětější Trojice, kde každá věc nachází svoji jednotu. On vytváří společenství a harmonii Božího lidu. Duch svatý je harmonií, stejně jako je poutem lásky mezi Otcem a Synem. On je tím, kdo vzbuzuje mnohotvaré a rozmanité bohatství darů a současně buduje jednotu, která nikdy není uniformitou, nýbrž přitažlivou mnohotvarou harmonií. Evangelizace radostně uznává toto mnohotvaré bohatství, které Duch plodí v církvi. Myšlenka monokulturního a monotónního křesťanství by neodpovídala logice vtělení. Ačkoli je pravdou, že některé kultury byly úzce spojeny se zvěstováním evangelia a s rozvojem křesťanského myšlení, zjevené poselství se neztotožňuje se žádnou z nich a má transkulturní obsah. Proto při evangelizaci nových kultur nebo kultur, které nepřijaly křesťanskou zvěst, není nezbytné vnucovat zároveň s nabídkou evangelia určitou kulturní formu, byť je krásná a starobylá. Poselství, které hlásáme, se vždycky prezentuje v určitém kulturním hávu. V církvi však někdy upadáme do marnivé sakralizace vlastní kultury, čímž můžeme dávat najevo spíše fanatismus než autentickou evangelizační horlivost.
Biskupové Oceánie žádali, aby tam církev „rozvíjela porozumění a prezentaci Kristovy pravdy na základě místních tradic a kultur“, a povzbudili „všechny misionáře, aby působili v harmonii s domorodými křesťany a zajistili tak, aby se víra a život církve vyjadřovaly legitimními formami vlastními každé kultuře“. Nemůžeme požadovat, aby všechny národy všech kontinentů při vyjadřování křesťanské víry napodobovaly způsoby přijaté v určitých dějinných okamžicích evropskými národy, protože víru nelze uzavírat do hranic chápání a výrazů určité místní kultury. Je nesporné, že jedna jediná kultura nemůže obsáhnout tajemství Kristova vykoupení. Všichni jsme učedníky a misionáři.
III. Ve všech pokřtěných působí Duch svatý
Ve všech pokřtěných, od prvního do posledního, působí posvěcující moc Ducha, jenž podněcuje k evangelizaci. Boží lid je svatý v důsledku tohoto pomazání, které ho činí neomylným „in credendo“ (v úkonu víry). To znamená, že když věří, nemýlí se, i když nenachází slova, jak svoji víru vyjádřit. Duch svatý ho vede v pravdě a přivádí ho ke spáse. Je součástí Božího tajemství lásky k lidstvu, že Bůh obdařuje celek věřících jistým instinktem víry - sensus fidei, který mu pomáhá rozpoznávat to, co skutečně přichází od Boha. Přítomnost Ducha uděluje křesťanům jakýsi přirozený smysl pro božské skutečnosti a moudrost, která jim umožňuje intuitivně jim porozumět, ačkoli nedisponují odpovídajícími prostředky k jejich přesnému vyjádření.
Na základě přijatého křtu se každý člen Božího lidu stává učedníkem, kterému je svěřeno poslání (srov. Mt 28,19). Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání své víry je aktivním subjektem evangelizace a bylo by nenáležité uvažovat o takovém pojetí evangelizace, kterou by uskutečňovali kvalifikovaní aktéři, přičemž zbytek věřícího lidu by byl pouze receptivní složkou jejich působení. Nová evangelizace musí implikovat novou angažovanost každého pokřtěného.
Toto přesvědčení se stává přímou výzvou každému křesťanovi, aby se nikdo nezříkal svého závazku k evangelizaci, neboť zakusil-li někdo skutečně Boží lásku, která je jeho spásou, nepotřebuje moc času k přípravě na její hlásání, nemůže čekat, že se mu dostane mnoha přednášek či dlouhého poučování. Každý křesťan je misionářem, nakolik se setkal s Boží láskou v Ježíši Kristu. Už neříkejme, že jsme „učedníci“ a „misionáři“, nýbrž vždycky „učedníci misionáři“. Pokud o tom nejsme přesvědčeni, pohleďme na první učedníky, kteří hned poté, co na sobě zakusili Ježíšův pohled, šli a naplněni radostí hlásali: „Našli jsme Mesiáše!“ (Jan 1,41). Samaritánka, jakmile skončila svůj rozhovor s Ježíšem, stala se misionářkou, a mnozí Samaritáni uvěřili v Ježíše „pro řeč té ženy“ (Jan 4,39). Také svatý Pavel po setkání s Ježíšem Kristem „hned začal hlásat Ježíše, že je to Boží Syn“ (Sk 9,20). A na co čekáme my?
My všichni jsme zajisté povoláni k růstu ve svém evangelizačním poslání. Zároveň usilujeme o lepší formaci, o prohloubení své lásky a o jasnější svědectví evangelia. V tomto smyslu musíme všichni dovolit druhým, aby nás neustále evangelizovali. Neznamená to ovšem, že se máme vzdát evangelizačního poslání, ale spíše máme hledat takový způsob hlásání Ježíše, který by odpovídal situaci, ve které se nacházíme. V každém případě jsme všichni povoláni nabízet druhým explicitní svědectví o spásonosné lásce Pána, který nám i přes naše nedokonalosti nabízí svou blízkost, své Slovo, svou sílu a dává našemu životu smysl. Tvé srdce ví, že není totéž žít bez něho, nebo s ním, a tedy to, co jsi objevil, to, co ti pomáhá žít a co ti dává naději, máš hlásat druhým. Nesmíme se vymlouvat na svou nedokonalost. Naopak, misijní poslání je stálým podnětem k tomu, abychom neustrnuli v průměrnosti, ale stále rostli. Svědectví víry, jež je každý křesťan povolán vydávat, vede k tomu, aby mohl spolu se svatým Pavlem prohlásit: „Neříkám, že už bych dosáhl cíle nebo že už jsem dokonalý, ale ze všech sil se snažím to uchvátit... ženu se k tomu, co je přede mnou“ (srov. Flp 3,12-13).
IV. Evangelizace a lidová zbožnost
Stejně můžeme myslet na to, že různé národy, ve kterých došlo k inkulturaci evangelia, jsou aktivními kolektivními subjekty působícími na poli evangelizace. Je tomu tak proto, že národ je tvůrcem své vlastní kultury a protagonistou svých dějin. Kultura je dynamická, která národ neustále znovu vytváří. Každá generace předává té následující určitý souhrn postojů k různým existenciálním situacím. Ta ho pak musí zpracovat ve vztahu k vlastním výzvám. Člověk „je zároveň synem a otcem kultury, do níž je ponořen“. Pokud se v některém národě inkulturovalo evangelium, v procesu kulturního předávání se pak stále novým způsobem předává také víra. Z toho plyne důležitost evangelizace pojaté jako inkulturace. Každá část Božího lidu, která do svého života uvádí Boží dar způsobem, jenž odpovídá jeho géniu, vydává svědectví přijaté víry a obohacuje ji novými výmluvnými výrazy. Lze říci, že „lid neustále evangelizuje sám sebe“.
Tady nabývá důležitosti lidová zbožnost, která je autentickým výrazem spontánního misijního působení Božího lidu. Je to skutečnost ve stálém vývoji, kde je protagonistou Duch svatý. V lidové zbožnosti je možné vnímat, jakým způsobem se přijatá víra vtělila do kultury a je předávána dále. V některých obdobích se na lidovou zbožnost nahlíželo s nedůvěrou a v desetiletích po koncilu byla předmětem přehodnocení. Rozhodující podnět v tomto směru poskytl Pavel VI. ve své apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi. Vysvětluje v ní, že lidová zbožnost „dokazuje žízeň po Bohu, kterou mohou cítit jen prostí a chudí lidé“ a která „v nich vzbuzuje velkodušnost, jež hraničí až s hrdinstvím, jde-li o vyznání víry“. Nedávno pak Benedikt XVI. v Latinské Americe poznamenal, že jde o „cenný poklad katolické církve“, ve kterém se „ukazuje duše latinskoamerických národů“.
V Dokumentu z Aparécidy je popsáno bohatství, které Duch svatý ze své nezištné iniciativy v lidové zbožnosti rozvíjí. Biskupové onoho milovaného kontinentu, kde mnozí křesťané vyjadřují svou víru skrze lidovou zbožnost, ji nazývají „lidovou spiritualitou“ či „lidovou mystikou“. Jde o opravdovou „spiritualitu vtělenou do kultury prostých lidí“. Není bezobsažná, nýbrž odhaluje a vyjadřuje obsah spíše symbolickým způsobem než za pomoci instrumentálního rozumu a v úkonu víry zdůrazňuje více credere in Deum než credere Deum. Je to „legitimní způsob života víry, způsob, jak se cítit součástí církve a být misionáři“; nese v sobě milost misijního poslání, milost vycházet ze sebe samých a být poutníky: „Společně putovat ke svatyním a účastnit se dalších projevů lidové zbožnosti a přivádět s sebou také děti nebo zvát další lidi, je samo o sobě úkon evangelizace.“ Neomezujme tuto misijní sílu ani se ji nesnažme potlačovat!
Porozumět této skutečnosti vyžaduje pohled Dobrého pastýře, který se nesnaží soudit, nýbrž milovat. Pouze díky citové náklonnosti, kterou nám dává láska, budeme schopni docenit teologální život přítomný v křesťanské lidové zbožnosti, zvláště mezi chudými. Myslím na pevnou víru matek u lůžka nemocného dítěte, které svírají růženec, i na obrovský náboj naděje, kterou vnáší jediná svíce rozžatá ve skromném příbytku s prosbou o pomoc Panny Marie. Kdo miluje svatý věřící lid Boží, nemůže na tyto projevy nahlížet pouze jako na přirozenou touhu po božství. Jsou to projevy teologálního života oživovaného Duchem svatým, který nám byl vylit do srdcí.
V lidové zbožnosti, jež je plodem inkulturovaného evangelia, je obsažen aktivní evangelizační potenciál, který nemůžeme podceňovat. Spíše jsme povoláni k tomu, abychom ji povzbuzovali a posilovali, aby se tak ještě více prohluboval proces inkulturace, který nikdy nekončí. Projevy lidové zbožnosti nás mohou mnohému naučit a pro toho, kdo je umí číst, jsou teologickým místem, kterému musíme věnovat pozornost, a to zejména tehdy, když uvažujeme o nové evangelizaci. Od osoby k osobě.
V. Od osoby k osobě
Když tedy církev touží prožít hlubokou misijní obnovu, existuje určitá forma kázání, která je každodenním úkolem každého z nás. Tímto úkolem je přinášet evangelium těm, s nimiž se všichni setkáváme, jak těm nejbližším, tak i neznámým. Je to neformální kázání, k němuž může docházet i během rozhovoru, a je to i kázání misionáře, když jde k někomu na návštěvu. Být učedníkem znamená mít stálou ochotu přinášet druhým Ježíšovu lásku a k tomu spontánně dochází kdekoliv - na cestě, na náměstí, v prá... Kanonická evangelia jsou církví uznaná evangelia, která autenticky předávají apoštolskou tradici a jsou inspirovaná Bohem. Jsou čtyři a jen čtyři: Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Tak to výslovně navrhl svatý Irenej z Lyonu a církev to potvrdila na Tridentském koncilu. Skladba těchto evangelií vychází z toho, co apoštolové viděli a slyšeli, když byli s Ježíšem, a když se jim po svém zmrtvýchvstání zjevoval. Apoštolové Pánova přikázání naplňovali a šířili o Ježíši a spáse „dobré zprávy“ neboli evangelium, které přinesl všem lidem.
Vznikala období, kdy apokryfní evangelia nepřijala církev jako autentická, i když byla uváděna pod jménem některého z apoštolů. Apoštolská tradice u apokryfů nebyla zaručená a jejich učení bývala v rozporu s učením církve. Naše doba nabízí složitý obraz: zatímco lidé hledají smysl života a utvářejí své duchovní svědectví, církev hlásá Krista jako Cestu, Pravdu a Život a usiluje o to, aby evangelium zůstávalo transkulturní skutečností pro všechny národy. Evangelia vznikala postupně - Markovo bylo asi nejstarší, Matoušovo v hebrejštině či aramejštině, Lukášovo kolem roku 80-90 po Kr. a Janovo na konci prvního století.
Chronologická evangelia - Nikdy nevyprávěný příběh, 1.díl ze 13
Knihy Evangelia v Novém zákoně jsou uznány církví jako inspirované Duchem svatým (viz Cesta 1/05). Každé evangelium má svůj specifický důraz: Marko a Matouš zaměřují na rozvíjení identity Mesiáše a Syna Božího; Lukáš klade důraz na soucit, dějinnost a světové dějiny, a Jan vyzdvihuje Kristovo božství a víru skrze řeč a zázraky. Symbolika a fakty v evangeliích odrážejí různorodost jejich komunit, pro které byla vyučována zvěst o Ježíši. Nad Textem Evangelia je vždy číselně jasné, že texty pocházejí od apoštolů nebo jejich žáků a že jejich zaznamenání reaguje na tehdejší pastorační potřeby církve.
V dnešním světě, kde lidé hledají smysl života, zůstává klíčové hlásat evangelium nejen slovem, ale i svým životem a svědectvím. Evangelizace tedy není jen otázkou organizačního či institucionálního rámce, ale dynamickou spoluprací lidu Božího, který nese poselství v různých kulturách a formách.
tags: #evangeliar #arcibiskupa #eba #835