Karel Boromejský, milánský arcibiskup a významná postava protireformace, se stal ikonickou osobností reformní činnosti v 16. století. Papež Pius IV. jej jmenoval kardinálem s titulem Jáhna římského kostela svatých Víta a Modesta, a následně presbyterem při San Martino ai Monti, což svědčí o jeho vlivu v církevních strukturách i v Miláně.
Velkorysost Karla Boromejského je doložena i na visuté upomínce - zlacený strop hlavní lodě etc. Jeho úzké vztahy s karmelitány, včetně generálního představeného P. Rossiho, ukazují na hlubokou vzájemnou úctu a spolupráci při reformních snahách řádu i církve. Rossi působil jako apoštolský komisař pro karmelitány (1562) a později zajišťoval uskutečnění tridentské reformy v řádu (1564).
V Ambroziánské knihovně v Miláně se uchovává korespondence P. Rossiho s Karlem Boromejským a v Careggi ve Florencii se dodnes uchovávají statuty kláštera karmelitánek s vlastnoručním podpisem světce. Za svatého roku byl Karlův kult potvrzen roku 1610 a v roce 1613 byl jeho svátek zařazen do karmelitánského liturgického kalendáře. Oltář k poctě sv. Karla vznikl roku 1626 v kostele Santa Maria in Traspontina; obrazy od Procacciniho a Maratty (nyní v Národní galerii v Dublinu a v klášteře) dále posílily šíření úcty v Evropě.
V Belgii se rozšířila úcta o svatém Karlovi do všech karmelitánských kostelů: Belgie měla oltář i bratrstvo ke cti svatého Karla v několika městech (Brusel, Gand, Valenciennes, Bruggách, Ypres, Antverpy, Malines). Zvláštní význam má svatý Karl pro reformní směr karmelitánů a pro jejich duchovní život obecně. Zvláštní zmínky o Karlově vlivu nacházíme i v kontextu římského karamelitánského prostředí a výše uvedeného tridentského koncilu.
Z pohledu genealogie pocházel Karel z bohatého lombardského rodu Boromejských; otec byl hrabě Gilbert Borromeo a matka Markéta de Medici. Jeho strýc Giovanni de´Medici se stal papežem Piem IV., a Karel byl později jmenován nejprve tajným sekretářem a posléze kardinálem-jáhnem, což vyvolalo diskuse o rodinné provázanosti a dispnezi klerikálních postů. Přesto se Karel rozhodl pro duchovní dráhu a v roce 1563 obdržel kněžské svěcení, v roce 1564 byl jmenován milánským arcibiskupem a v roce 1565 i papežským legátem.
Jako arcibiskup v Miláně Karel usiloval o reformy, které zahrnovaly reorganizaci arcidiecéze, založení seminářů a univerzit, včetně Brera, a podporu kolegií pro mladé kandidáty. Zřídil Helvétské kolegium pro švýcarské seminaristy a postavil koleje pro chudé studenty v Pavii. Byl znám svým osobním kontaktem s věřícími a pravidelným kázáním; také osobně vykonával vizitace a dohlížel na morálku v klášterech a na řízení charitativních zařízení.
Podle jeho nástrojů reformy zahrnovaly i vyžadování disciplíny a pořádku, a to i v osobním životě. Boromejský praktikoval skromnost - jedl od roku 1577 jen zřídka, daroval důchody z rodičovských majetků chudým a své jmění věnoval církvi. Během morové epidemie v Miláně v roce 1576 se plně věnoval službě nemocným; dne 9. září vydal testament s využitím celého majetku pro hlavní milánskou nemocnici a vyhlásil kající pobožnosti, modlitby a půsty. Mor pominul během Vánoc 1577 a vyžádal si 18 000 obětí.
Jeho životní osudy zahrnovaly i téměř smrtící útok - atentát řeholníka Girolama Donata při modlitbě v kapli. Přesto Karlova služba vyvolala širokou obdivuhodnost mezi prostými i duchovními. Zemřel 3. listopadu 1584 ve věku 46 let vyčerpáním a hladověním; pohřben byl 7. téhož měsíce. Kanonizaci prosadil papež Pavel V. roku 1610. V roce 1981 pak papež Jan Pavel II. poukázal na duchovní i osudovou blízkost mezi Karlem Boromejským a ním samým, když oba přežili atentáty a sdíleli příslušnost k reformnímu hnutí a církevní moci reformy.
Mezi hlavní atributy sv. Karla Boromejského patří červený klobouk a šál, biskupská mitra a berla; provaz kolem krku symbolizuje pokání a pokoru. Často je zobrazován s lebkou a s latinským nápisem Humilitas, což znamená pokora. Na něm je patrná jeho oddanost chudým, nemocným a reformní misi. V Pryb, myšlenka na posvátné působení zůstává v liturgických památkách i v muzeích a kapitulách po celé Evropě.
V Praze 2 má svůj kostel zasvěcený sv. Karlu Boromejskému, dnes zasvěcený sv. Cyrilovi a Metodějovi v Resslově ulici. Dále je sv. Karel zobrazen v vitráži baziliky sv. Ludmily na náměstí Míru; vitráž byla navržena Františkem Sekquensem a věnována starostou Aloisem Burešem. V dalších vitrážích je Karel zobrazován spolu s Pannou Marií Sněžnou a dalšími světci.
Vitráže a vitraje jsou výplně oken z barevných skel; v bazilice sv. Ludmily se nacházejí vitraje, a pokud mluvíme o nich jako o vitrážích, není to chyba, protože každý vitraj je vitráž, ale ne každá vitráž je vitráž.
tags: #fischer #karel #boromejsky